DMD č. 28. pro 28. 4. 2019. Téma: Okouzlující idiot

Barytorýn Zlatohlasný žil do sedmnácti let na stoských plání a věnoval se převážně pozorování zelí*. Dokud si ho nevšimla kočovná herecká společnost.
Zjistil, že je obdařen. Tváří, tělem, hlasem a dostatkem trpělivosti k naučení scénářů.
Stal se Barytorýnem Goldenstimmem, proslulým tragédem**. Kritika jásala, dámy omdlévaly***. Dokud nedošlo k akci DKDK**** a neodjel do Lancre.
Ten kraj byl divný. Obecenstvo jakbysmet. A byly tam TY TŘI.
První syčela, že jí budí dítě, kdykoli promluvil.
Druhá ho opravovala. Nahlas.
A když v zoufalství ukázal svůj bicáček*****, vyskočila ta třetí na pódium a s výkřikem „Streptejs!“ ho dloubla do boku bendžem.
„A dělej!“ ******

Žila byla kdysi ovečka, roztomilá, výmluvná, ale ducha poněkud mdlého. Nabádali ji, aby se vyhýbala vlkům, že jsou zlí a koušou, ale ona nedbala. Vlci ji přitahovali.
I dostala se jednou potajmu na vlčí shromáždění a učaroval jí samotný vůdce tlupy. Vypadal tak silně, hrozivě cvakal zuby, rafl každého, kdo se mu znelíbil. Ovečka si nepřála nic než mu po zbytek života věrně sloužit.
A stal se zázrak. Ovečka si svou výmluvností a roztomilou prostomyslností vlčího vůdce získala. Bystře pochopil, že nejen vlci mu mohou být užiteční.
Učinil z ní svou mluvčí, a pokud neumřela, žije s ním šťastně dodnes.

1. babka: „Už jste o něm slyšely, prý je tak okouzlující, že se na něj holky lepí.“

2. babka: „A prý je tak blbej, že si musel koupit profesorský titul v Ázerbájdžánu za 500 dolarů.“

1. babka: „No jo, neumí italsky ani latinsky, ale běhat a plavat umí.“

2. babka: „To je pravda, ale nemůžeme mu mít za zlé, že zachránil pápu.“

1. babka: „Ale do Vatikánu bych ho už nikdy nepouštěla, proboha, on je postrachem všeho umění.“

2. babka: „Umí prý taky luštit nějaký šifry, ale nevím.“

1. babka: „Zkrátka a dobře, je to idiot.“

2. babka: „Okouzlující idiot.“

„Potřebuju dneska vyrazit dřív, nevadí?“ ozve se Jana během úklidu herničky. „Honzův divadelní spolek má dneska premiéru nové hry.“
„Jasně. Co hrají?“
„Teď mi to vypadlo. Počkej, mrknu se, mám to v messengeru.“ Vyloví mobil a s tichým mumláním listuje zprávami. „Idiot,“ zvolá najednou, až sebou Rebeka trhne.
„Honza? Proč? Mě přišel milý.“
„Honza není milý. Honza je okouzlující, pozorný a vůbec super. To představení je Idiot.“ objasňuje Jana. „Nějaké avantgardní zpracování prý.“
„Tak to jo,“ uklidní se Rebeka. „Tak si užij avantgardního Idiota s okouzlujícím Honzou. Nebo to bylo naopak?“ zamyslí se na oko a bystře uhne letícímu plyšákovi.

Čeká vás důležitá schůzka s prominentním klientem? Chystáte se na romantický večer s partnerkou? Potřebujete vytvořit optimální prostředí, aby se vaše děti mohly skutečně soustředit na učení?

Objednejte si iDiode.

Jedinečný, okouzlující, elegantní. Pomocí intuitivího ovládání vykouzlíte v bytě i v kanceláři to pravé osvětlení. Naskenujte prostředí, zadejte typ schůzky a jména osob. Nepřekonatelný algoritmus prohledá internet a navrhne barevné odstíny, rozmístění a intenzitu světel, které vám zajistí úspěch.

Naši profesionální technici Vám zdarma zajistí úvodní zasíťování prostoru světelnými páskami.

Uvedení špičkového výrobku na český trh bohužel nepřineslo očekávané výsledky.
Proč jen naše marketingové oddělení nezohlednilo český smysl pro humor.

„Jaké jsou průběžné výsledky, pane Pottere?“
„Nevím,“ pokrčil chlapec rameny, „už to nepočítám.“
Snape se vítězoslavně usmál. „Takže připouštíte prohru?“
Neurčité kývnutí považoval za souhlas.
„To bych vám zřejmě měl gratulovat. Umíte prohrávat, překonal jste vývojové období batolete!“
„Nejsem dítě!“
„Že by období vzdoru?“
Chlapec zrudl. „Klidně si o mně myslete, že jsem idiot, ale tohle si vyprošuju! Moc dobře vím, že mám i svý kladný stránky.“
„Jistě,“ přikývl Snape blahosklonně, „jste přeci Chlapec-který-přežil, okouzlující hvězda, famfrpálový zázrak, válečný hrdina, idol všech dívek. Zapomněl jsem něco?“
„Už zase si ze mě děláte srandu!“
„To bych si nikdy nedovolil.“

Příjemný jarní den. Kavárna poloprázdná. Na talířcích dezerty. Kamarádské úsměvy.
"Tak co, povídej konečně!" Na výraz zájmu odložila telefon na stůl.
"Jako, co si budem povídat, byl FAKT okouzlující!"
"No...? Tak skvělý, ne? Že by konečně?"
"..."
"Tak v čem je problém, Jani, no tak..."
"Jako fakt fešnej, ale... no, prostě je to idiot."
"Jé... A jako co, vymaštěnej?"
"Ne, to je dobrý... Navíc s tím by něco dělat šlo..."
"Tak neumí tu svoji úžasnou postavu oblíct?"
"Ale, to bych zkousla. Bych ho prostě voblíkala já. Ale s tímhle prostě nic nenadělám."
"Tak už nevim."
"Představ si, von je ze dvojky!"

"Na co ty testy vlastně potřebujete?" zeptala se staršího mága lékařka.

"Naposledy, když jsem se snažil uřknout krávu, tak se jí mléko přeměnilo v Jesenku," odvětil Démonzub.

"Tak začneme," opáčila paní doktorka a připevnila mu na hlavu diody.

"Zkuste mi vykouzlit třeba kytičku a potom rychle něco těžšího - přeměňte tamhle bonsaj na sloní chobot."

Na počítači se objevovaly frekvence magie, za chvíli v místnosti stál slon ve velikosti bonsaje a masožravá kytky přežvýkávala lékařku.

"Už asi kouzlit nebudu, stáří se nevyhne nikomu," mumlá si seschlouš. "Ale né, vám to nešlo nikdy. Jen si na to už nepamatujete," směje se sestřička.

Řeknu vám takový prostý příběh. Šel idiot světem a potkal aktivního vola, který ho tlačil před sebou. Nebyl to prvoplánový idiot, ale takový ten latentní a k tomu pořádný fešák. Takový, že jako zázrakem idiocie nebyla vidět ani slyšet. Jistou dobu. Po cestě se k nim připojil ještě užitečný blbec, aby jim se vším pomohl. A tihle tři se dali dohromady a dělali z lidí pitomce. Někteří lidé pak marně přemítali, jestli z nich to, že se nechali okouzlit idiotem, náhodou taky nedělá idioty. Chytří lidé si říkali, že moudřejší ustoupí a mlčeli. A od té doby hloupost vládne světu.

Jolinda vytiahla z pece plech s koláčmi a pretrela si spotené čelo. Dnes vyšla ranná služba v kuchyni na ňu. Musela ešte navariť kašu a nakrájať syry skôr, než sa panstvo zobudí.
Do kuchyne vošiel bláznivý Pejo, mladík, čo vynášal popol a drhol podlahy. Nikdy nepovedal viac než dve súvislé slová a kuchárky si z neho beztrestne uťahovali. Jolinde to však nepripadalo správne.
„Nedáš si koláč?“ ponúkla.
„Bude mi potešením, milosťpani.“
Zaškeril sa, keď na neho ostala hľadieť s otvorenými ústami.
„Blázni nemusia do armády. Viem, že ty ma neprezradíš, Jolinda. Môžem sa u teba občas zastaviť na kus reči?“