DMD č. 28. pro 28. 4. 2019. Téma: Okouzlující idiot

Česťa se rozloučil s Vypravěčem a opustil Tajemné město. Stále seděl v hospodě, a byť utekla dlouhá doba, pivo, které před ním stálo, bylo stále vychlazené.

Pozvolna upíjel a sledoval lidi kolem sebe. Zaujal ho jeden pán. Mohl být tak v jeho věku, ale duchem evidentně nedospěl. Přesto měl krásný život. Stačilo mu najít kulatý oblázek a hned se rozesmál.

Česťa při pohledu na pána přemýšlel nad rozhovorem s Vypravěčem, ale myslí neustále sklouzával ke Karlovi.

Možná že nastal čas přestat poslouchat rozjitřenou duši. Možná je čas o všem si promluvit, pomyslel si a rozhodl se, že zkusí Karla najít.

Dočasný kolega. Vysoký. Blondýn. Tak pět a třicet. Jistě žádoucí typ. Pro mě to je prostě kolega. Tvor vedle kterého budu muset dvanáct hodin předstírat, že jsem inventář s nalepeným úsměvem.
„Když přijede auto, tak zmáčkneš TOHLE tlačítko. Zapamatuješ si to?“
Přemýšlím, jestli tu otázku myslí vážně.
„Ty jsi tu na brigádě? Suduješ? Co?“
„Geologii.“
Výraz jako kdybych řekla něco nevhodného.
„Já studuju programování. To je dost složité. To ti vysvětlovat nebudu. K čemu je dobrá geologie? Bez programátorů se svět neobejde, ale...“
Slovní průjem zahrnující nabubřelé ego a nereálné vize.
Přemýšlím, jestli se konce směny nedožiju já. Nebo on.

Překrásný exemplář samičky lišaje smrtihlava se nese letním podvečerem. V zahradě u Vrbků ale cosi začne vychylovat její dráhu. Nemůže si pomoci. Táhne jí to směrem ke zdroji teplého světla na verandě.
Ve svém okouzlení zahlídne další lišaje: lišaj šeříkový, lišaj kyprejový, lišaj lipový. Také štětconoš ořechový. Dokonce jeden martináč hrušňový. Všichni se točí v kruzích. Přitahuje je stejné kouzlo.
Samička lišaje smrtihlava letí vzhůru. Cítí úpornou touhu být v cíli první.

Pan lampička to celé prázdniny pozoruje a nechápe. „Můry blbý, co pořád mají s tou přitažlivostí?“
„Já jen svítím lidem na čtení.“
„Snad pode mnou někdo ráno zamete.“

Lucretias přímo nevěděl, co kurdiští připravují, ale rozhodl se to nechat být. Přeci jen měl hlavu plnou jiných myšlenek.
Přesněji měl hlavu plnou Floriana a jeho neustálých úsměvů a pokusů s ním trávit čas. Což bylo přesně to, čemu se chtěl Luc vyhnout.
„Není okouzlující?“ promluvil konečně po jednom takovém úniku Centaurius.
„Ne, je to idiot.“ Oponoval mág. Jak už začínal chtít aby Cent opět promluvil, teď za to vážně nebyl rád.
„Nezapomeň, je to Králův bratr, nesmíš ho urážet,“ vysmál se mu Krystal v duchu.
To mi vážně ještě chybělo… povzdechl si Luc.
„Teď už nebude,“ zapředl Krystal spokojeně.

Hagrid se nešťastně drbal ve vousech, zatímco se svěřoval hostinskému u Prasečí hlavy. „Přectav si, třetí rande s Olympou, tak sem chtěl zapůsobit a vymyslel sem bezva vejlet nahoru do kopců. Zhora je parádní rozhled. Mělo to bejt ouplně bezpečný. Znám přeci vokolí Bradavic jak svý boty. Jenže sme se tak ehm… zapovídali, že sem nedával pozor a zabloudil sem. Já! Co si vo mně holka pomyslí? Že sem ouplnej idino… idejo… no, že sem ouplnej mamlas.“
„Neboj, kamaráde, řek bych, že bude přítelkyním u čaje vyprávět, že jsi,“ Aberforth zdařile napodobil Olympino ráčkování, „rroztomilý popleta a naprrosto okouzlující drrahoušek.“

Tísněn, vzpomněl Řím na výtečného válečníka Eustacha, povolali, vojenské tažení stmeluje rozmetané: šťastně spolu – dospěvší bratři, prošedivělí rodiče – však není happy endem, ale nadechnutím k poslednímu svědectví. S poctami přijatý vítězný velitel odmítne modloslužebničit pohanským božstvům; pro křesťany přežranou dravou zvěř moc šlachovitý; nakonec s rodinou pozřen a usmažen rozžhaveným kovovým býkem (ne nepodobným otci Mínotaura a oplodniteli Pásifaé), přímluvce klempířů.

Uměřená, nanejvýš v rozkoších vypjatá elita říše nechápavě kroutí hlavou, Plinius mladší si odplivne: Co je to za Marťany, že si tak libují v martyriích?

„Okouzlující idioti!“ nenamítne markýz de Sade, ještě na houbách. Narodí se do jiné doby.

„Jste možná okouzlující, ale určitě idiot,“ usměje se Jeroným, „řekl mi citlivě jejich psycholog a vypověděl smlouvu o pronájmu autobusu.“
„Budeš se dál rvát?“ zeptá se starostlivě sestra s krycím knírem pod nosem.
„Nevím,“ rozpohybují se rty nad kolárkem po chvíli. „Pán mě asi chce mít zase jinde… Farnost se rozrůstá, povinnosti se občas třískaly a já se férově do šoférování zažral! Jsem především kněz! Navíc linku snad nezruší, je před volbami a všichni kandidáti se dušují, že to nedopustí. Jen mě nahradí profesionál.“
„Bylo to celé k něčemu?“
„Bylo, sestřičko! Poslouchal jsem. Život je jinde. Tam dole. V socce.“

"Děkuji pánové, že jste mi to tak pěkně všechno ukázali a vysvětlili. Vždycky jsem si přál vidět pravou tiskařskou dílnu. A díky za ty pohlednice, paní Tračníková z nich bude mít radost," za vysokým mužem v uniformě hlídky se zavřely dveře.
"Sice je to idiot, ale docela okouzlující. Z toho co jsem o Tračníkovi četl jsem nečekal, že bude charismatický," vydechl majitel dílny.
"To byl ale Karotka, šéfe."
"Cože? Vždyť to je trpaslík!"
"No, technicky ano, ale fakt to byl on."
Někdo zabouchal na dveře, Olaf Plagiatson s narůstajícím zděšením otevřel.
"A ještě jedna věc...," usmál se kapitán Karotka široce.

Už od dětství jsem milovala čtení knížek a byly časy, kdy jsem dokázala za den přečíst klidně knížky tři. Myslím, že nejvíce jsem jich přečetla asi sedm za jeden den, ale to byly tenčí knihy, těch „regulérních“ třísetstránkových bylo jen pět. Většinou mi těch sto stran zabralo hodinu.

A bylo mi jedno, o čem čtu, hlavním hrdinou mohl být okouzlující idiot nebo logicky uvažující detektiv, důležité bylo to, že mě knížka vtáhla do svého děje a já jsem prožívala události v ní popsané. Teď při dětech, čtu velmi málo, ale i tak mě hodně knih potěší a vtáhne do děje.

„Než začnete složitě kutat v Písmu,“ rozvážně vykopne Sikar, „můžeme tentokrát hledat inspiraci přímo doma!“
„Nejsem ani hezký,“ odsekne sebestředně Filcin, „natožpak okouzlující!“
„To jsi mě nepochopil, tatínku,“ trpělivě vrká syn, „museli bychom to rozdělit. Já bych zastupoval krásu a kdokoli jiný chytrost!“
„A nebylo už tohle téma letos?“ zavrčí Apolo.
„Splývá ti to s periferním bicáčkem,“ poradí Thea.
„Nespadl by pod zadání hloupý Honza?“ přemýšlí Linkva, „Krasavec asi byl…“
„Ale spíše hloupochytrý,“ soudí Taura, „Co antonymum? Ohavný génius?“
„Kdybychom otočili jen jedno slůvko,“ naváže Filcin, „máme náš poděs: okouzlující, ale chytrá jak opice!“
„Opa, hop,“ usměje se zářivě Viktorka.