DMD č. 28. pro 28. 4. 2019. Téma: Okouzlující idiot

„Ta kráva měla, pane nadporučíku, dvě telata. Jedno hnědý, ale to druhý bylo úplně lysý, takže bylo celý růžový, jako čerstvě umytý prase. Všechny tak vyděsilo, že mu začali řikat Průhledný tele. To jméno se doneslo jednomu arciknížátku, který se na ten zázrak přijelo podívat až z Vídně. Že prej chce skrz to tele vidět, jak žvejká trávu a ve vnitřnostech se mu proměňuje na mlíko. Vono vám to bylo vohromně nábožný arciknížátko a dávalo to nějak do souvislosti s proměněním těla Páně. Ale na víc se mě pane nadporučíku neptejte, poněvadž bych se hrozně nerad dopustil urážky Svatý stolice.“

Odchází, ale ne bez bezzubého. Tak hloupý zase nebude. Toho si vezme na výslech sebou.

Vědro vody ze studny zabírá. "Vstávej nádhero, uvidíme, o kom bude dál Marigold v baladách zpívat, že je okouzlující idiot. Já už to myslím nebudu," usmívá se Geralt s dýkou u zabijákova krku.
"Mluv, kdo tě najal? Komu vadím v tomhle kraji?"
"Nilfg, pff, fuj, pff, černí," plive krev se zuby vrahoun.
"Pravdu, chci pravdu," na špičce nože, ostřejšího než skalpel, se objeví malá, malinká kapka krve.
"Hned!"
"Nilf."
Rána, tvrdá, na nos. Lupnutí, přepážka praská, krev crčí i z nosu.
"Pravdu!"
"Rien, Rience, opravdu..."

Podnikatel Werner odcházel překvapivě spokojen. Pravda, nikdy by si byl nepomyslel, že na tak zodpovědnou pozici přijme ženu, ale pomyslel na Anetu... A nakonec proč ne.
Beatrix nakonec myšlence zaměstnanosti přijde na chuť, v okamžiku, kdy se za Wernerem zavřely dveře, ale odhodila veškeré dekorum. „Co to mělo znamenat?!“
„Že si máte hledět svého, drahá přítelkyně,“ odsekla hraběnka, rovněž bez metaforických rukaviček. „Chystala jste se vetřít mezi mne a Eleonoru a to ani jedna z nás nemá zapotřebí.“
„To je naprostý nesmysl! Proč bych...“
„Kdybych byla muž, mohla bych si dovolit být okouzlujícím idiotem, Beatrix. Jako žena musím vědět všechno.“

“Podívej, tamhle jde,” slečna Gwendylon naznačila směr.
“Vidím.”
“Krásné dámy!” klaněl se gentleman už na pět kroků daleko. “Takové krásné překvapení. Váš vzkaz jsem vskutku nečekal, čemu vděčím za tak vzácné setkání?”
Slaďoučká slova by mu bývala dál odkapávala ze rtů, kdyby Gwen i Tess nenasadily každá svou verzi vražedného pohledu číslo sedm.
“Co jsem provedl?” zkoušel vtipkovat.
“Víte sám. Přestaňte obluzovat slečnu Elliotovou.”
“Kterou máte na mysli?” ušklíbl se.
Paní Sigismund-Smith zaujala se svým parapletem velmi jednoznačný postoj.
Slečna Gwendylon měla v kabelce shodou okolností oba díly Udolfa.
Pan Elliot se na schůzku s paní Clayovou toho dne nedostavil.

Nikdy nepanikařil v náročných situacích. Se skalami si rozuměl. Takže bez přemýšlení pozdržel padající skálu, popadl léčitelku za promočený rukáv a vrhl se směrem, kterým přišla. Instinkt mu poradil správně: chodba tady otřesy ustála. Instinkt mu dobře radil i dál: našli cestu na povrch.
„Můžeš se vrátit do školy se mnou.“ Myslel to vážně, když jí tehdy – vážně to bylo jen pár hodin? - nabízel ochranu.
Věnovala mu pohled, který musela mít obvykle vyhrazený pro roztomilé prosťáčky.
„Dokážu se o sebe postarat.“
Raději obrátil list.
„Ten třetí...?“
Na chviličku se jakoby zaposlouchala do zvuků, které neslyšel.
„Necítím ho. Musel tam zůstat.“

Luthor Tyrell byl bezpochyby mužem, po jakém musely toužit všechny ženy. Zářil na turnajích, s obdivuhodným citem recitoval básně, byl pozorný a navíc až nadpozemsky krásný. Co víc, zůstal takový i po svatbě.
Brzy však Olenna zjistila, že její manžel je jako myrská váza – oslňující leskem a umně vyrytými ornamenty, ale uvnitř dutá. I proto si k její nelibosti úřad králova pobočníka místo něho uzurpoval prohnaný Tywin Lannister.
Když Luthor zemřel – stejně hloupě, jako žil – Vysokou zahradu zdědil jejich syn. Olenna dělala vše pro to, aby byl Mace úspěšnější než jeho otec, ale mělo to háček – byl celý po něm.

Už byl vyčerpaný. Neustále musel odolávat atakům Clarissy Ambrosiové, která byla stále vynalézavější. Pravda, to s těmi lektvary lásky nebylo úplně prozíravé, ale předpokládal, že jaksi opomněla fakt, že v Bradavicích dlouhá léta učil lektvary.
Lektvar lásky dokázal rozpoznat z padesáti metrů periferním mrknutím.
Nicméně, když už nevěděl, kudy kam, a navíc měl pocit, že Ambrosiová snad musí mít dvojnici, přišel po jejím posledním pokusu na geniální nápad.
Při večeři mu jaksi omylem do jejího dýňového džusu ukáplo pár kapek čiré tekutiny. Jemu voněla po starých knihách.
A když se napila, její zrak jí padl jako první na Nevilla Longbottoma.

Kouzelné vši si vybraly svou daň. Už celé dlouhé roky měsíce čelí kouzelnický svět noční můře převyšující svou hrozivostí mudlovskou nadvládu i útoky Pádu Řádu.
„Kde mám zase ten hřeben? Ach!“
Ne, Zlatoslav Lockhart už hřeben nepotřebuje. Jeho krásné, vlnité, zlaté vlasy jsou okudlané na kudlanku ježka. Jaký má život smysl, jestliže už není půvabný a neodolatelný? A byl vůbec někdy? Vyhrál soutěž o nejkouzelnější úsměv desetkrát nebo patnáctkrát?
Nesčetné úpravy paměti si vybraly svou daň.
Ani krásný, ani užitečný, vyhaslá vzpomínka na okouzlujícího idiota mluvčího obdrží od svého pána prostý pokyn.
Napište si nekrolog a hlaste se u Moodyho.

Hlavní poznatek ze včerejška je, že pijou sračky. Pivo nehodnotím, ale prý se dá. Ale ten tvrdej, tak blbě by mi nebylo ani z celý flašky. Kámoška si toho jen lízla a bylo jí blbě taky.

Navíc když se napijou, tak to s nima je fakt vo nervy. Jeden z nich tam celý večer ukazoval "svaly" a průběžně do lidí mlátil, aby ukázal jak je namakanej. Jestli tu na tohle holky letěj, tak to potěš. Ale kámoška se po deseti pivech docela bavila, takže ji vlastně svým způsobem okouzlil. Nepochopím, nutit lidi chlastat a ze srandy do nich mlátit. Idiot.

Celý život jsem pomalejší. Nejvíce se to projevuje když jsem ve skupině. Nejdřív mluví Pepa, odpoví mu Eliška, do toho zareaguje Michal.. A já zatím zpravovám reakci na Pepu. Než se připravím vyjádřit, už je řeč někde jinde.

Dlouho mi to působilo trápení, cítil jsem se mimo skupinu. Vždy jsem si pak sám doma probíral co bylo řečeno a co jsem neřekl.

Včera se to ale změnilo. Povedlo se mi zažehnat vznikající hádku - připomenutí drobnosti co řekla Eliška před několika lety. Ostatní to zarazilo. Uklidnili se.

Od té doby se společná komunikace zvolnila a stal jsem se neoficiálním kronikářem skupiny.