DMD č. 12. pro 12. 4. 2020. Téma: Malí a (ne)škodní

No tak například jednou jsem přišla domů a v kuchyni nepořádek. Hlína z květináče na podlaze a vedle hlíny osmák. Byli ještě prťaví, a přestože jsme se snažili klec zabezpečit, jak to šlo, někudy prostě vylezl. Koukal na mě, jako kdyby byl na svou práci velice hrdý. Často si říkám, jak moc mi připomínají uplně jiná zvířata. Kolik toho už rozkousali, achjo. Těch drátů.
To mě takhle ráno probudila rána. Osmák Bublifuk překousal drát od lampy, vylítla jiskra a vyhodilo to pojistky. Nic se mu naštěstí nestalo. Ale jeho hlodáky byly pak nějakou dobu černý a fousky zkroucený a upálený.

Míla Maří,

když jste spálí po čiší vina, daly se tú hrozny číny. Shrnu jejích vir a klíčky.
Bílí jsme se. Kolík rán tú pádlo? Z kolíka bytosti zbylá párá? Krůta dělá a šípky pořad kosi naše sily.
Posílá žíla, už ne. Pas kolem líp hoři, péče horkem. Sleva nás pot.
Dobra ráda nebo zprava dráha. Nejsme bečka! Jedná chůda vila rádi: „Sléz dolu.“
Druhy hrábě váha, kloni šijí. Je majitel pudy, aby mohl vest. Jeho může poleva vína. Situace pátý.
Jé po bojí. Jen vraná léta dal a pípa.
To vše děla čárů: laská konči.

Tvoje čárky nad písmeny

Na Enterprise se už týden nedělo nic mimořádného. Probíhaly rutinní kontroly planet a Scotty se ve strojovně nudil, ale Jim věděl, že si to brzy vynahradí. Klid předznamenával bouři.
„Pane, ve skladu na palubě 13 jsme našli něco... zvláštního,“ řekl praporčík Antrey, když kapitánovi podával hlášení.
„A co by to mělo být?“
„No, je to takové malé a chlupaté... nejdřív tam byli tři, ale když jsem s poručíkem Fowleyovou přišel za hodinu, bylo tam toho mnohem víc.“
„Malé a chlupaté, říkáte?“ zeptal se Kirk. „A nevrní to náhodou?“
Praporčík přikývl.
Jim si povzdychl.
Tribblové. Tak to se nudit rozhodně nebudou.

Jsem jedno tělo. Jeden mozek. Tisíc malých nožiček. Jsme živý organismus. Stádo mravenců, a čicháme kořist!
Míříme od dveří rohem místnosti, tiše a nenápadně. Nikdo nás nevidí. S chladnokrevnou jistotou míříme do obývacího pokoje. Čokoládové sušenky jsou na dohled. Plížíme se přímou čarou ke stojícímu držáku sušenky. Cestou vysáváme drobečky. Míříme bezostyšně vzhůru, kolmá trajektorie nás nezastaví. K sušence zbývá už jen kousek...

„AAAAUUUUUURGHHH!!! Okamžitě mi slez z nohy!“

Mňau...

Jsem jedno tělo. Jeden mozek. Jsem živý organismus. Jsem tygr v džungli a cítím svou kořist!
Plížím se stíny pod oknem do kuchyně. Na stole chladne můj sýrem posypaný oběd...

Znělo to jednoduše. Dle přepočítání poměrů mělo obarvení nové tuniky bude stačit rozpustit čtyři sáčky karmínové pigmentu v 10 l vody. A aby byla barva nové šlechtické tuniky opravdu šlechticky sytá, nasypeme raději o dva sáčky víc.

Ach mikronizovaný rudý pigment. Co by se mohlo stát, říkáte si.

Jenže když barva ochotně ulpí na všem, čeho se dotkne, včetně zmíněné nádoby... která je shodou okolností oblíbený hrnec vaší ženy... může nastat následující dialog:

"Drahý... v tom hrnci byla rozporcovaná mrtvola?"

"Né, kdepak. Jen jsem v něm barvil tuniku."

"Aha. A půjde to z toho hrnce dolů, že jo?"

"No, víš..."

Až do semifinále se na psím zápasnickém turnaji probojoval čivaví sportovec, kterého všichni podceňovali kvůli jeho drobnému vzrůstu. On však svůj nedostatek vykompenzoval dokonalou taktikou – každého soupeře nejdříve paralyzoval agresivním vysokým štěkotem a díky tomu ho snadno přemohl.

Hned v prvním kole se tak kvůli němu musel se svými fanoušky rozloučit favorizovaný čau-čau.
Neslavně dopadl také vlkodav, který na olympiádě dokázal udolat i obávaného vlčího šampiona.
Peruánský naháč po boji s čivavím zápasníkem jen smutně konstatoval, že dostal na holou.

Čivavu nakonec dokázal zdolat až český fousek, který si stihl pořídit špunty do uší.
„Bylo to ale o fous,“ přiznává.

"Už je vidím. Skupina tří člunů," ohlásil pozorovatel na můstek.
"Takoví malí, neškodní. My máme křižník! Hlavní děla připravit! Palte podle uvážení!"

Kadet Hartmann hnal svoje tři lodice do ostré zatáčky, a vzápětí následoval opačný obrat. Celá formace tančila po vlnách, ve stálých rozestupech, a když se moře rozčeřilo prvními zásahy, přešla do stoupání.
"Držet výšku, plnou rychlostí vpřed."
Křižník začal odpalovat granáty z rychlopalných kanonů, ale na prudce kličkující lodice byli střelci krátcí.
"Útočný manévr, teď!" zavelel Hartmann a posádky provedly jím navržený pohyb tak dokonale, že odpálené cvičné rakety do jedné zasáhly můstek.
Španělský velitel zesinal. Převezli je.

"Á raz! Á raz! Á dva! Á dva! Á tři! Á tři!"
Všichni pochodují v dokonalých šestistupech, pak se zastaví, ráz naráz, jako jeden.
"Milí spolubojovníci! Dnes přišel ten den!" zahřímá Velitel všech velitelů, Největší z nejmenších, Nejzručnější ze zručných. "Dnes dobudeme poslední val nepřítele, poslední baštu vzdoru! Odměna bude sladká! Teď opakujte po mně:

VÁŠ ODPOR JE MARNÝ! VZDEJTE SE A VYDEJTE SKLENICI S MARMELÁDOU!"

Mravenci se krutě, odhodlaně a s nebezpečnými výrazy v tvářích trousí dírou v podlaze do kuchyně.

Naspeedovaný Ferda ale neví, že jeho dávný nepřítel - člověk - má zbraň ze všech nejmocnější, nejukrutnější a nejzákeřnější.

Biolit.

„Že zrovna Grace nemá žádné příznaky...“ vrtěla Clara hlavou během kuchání žab.
„Disponuje všemi potřebnými protilátkami,“ odpověděl Severus a odsekl mrtvému netopýrovi křídlo. „Posloužila jen jako Petriho miska. Viry se namixovaly, ale imunitní systém ji před onemocněním chrání.“
„Chřipkou tu onemocněla už dvakrát a proti žloutence jsme očkované, ale virus Y přece -“
„Protilátky máte v sobě už od narození. To je jediná výhoda toho, že jsem se ve třiceti choval jako nezodpovědný idiot.“
„Nejsi sám,“ utrousila Hermiona. „Bernard se mi přiznal ke styku s upírem. Záhada jeho nemoci vyřešena.“
„Bezva,“ ucedila Clara. „Až udrží tužku, může mi podepsat rozvodové papíry.“

Slova, psaná drobným písmem.
„...Moje drahá, myslím na náš společně strávený čas. Bylo to úžasné, ale musíme se rozejít. Má neklidná duše mě žene dál...“

„...Nejdřív mě na něm upoutal jeho hlas, pak tvář. Ale je to jeho duše, co mě k němu navždy přitáhlo. Miluji ho a věřím, že i on ke mně cítí to samé...“

„...S mou láskou je konec. Nevím, jak najdu sílu dál žít. Toulám se a nenacházím klid. Proč jen zůstávám nakonec sám?“

Stará žena zvedla oči od posledních řádků. Jak je to dávno. Chvíli hleděla do prázdna a pak dopisy přiložila k plameni svíce.