DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Moje holčičko,

dovol, abych ti napsal tento krátký dopis. Dívám se na tebe do okna, jak zaléváš pelargonie, v domově pro přestárlé, kam jsem tě sám poslal.

Ty mne nepoznáváš, protože tvé vzpomínky se ještě vznáší šedým hedvábím nemoci, která nám krade blízké lidi a vzdálené myšlenky. A jednou já nepoznám tebe. Ach, příliš brzy!

Chci ti jen říci, že přes to všechno tě velmi miluji. A lituji toho, co se nám oběma stalo, i toho, že jsem ti dal život, abys ho musela trávit v úžasu, utrpení a nepochopení.

Až budeš zase malá, znovu se setkáme.

S láskou, tatínek.

„Angie?“
Evangeline si přetáhla peřinu přes hlavu. Třeba jí Beau uvěří, že spí… Do dvou do rána pracovala v hospodě a poslední, na co měla náladu, byla pracovní sobota, která ji čekala. Musela vyprat, zkontrolovat Beauovi úkoly do školy, nakoupit, uvařit, aspoň trochu poklidit, a ona by nejraději spala a spala…
„Pojď, já ti snídani udělám,“ ozval se Delphinin hlas, ale to už Evangeline vylézala z postele.
Jestli dovedeš vrátit čas do doby, kdy tobě bylo devět, tak se můžeš vyspat, napomenula se. Až budeš zase malá, nebudeš se muset starat o dva sourozence. Do té doby holt musíš kmitat.

Zrodilo ji nádherné město na ostrovech. Patřila k jeho nejvznešenějším dcerám. Republika jí však určila úděl ještě vyšší.
Na nějaký čas.
Stala se chotí Jakuba, krále kyperského. Rodinné štěstí jí však nebylo přáno. Manžel zemřel brzy po svatbě, jejich syn ho následoval.
Benátčané zatím sledovali vlastní zájmy. Kateřina vládla na Kypru ještě léta, nakonec však podlehla nátlaku a ostrov přenechala republice.
Sama dostala vlastní panství. V Asolu, na úpatí zelených hor, nějaký čas vzkvétal její dvůr vyhledávaný básníky a umělci.
Ani zde jí však nakonec nebyl přán klid. Asolo zpustošila válka a královna Kateřina nalezla poslední útočiště v rodných Benátkách.

Rozárka nadšeně vběhla do kuchyně: „Mami, teta Bibi mi udělala kuásný nehty!“
Marušce zaskočilo. „Černé? To snad ne! Ať to okamžitě smyje!“
Rozárka začala natahovat: „Mně se líbí! Máme je stejný! Bibi, Pepina a já! Sme kuásný!“
„Bibi a Pepina ať si mají, co chtějí, ale ty do školky s černými nehty chodit nebudeš! Vypadáš jak čarodějnice!“
„Čauodějnice sou náhodou puíma!“
„Broučku, až jednou budeš velká, tak si dělej, co chceš. Dokud jsi malá, budeš poslouchat maminku!“
Rozárka se zamračila: „Až já budu jednou velká, tak ty budeš malá! A budeš poslouchat ty mě! A taky nebudeš mít čeuný nehty!“

Dělat chůvičku v instituci, kde je hnací silou testosteron a všichni jsou přesvědčení, že z nich vyrostou vyvolení, to opravdu není snadné.
Ještě to jde s těmi, co se ještě většinou dělí normálně a jen čekají, až na ně dojde řada.
Po prvním speciálním dělení začne to nekonečné: „Kdy už?“ Nejdřív netrpělivé očekávání druhého dělení. A pak už svěřenci zdivočí úplně, odhazují všechny organely a čekají až budou co nejmenší.
Teď je konečně můžou chůvičky propustit na shromaždiště, kde si budou poměřovat bičíky a čekat na chvíli, kdy pofrčí za tou jedinou největší.

Každá z nich věří, že bude vyvolená.

I když ji Bůh obdařil hlasem bohyně, všichni kteří ji měli v merku, ji kritizovali,...
že má koňský obličej, obří nos a je malá.
To je fakt, moc nevyrostla. Těch 155 centimetrů je na superstar asi málo.

A ono to málo nebylo. Se sebezapřením vzdala školy a šla k tyči.
A jak táta zuřil. Holka ze slušné rodiny!
Postupem času to ale klaplo.
A z malé newyorské holky byla hvězda.

Možná ji proslavily ty její vysoké boty.
Podpatky nad 25 centimetrů. Už se necítila tak malá.
Ale když si je sundá, je pořád tou holkou z New Yorku.

Malá hvězdička.

„Mně se moc spát nechce,“ protáhla se Lisa. „Nemůžeme se do objevování pustit po částech?“
„Jasně,“ nadchnul se Doktor. „Potřebuju jen někoho zodpovědného, komu svěřím druhý klíč od TARDIS. Kdyby se venku něco pokazilo…“
„Ty se nepřihlásíš?“ ušklíbl se Severus na Hermionu. „Ani na výpravu, ani jako strážkyně klíče?“
„Vyrostla jsem, jestli sis nevšiml. Malá vševědka pochopila, že nemusí být u všeho,“ usmála se blahosklonně.
„Ty jsi byla jako malá nesnesitelná?“ zapátral Bodie v minulosti své milované. „Budeš zase?“
„Malá, nebo nesnesitelná?“ rýpnul si Severus.
„Já si ten klíč vezmu,“ ozval se rychle George, než se spustí další slovní přestřelka.

Putoval jsem prázdným světem. Vítr ohýbal větve stromů a pomíjivé vlny jezera narážely do břehu. Eregia s vajíčkem se okamžitě rozběhli k vodní hladině, ale potom, co zjistili, že voda studí a je mokrá, nešťastně na mě koukali. Zabalil jsem je do pláště. Usnuli.
Opřel jsem se o kmen stromu a zadíval se k horám.

*

"Přijdeš si pro mě?" zeptala se malá holčička. "Vrátíš se?"
"Ano, vrátím se pro tebe," věnoval jsem jí úsměv.
"Slibuješ?"
"Slibuju!"
"Hmm," zamyslela se. "Jak dlouho?"
"Až budeš zas malá..."
"To bude trvat celou věčnost!"
"Neboj se, trdlo, vždyť to bude dřív, než dopadne kámen."

Na širé pláni leží vojsko porubané. Statní kozáci, švarní junáci, jako kosou podetnuti, jako jabloně v květu poraženi.
Ve středu pole opěšalý - Kostěj Nesmrtelný sám!
Vposled se vzchopí a studeně zasyčí: „Jsem poražen, ale mečem mě zabít nelze. Zajmeš mě, do kobky zamkneš, ke zdi přikováš, ale neudržíš! Až se mi vrátí moc, na kolena tě srazím, zbroj ti strhám. Pak budeš bezmocná, malá a nahá. Kdo ti pomůže? Co uděláš?“
„Ptej se, co dělám teď,“ odpoví jasný hlas.
A hle! Jehla s životem Nesmrtelného zazáří, aby zlomena zhasla navždy.
„Co si neuděláš sám,“ pokrčí rameny Marja Morevna, strašlivá carevna.

Po odchodu jednoho milého poplatníka, který mi jako dárek věnoval obrovskou šišku ze stromu zasazeného jeho dědečkem, jsem měla úžasnou náladu. Ten pán byl životní optimista - ještě větší, než jsem já - a přála bych každému, aby ho poznal.

"Až se tu někdy objeví poplatník, co si na mě bude vyskakovat, připomeň mi dnešek," pronesla jsem kolegyni.

"Žádný problém, až si budeš připadat maličká, jen se podívej" usmála se, popadla šišku a postavila ji doprostřed stolu, u kterého jednáme s poplatníky.

Funguje to skvěle. I když je sebehorší jednání, stačí se podívat na šišku a víme, že bude brzy zase lépe.