DMD č. 23. pro 23. 4. 2021. Téma: Řetězy svobody

Člověk je otrokem přírodních sil, a Země samotné. Bojí se deště, zimy, vedra, hurikánu, povodně, nedostatku zdrojů. Je snadné válčit, zabíjet, soupeřit o pár černých kapek, kus zeminy, prostor pro těžební věž. Je ještě snadnější zmáčknout červené tlačítko pod pohrůžkou výzkumu jaderné energie. A nejsnadnější je myslet si, že možnosti dávají svobodu. Naopak. Čím více možností, tím svázanější mysl. A nakonec nezůstanou žádné další možnosti.

Větrná elektrárna dávivě pohlcuje proud severního větru, krade jeho sílu, hbitost, živost. Přetavuje ji v čistou energii, navěky spoutanou, uzavřenou do měděných drátů.

Naoko past. V řetězech podzemní rozvodné sítě je však... svoboda nové volby.

Here. This shrine.
Maddie stopped and took a closer look. The corner of the temple seemed less frequented, for some reason.
"This is Brahma and Saraswati," Ishanvi supplied, dropping a coin in the plate and receiving a thumbprint of blessing from the guardian monk. "The creator god and the power to create, one cannot exist without the other. True ideal of marriage."
Her eyes shone with excitement.
"Oh, I can't wait to achieve that blessed state of union! Being single is so... restrictive."
Maddie nodded, absently.
"Do you see any clues?" she asked.
"There!" Ishanvi pointed out. "The great river."

Jeden z nich se dokáže vznášet nad světem na křídlech.
Druhý má peří, duté kostí a tvář ptáčete těsně po vylíhnutí.
Jeden nikdy nemůže zestárnout ani zemřít.
Druhé umírají lidé pod rukama a nechávají po sobě jen vzpomínky, o které nestála.
Jedna je stvořená z diamantů.
Druhé prorůstají kosti kůži.
Jedna má na povel vítr, déšť a blesky.
Druhý léta neviděl svět v barvách.
Telepatie, měnění tváří, věčné štěstí a procházení zdí.
Šest stop kůže navíc, zvracení kyseliny, a sebedetonace.
Za osudem každého z nich stojí ten stejný řetězec čtyř písmen. Jenom některé z nich poutá, a jiným dává svobodu.

"I don't think I can give you what you need," Victor said, looking away.
Emily was quiet. What did she need? She reached her goal. She was a married woman now. What was next? Having children, raising them. Getting old in the process.
After hours of reflecting, she felt like there should be something more. The thought was terrifying. She willingly chained herself up to somebody and right now, she felt like she was suffocating. She needed to breathe.
"I think I need a job," she said. Victor looked at her, eyes wide. But then he smiled.
"Alright," he said.

V polovodičích jsou elektrony uzavřeny do krystalových mřížek a jedinou cestou, jak se můžou dostat ven a vést proud je využití tepelných vibrací krystalové mřížky. Tyto vibrace doslova vykopnou elektrony ven a ty pak můžou vést elektrický proud.

Na rozdíl od kovů, kde se elektrony brzdí o kmitající krystalové mřížky, u polovodičů platí pravidlo více tepla = více proudu. Hrozí zde velmi nebezpečná řetězová reakce, která s narůstající teplotou propustí z vězení krystalové mřížky více elektronů, které vedou více proudu a více proudu zase generuje více tepla.

Teplo bohužel nemůže narůstat nekonečně a nakonec dojde k destrukci nebohého kousku krystalu polovodiče.

„Jaká kapela vystupuje další?“ naklonil se Sirius k Remusovi.
„Řetězy svobody.“
„Ti jsou hrozní,“ konstatoval Sirius znechuceně. „Zajdu si na záchod.“
„Fajn, zatím skočím pro pivo.“

Cestou ke stánku ovšem Remus omylem vrazil do jakési hezké světlovlasé dívky, a když se jí omlouval, zjistil, že je to táž, o které Sirius prve myslel, že je tu se Snapem. Což ovšem nemohla být pravda, neboť byla očividně místní. Naštěstí mluvila anglicky.
„Jak se vám líbí program?“ tázal se zdvořile.
„Až na ty Řetězy svobody dobré,“ usmála se.
Úsměv jí oplatil. „Mluvíte stejně jako můj kamarád. Támhle zrovna jde, pojďte, představím vás.“

"Že si nedáte pokoj, táto. Měl byste být rád, že nás nezavřeli a nezavdávat jim pořád příčinu."

"Tak nakonec jim mám být ještě vděčný? Za co? Že nás ožebračili? Že nás milostivě neposlali do lágru pronic zanic?"

"Víte, že tak jsem to nemyslel. Snad uznáte, že je lepší dát si pozor a zůstat na svobodě..."

"Na svobodě," ušklíbne se starý. "Co je to za svobodu, když se člověk musí pořád ohlížet na to, s kým mluví a jak se kouká? Ty se cítíš svobodně, když jim furt ustupuješ? Já si připadám, jak v řetězech!"

Slávek taky, ale bojí se rouhat.

“Jak bylo na kurzu kreslení?” zeptal se mladý spisovatel.
“Báječně! Dokončila jsem své první dílko,” řekla Marie nadšeně a vyndala z desek obrázek.
Byla na něm ženská postava omotaná dlouhým květinovým řetězem.
“Povíš mi k němu něco?” vybídl ji.
Marie zvážněla. “Nazvala jsem jej řetězy svobody. Někdy může být příliš svobody svazující…”
“Jako když člověk ztratí paměť,” doplnil opatrně.
“Přesně tak. Když ztratíme paměť, kdo vlastně jsme?”
“Jsme to pořád my,” odvětil pevně. “I kdybychom zapomněli úplně všechno, vesmír si to bude pamatovat za nás.”
“Opravdu?” zeptala se nadějně.
“Opravdu.” Políbil ji na spánek. “Mám to z velice důvěryhodného zdroje.”

Pouta, bití, hlad.
Nástupy, zima, bití.
A práce. Otrocká práce.
Řetězy, nemoci, vši.
Strach, slabost, vypětí.
Poplachy, přepočítávání, nevyspání.
Vzteklý štěkot psů, nadávky strážných, kopance.
Kopance za nedostatečný výkon. Kopance za to, jak vypadáme. Kopance jen tak, pro jejich zábavu.
Mokro, kluzké černé bláto, bezčasí.
Cholera, tyfus, gangrény.
Z komínů se kouří dnem i nocí, lidé mizí, pach smrti je všudypřítomný.
V řetězech přivážejí další otroky, další potravu pro nenasytné pece, další oběti brutálních choutek dozorců.
Jsme spoutáni neviditelnými řetězy, které nelze sejmout ani přetnout. Jsme jimi spoutáni v našem vlastním zájmu. Jimi jsme připoutáni k práci.
Arbeit macht frei.

Matčino srdce je jako dům. Když se narodí dítě, k původnímu obydlí se přistaví další místnost, kterou naplní láskou. Aspoň tak to Molly Weasleyová cítila. Na tom se nic mezměnilo, ani když děti postupně opouštěly rodné Doupě. Naopak jako správná máma věděla, že je k sobě pro jejich dobro i to své, nesmí připoutat moc pevně. Dokonce ani tehdy, když si vyberou cestu, s kterou nesouhlasí. Tak jako Percy. I když ji jeho mylné názory bolely jako máloco, věděla, že mu nesmí bránit.

A tak s připravenou náručí čekala na jeho prozření. Nepochybovala, že dříve ci později k němu dojde.