DMD č. 14. pro 14. 4. 2022. Téma: Největší fanynka

Jestli zbohatneš, nepřekročím práh tvého domu. Při vzpomínce na slova, která pronesla ke svému synovi na počátku jeho kněžské kariéry, se Markéta usměje. Vzhlédne od necek, v nichž pere skromné svršky Janových hochů, a spočine očima na muži u stolu. Ve světle lampy sepisuje další knížku z Lidového čtení.
Její syn je všechno, jen ne bohatý velebníček. Kleriku má prošoupanou, zašívanou tolikrát, že by to Markéta ani nespočítala. Nezbohatl a ona s ním zůstala.
Markétin syn vzhlédne od psaní. Promne si unavené oči a usměje se na matku. Ve své lásce byla tou největší lidskou oporou, jakou si mohl přát.

Sedí takhle dvě fanynky na fotbalovém stadioně, každá v ruce transparent a pivo, a využívají přestávku ke konverzaci.
„Normálně představ si, člověče,“ povídá první, „že když jsem byla minulej tejden na zápase, jo, normálně fandim, ne, a najednou mi vibruje telefon, tak jsem to matce pětkrát vymáčkla a pak už jsem to nevydržela a vzala jsem to a než jsem jí stačila vynadat, že mě ruší v nejblbější chvíli, tak vona mi normálně říká, že u nás doma hoří a že je zrovna evakuujou hasiči!“
„To je strašné,“ říká druhá, „a jak to dopadlo?“
„Naštěstí dobře, vyhráli jsme tři jedna.“

Naše řeka není úplná divočina. I když se sem člověk dostane jen vzduchem nebo po vodě, okolní les protínají cestičky a břehy spojují dřevěné pozorovatelny, vyšší, než kam dosáhne medvědí pracka.
Řeka patří medvědům. Pozorovatelny lidem.
Tuhle jednu poznám vždycky. Přijde hned ráno, postaví se sama nad vodu a soustředí se. Je tu, když vrcholí tah lososů, a vrátí se každý podzim, zakulacená teplými vrstvami.
Často mám pocit, že svýma velkýma tmavýma očima sleduje jen mě. Je úžasná. Chtěla bych k ní blíž, ale nesmím.
Takže tu černou věc, co jí upadla ze zábradlí, jsem si okamžitě ulovila a schovala!

Ukázalo se, že se HuaiSang dostal "pouze" dva dny cesty od Nečisté říše.

Všem se ulevilo, když přišel domů. Vzhledem k jeho doprovodu se ale chovali korektně.

Nie ChengMin, starší paní správcová, věnovala klanovému vůdci jediný starostlivý pohled. Pochopila nevyřčené a všechny projevy starostlivosti ukočírovala do ztracena.

"Strýčku!" vrhla se k HuaiSangovi jedenáctiletá Nie YinLing.

"Chovej se slušně!" okřikla ZongHuiovu dceru správcová.

Dívka řádně pozdravila vůdce i hosty. Tím však slušnost skončila.

"Kdes byl?! Slíbils, že mě vezmeš na Noční lov. Chtěla jsem tě vidět bojovat..."

Wei WuXian se uchechtl.

"Náhodou klanový vůdce Nie je velký bojovník se zlem!"

Určitě...

Město cestovatele přivítá velkolepým nádražím, kde byste čekali operní představení nebo tančící výřad labutí s pojízdnými kufry.
Polapí mě do sítě ulic, protáhne tunelem pod řekou, zatočí mě před zrcadlovými domy se zdobenými štíty. Vzpomenu si na démona, který tu pronásleduje opilce, a radši se přestanu motat. Uprostřed náměstí stojí kašna se sochou hrdiny, který porazil obra.
Vím, kde najdu tajnou středověkou uličku, mariánskou jeskyni u čtvrti červených luceren, okapi, u jehož výběhu mě zpovídal místní rozhlas.
Nevím, kde hledat kus srdce, který jsem tu ztratila. Který věřil, že obři se dají porazit.
Možná zůstal založený mezi komiksy v knihkupectví.

Netopýraři jsou sorta fanoušků sama pro sebe. Když začnou žvanit o netopýrech, neví, kdy přestat, mobily mají plné našich fotek, jsou kvůli krmení vzhůru do tří do rána a na podzim rádi seznamují veřejnost s výraznými atributy kluků v říji, ale to je prý společný znak všech praštěných lidských zvířátkařů.
Ale nejen oni se činí v popularizaci. My makáme taky.
Bereme si od lidí jídlo. Děkujeme nadšeným písknutím.
Necháváme se omatlávat.
Předeme.
Roztomile vykukujeme z ustřižených džínových kapes.
Visíme na oblečení.
Necháváme se fotit.
Většinou.
Julián loni poprvé a naposledy exhiboval. Zavěsil se návštěvě na očích a začal efektně protahovat.

"Mrrrrou!" Kočka mi dělala kolem lýtek neodbytnou osmičku a vrněla jako zbíječka.
"Nápodobně." Ale jinak to se mnou nehnulo.
"Mrrr - rrrrou!" pokusila se znovu a otřela se mi o nohu ještě vehementněji, přímo v místě, kde se skvěla čtveřice škrábanců z dnešního rána. Při tom na mě upřela naprosto oddaný pohled, v němž se zračil slib čelit všem nebezpečenstvím světa i za pouhopouhou možnost být v mé přítomnosti. Všechny staré roztržky urovnány, všechny staré křivdy zapomenuty, co je moje, je i tvoje! říkal ten pohled.
"Tak určitě," oznámil jsem jí a vyklopil jsem si do talíře právě otevřenou plechovku tuňáka.

Mám nádherný pocit. Po desítkách let se zase cítím žádoucí a šťastná. Každým slovem i dotykem mi vrací mládí. Vlévá do mne sílu. Srdce ve mně jásá. Co na tom, že jsem si jeho pozornost musela koupit. On je k nezaplacení!

Cítím se skvěle. Zase mám chuť do života, jsem rozjařená i bez džbánku vína. Opěvuje mou moudrost a charakter. Tolik úžasných okamžiků mi nedal ani můj nebožtík muž. Dej mu pánbůh lehkou zem.

„Budeš mi chybět,“ říká mladík. „Hlavně tvé peníze,“ pomyslí si. Pohledem prosí svou největší fanynku: „Buď štědrá.“ Nastavuje ruku lačný odměny víc, než přítomnosti bláhové ženy.

Když Vrbenský zazvoní, Olena stále ještě sedí stočená v křesle s prázdnou sklenkou.
„Víte něco o veřejném incidentu ve Varšavě?” zeptá se ho.
„Nevím. Předám to varšavským.”
„Chci vás o něco požádat.” Hraje o důvěru Milice. „Strávila jsem desítky hodin u Kosturaků. Příliš si nepamatuji, nebyla jsem na tom dobře.” Největší fanynka Milice leze do jámy lvové. „Dokážete se k těm vzpomínkám dostat?”
„Možná.”

Vrbenský jí podá sklenici vody. Takhle rozčileného ho ještě neviděla.
„Co jste si vzala?”
„Nic, jen toho panáka…”
„Tím to není.”
Něco jí muselo zůstat v krvi po prověřování.
Vrbenskému prolétne tváří znechucení.
„Nic mi neříkejte.”

V potoce se válela převržená konev a barvila proud do bíla. Veruna neuměla číst v knihách, ale příběh vydupaný bagančaty do rozbahněného břehu přečetla jediným pohledem.

Joachim ležel o kus dál. Podobný obrázek už kdysi viděla a srdce se jí v hrudi utáhlo o dva závity.

Padla na kolena, mokré vlasy mu shrnula z očí. Když začal kašlat, málem se rozesmála úlevou.

Bez rozmýšlení si sundala šátek, aby si mohl otřít tvář, jenomže zapomněla, že nemá cop, takže se jí vlasy rozstřapatily všude. Zvedl dlaň, jeden pramínek zachytil mezi prsty.

Manžeta košile se mu vyhrnula a odhalila řetízek vytetovaných číslic.