DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

Prásk! Padl další výstřel.

„Řekni tomu kopytu, ať se mi neplete pod nohama, Arthure,“ sykla hnědovláska.
„Alfréde, uhni, naše sniperka nemůže zamířit.“

Na opačné straně barikády se tři výtečníci museli krýt. Zatímco běloruská blondýnka umně pálila do odkrytých míst, Rakušan a Němec se za překážkou hádali, jak staří manželé.

„Ještě jednou mě necháš na holičkách a uvidíš ten tanec, aristokrate! Já tě kryl… pokaždé.“
„Nepřeháněj. Je to jen hra. Krom toho, šaškujeme tu už dobré tři hodiny.“

Na opačné straně se zdvihly ruce.

„Vzdáváte se?“
„Stačí nám to. A taky nám začíná kručet v žaludku.“

Airsoftové zbraně padly do trávy.

Bázeň vzbuzující horstvo s bílým závojem se zálibně zhlíží na hladině horského plesa spolu s oblohou.

Studená voda ustrnula. Bez hlesu zrcadlí pouze majestát hory. Hladina se ani nepohne, zrovna tak jako člověk na břehu, který klečí tak, jak ho Bůh stvořil. Ruce volně podél těla, bez napětí. Vyjadřují odevzdanost, ale ne poraženectví. Ve vodě se zrcadlí důstojnost a chlad hory, ne však naháč samotný.

Obnažené tělo. Obnažené nitro. Nic neskrývá. Hlavu má v pokoře mírně skloněnou. Uvědomuje si, že ať se děje cokoli, Stvořitel ho nenechá na holičkách.

Nikdo jiný než Bůh, díla jeho rukou, muž a jeho myšlenky.

Ráno v kanceláři komisaře Laurence zvonil telefon. Marlene ho zvedla: "Kancelář komisaře Laurence. Cože? Ano, vyřídím mu to. Nashledanou."
"Pane komisaři, paní Toddová Vám volala. Pohřešuje svou kuchařku."
"Dobře, jedu tam," řekl komisař Laurence
"Jedu s vámi, kdyby se něco stalo. Přece vás nenechám na holičkách."
"Dobře, Marlene."

***

Paní Toddová řekla komisaři všechno a mezitím si Marlene lakovala nehty: "Pane komisaři, ta má pohřešovaná kuchařka se jmenovala Eliza Dunnová. Měla jsem ji moc ráda. Dala jsem ji den volno, čekám dlouho a ona nikde. Tak jsem Vám volala."
"Nechovala se paní Dunnová v poslední době divně?" zeptal se komisař.
"Ne."

V téhle vesnici jsou přátelštější než v předchozí. Vybaví mládence jídlem a vodou.
Toho napadne, že by si mohl drze říct o pivo.
„A teď jeď,“ řeknou mu. Mají zbraně. Mladík poslechne.
Pobídne koníka. Co chvíli se ohlíží přes rameno. Je poslední ze své vsi. Poslední jednotka, kterou si železný vlkodlak potřebuje systematicky odškrtnout ze seznamu, než bude moct pokračovat v zabíjení, tentokrát se stoprocentní efektivitou.
Ta pohádka už se rozkřikla, proto ho všude odhánějí. A on vede vlkodlaka zemí.
Někdy si říká, že by na tu zrůdu mohl prostě počkat. Konec, zvonec.
Ale nemůže nechat věrného koníka na holičkách.

„Tahle akce je od začátku prokletá,“ láteří tiše Gonny. Nahlas nemůže. Sedíme potmě, v zarostlém dolíku pod hradbami Prahy. Už dávno jsme měli být uvnitř, ale spojka nikde.
„Lučištník zklamal dvakrát! Tenhle Pražan se na nás taky vykašlal! Krucinál!“
Nedivím se, že je naštvaný. Proklouznout mezi švédskými vojsky, obkličujícími Prahu, bylo náročné. Navíc s Medou, která se sice učí zvládat své schopnosti, jak jen může, ale každou chvilku má v patách nějakou další potvoru. Táhnou se za ní jak můry za světlem.
Vyruší mě podezřelý pohyb u hradeb. Strčím do Gonnyho.
Z malé, nenápadné branky vyklouzne kdosi v tmavém oblečení.

Doba mezi prvním váhavým stoupnutím u nabytku a uplným ovládnutím pohybu vzpřímeného je nekonečné období boulí a modřin. Zvídavý kojenec většinu času vypadá jako oběť domácího násilí a nebohá matka dvacetkrát denně svádí boj sama se sebou. Aby toho tvora bez pudu sebezáchovy nechytala a nezachraňovala před důsledky vývoje. Aby mu dopřála svobodu okusit pád. Naučit se ovládat vlastní tělo. Najít rovnováhu. Občas si říká, jestli by přeci jen neměli pořídit helmu a polstrovsnou celu. Taky dost často doufá, že ty modřiny do příští návštěvy kojenecké poradny zmizí. Nutno podotknout, že s druhým neméně akčním kojencem se matka stává otrlou.

Byla trpělivá lvice. Dlouhé roky se připravovala na vládnutí Stromu života. S nikým o trůn nebojovala, i k nim se donesly zkazky o Scarovi. Jejich říše sloužila k léčení, uzdravování.
Kion hodně věcí změnil.
Nejdřív mu nevěřila, pak ho tolerovala a nakonec milovala. Byla chápavá i k tomu, že se musí vrátit do Říše lvů, když tam hrozilo nebezpečí. Věnovala celé Lví hlídce i znamení Noční hlídky. Zachovala se bláhově, nevrátili se.
Nechali Strom života na holičkách.
Uběhl rok.
„Královno Rani!“
„Copak je, Ullu?“
„Průsmykem se blíží lev. Má znamení hlídky.“
Kion? Rozběhla se.
Lev se pátravě rozhlížel.
„Kione?“
„Rani…“

„Ztratil se mi tu syn,“ pokračovala Esciel. „Už jsem se tě nejspíš ptala…“
„Žádného chlapce jsem neviděl.“
„Jsou mu skoro čtyři, má hnědé vlasy…“
„Jdi pryč, paní,“ přimhouřil kupec oči. Pak se k ní otočil zády, a tak ho chytila za paži. Prudce ji odstrčil, až upadla do bláta.
V tu chvíli se vedle ní objevil v doprovodu dvou válečníků Gerián, ruku položenou na jílci meče. „Pojď s námi, pane.“
„Proč?“
„Proč? Napadl jsi knížecí nianu. To ti nestačí?“
Zatímco kupce odváděli válečníci, Esciel se nechala vytáhnout na nohy.
„Díky, že jsi mě nenechal na holičkách,“ stiskla Geriánovi vděčně ruku.

“Proč nejedem?
“No nejedem!” Anna vztekle mačkala všechny páčky, ale auto nereagovalo na nic.
“Co benzín?”
“Ukazovalo to půl nádrže.”
“Startuj, Bublino!”
Motor ani neškytl.
“Co teď?”
“Otevři kapotu,” zavelela Jindřiška. “Hm, dobrý. Žádná hadička nevypadla. Ani nic nehoří.”
“Volám servis,” vzdychla Anna.

“Care signore,” oznámil jim po chvíli opravář, “bez benzínu auto nepojede. Tady máte dva litry, pumpa je za rohem. Rozbitý ukazatel spotřeby paliva jsem vyměnil. A příště si hlídejte ujeté kilometry.”
“Ježíškriste,” zakvílela Karolína. “Vždyť v cestovním deníku máme přece všechno zapsané! Tankování i ty ujeté kilometry…”
“Když ona asi Bublina neumí číst, Karolíno,” rýpla si Jindřiška.

Bylo mu deset: "Tatí, já bych chtěl koně!"
"No, jsi dost velký, pořídím nějakého."
Za týden přivedl otec hnědáka: "Je pro tebe. Sluha tě naučí jezdit."
Chlapec se učil, za pár měsíců mohl jezdit sám na vyjížďky. Jednoho dne se vrátil potlučený: "Splašil se, shodil mě a utekl."
"Já vím, sluha jej chytil na pastvinách. Nezoufej, bude dobře."
Za tři dny přivedl syna ke koni: "Neboj, nasedni."
Syn váhal, ale poslechl.
Kůň stál nehnutě.
"Řekni mu kam jet."
"Ke stodole?"
Kůň splnil příkaz a zastavil.
"Paráda, ale proč je tak studený?"
"Inu, je studený, ale nikdy tě nenechá na holičkách."