DMD č. 26. pro 26. 4. 2022. Téma: Kolovrátek

Jsme se sestrou a jejími chlapečky na hřišti.
„Koukej, letadlo, “ ukazuji tříletému Alexovi na oblohu. Letadlo startující z nedalekého letiště nabírá výšku a mizí v oblacích.
„Kde je letadlo?“ obrací se na mě Alex.
„No, už odletělo,“ odpovídám.
„Kde je letadlo?“ opakuje dítě.
„Odletělo daleko.“
„Kde je letadlo?“
„Letělo na dovolenou.“
„Kde je letadlo?“
„Někde daleko.“
„Kde je letadlo?“
„Zlatíčko, nevím kam letělo.“
„Kde je letadlo?“
„Odletělo pryč,“ začínám si zoufat.
„Kde je letadlo?“ opakuje chlapeček snad po sté.
„V prdeli,“ vydechnu zoufale.
A dítě s vizáží andílka začne poskakovat a prozpěvovat: „Letadlo je v prdeli, letadlo je v prdeli...“

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ hlesne Naty zničeně.
„Zjistili jsme v katastru, že vlastníky těch spálených polí nic prvoplánového nespojuje,“ vysvětluje Františkův táta, „až ve starých pozemkových mapách je možné vodítko. Všechna původně patřila jedné rodině. O část přišli při pozemkové reformě, část nedobrovolně odevzdali družstvu.“
„To prostě není možné,“ zaboří Natálie hlavu do dlaní.
„Po revoluci se soudili, ale prohráli. Jasná křivda. Možný důvod k pomstě. A Natáliina spolužačka z Budče Marcela je jejich poslední potomek. Navíc je oheň.“
„Přece by nenapadla mě, jsme kamarádky,“ slzavě namítne Natálie, ale sama cítí, jak chabě to zní.
„Byly jste,“ pronese chmurně František.

[„Páni, a co je tohle?“] byla otázka, kterou Fichurra při vyklízení dědova skladiště pokládala poměrně často, ale Simbacca se na ni přesto i teď otočil. Ostatně kdysi dávno tam našli pyrogelové pumy.
[„Kolovrátek, na tom prý v Zhamberrku kdysi dávno spřádali hedvábí,“] odvětil. To znělo hustě a Fí, která dosud váhala, čím v životě bude, se rozhodla zvážit i tohle.
[„Jako že se tímhle točilo a tady se navinovalo nějaký vlákno?“]
[„Jo, z wyyyschokků.“]
[„To je co, nějaká kytka?“]
[„Spíš takovej fakt macatej pavouk.“]
[„FUJ!“] vykřikla Fí, relikvii zahodila a utvrdila se v tom, že se dá radši na showbyznys.

Začínal mít pocit, že škrábání vilejšů nebyla zas tak špatná práce. Rozhodně důstojnější. A hlavou vzhůru.
"Tak co, vidíš něco? Co chystá?"
"Nespěchejte na mě!" Přiložil vrták k boku lodí a začal otáčet. "Když si nedám pozor, skončím Izziemu v hlavě…"
Mrmlání z paluby naznačovalo, že to byla přijatelná alternativa.
Konečně byl skrz. Zastrčil vrták zpátky za opasek a přiložil oko k otvoru.
"No?"
V kajutě bylo šero.
"Asi už šel spát, vytáhněte mě."
Toliko ke špehování. I když… v šeru se něco mihlo.
"Vydržte, už ho mám ve výhledu!"
Škoda, že neměl svůj náčrtník. Mohl by si rozšířit sbírku.

Carrowová použila na mého Nevilla zakázanou kletbu! znělo mi opakovaně v uších. To jsem nemohl dovolit. Poté, co Neville usnul, vydal jsem se do ředitelny. Ještě jsem neměl plán, co podniknu; minimálně naprskám Snapeovi do kávy, i kdybych měl skončit jako lektvarová přísada.

Doploužil jsem se k ředitelně, když jsem zpoza dveří uslyšel hlas Brumbálova obrazu: „Moc pijete, Severusi.“
„Opravdu!?“ odsekl Snape sarkasticky, „víte, že dnes použila na Longbottoma Impérius a já s tím, kvůli našemu plánu, nemohu nic udělat.“
„Ano, je to hrozné, ale Neville potřebuje vystoupit z Harryho stínu a aktivní odpor proti Carrowovým mu k tomu dopomůže."

Moje lásky jsou jako kolovrátek. Začínají prvním pohledem. Nikoli tím první, kdy mé oči spočinou na onom dotyčném. Ale tím prvním, který si vyměníme z očí do očí. Tím prvním upřeným. Tím, který všechno změní.
A to ho můžu znát už desítky let.

Oči to mění. Oči a ruce.

Musí mít pěkné ruce.

A nesmí mě chtít. To je taky pravidlo.

Je mravně kvalitní. Vždy. Já si vybírám dobře. To je taky fakt.

Jenomže On má často lepší vkus. A on nesrovnatelně horší. Bohužel. I když některý dal přednost Jemu.

Moje lásky se točí na kolovrátku marnosti.

Vlastně to nevadí.

"Tak na těch dnešních můžeš dělat docenturu," prohlásil Vaspír.
Daniel se usmál. "Nemůžu. Neučím na univerzitě."

Rozhovor o Danielově hypotetické akademické kariéře byl na dlouhou dobu tím nejpříjemnějším, co trojici mužů potkalo. Následující hodiny byly vyplněny únavnou dřinou chytání žab v oceánu, který nejvíc ze všeho připomínal kyselinu.
Činnosti se opakovaly jako kolovrátek. Obléknout ochranný oblek, chytit tři čtyři žáby, svléknout ochranný oblek dřív, než se rozpadne, chytit další žáby. Žáby umisťovali do obrovského kontejneru, který do časového tunelu umístili technici Stráže času.

"Tak na těchto žabách bych nechtěl dělat ani profesuru," prohlásil Daniel po bůhví kolika hodinách práce. "Koušou."

Bylo to Léta Páně 1150, kdy jsem s otcem svým cestoval z venkovského dvorce na pražský dvůr, když tu náhle převeliká bouře nás zastihla a koně se splašili. Hnali nás jako šílení a já, jsa ještě malým dítětem, na kozlíku jsem se neudržel a spadl. V tu chvíli se kolo od vozu našeho odlomilo, tíha jeho mi rozdrtila žebra.
V tu ránu objevil se chlap jako hora, těžké kolo zvedl a na vůz vrátil, do vsi nás dovezl a mě ošetřil.
Otec z vděčnosti za můj život knížecí titul mu udělil a na počest jeho skutku začal mu říkat Kolowrat.

Seděl mamince u nohou, zatímco točila kolovrátkem.
"Dívej se pozorně, chlapče můj. Jak mé prsty tančí, jak čarují."
"Dokáže to dělat každý, maminko?"
"Kdepak, synku můj. My to máme v krvi. Jednou za čas se vždycky narodí děťátko, které umí čarovat s přízí a my se musíme starat. Kolik neštěstí a pláče, když zůstane své staré rodině. Lidé jsou hamižní a hloupí, nerozumí tajemstvím kolovrátku. A my to musíme napravovat."

Tajemství kolovrátku nerozuměli ani vojáci, kteří matku odvedli za únos do šatlavy. Předení zůstalo osamocené, zlato bez lesku a magie.
Lidé zapomínají rychle, ale víly ne. Rumplcimprcampr si bude pamatovat.

Byl odliv. Moře obnažilo dlouhé pruhy písku a vyvrhlo zápach rybiny a chaluh. Mělčina se táhla donekonečna, posetá drobnými škeblemi.
Marie seděla ve vysoké trávě. Rozhlížela se po zátoce. Za pramínky vlasů, které se jí nevešly do copu, rozpustile škubal vítr. Zamračila se, až jí na čele vyskočila vráska. Snažila se vzpomenout si.
Na mysl jí přicházelo stále totéž. Místnost s pastelově žlutými stěnami. Pilulky zapíjené slazeným čajem. Dívčí kostra, která se dovedla usmívat. Útržek písně zavinutý sám do sebe – po refrénu donekonečna jen další refrény – jako předoucí kolovrátek, neutichající, vytrvalý.
Včera pozdě k večeru
vydal jsem se k jezeru…