DMD č. 6. pro 6. 4. 2023. Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

Coruscantská hlídka měla zakázáno zdobit si brnění.
Nejdřív to považoval za další potupu pro ty, kteří tu skončili, a komandéra Foxe za to nenáviděl.
Pak se první blejsk vrátil z hlídky v slzách. Senátorka za Bespin ho lákala k sobě, a když odmítl, podala žádost o okamžitou likvidaci. Fox tu noc nespal, a blejsk skončil s číslem bratra, který krátce předtím umřel na hlídce.
Se stejným brněním nedokázali natborni poznat, s kým z nich mluví.

(Nakonec začali zdobit brnění zevnitř. Pro sebe a kohokoli, kdo by je našel mrtvé. Ani ve věčné Coruscantské válce se toho kousku duše nechtěli vzdát.)

„Mařko!“
Odhodí tašku, poslušně se vrátí.
„Kam jdeš?“
„Za Růženou.“
Matčin pohled sjede Marii od hlavy až k patě. Staré šaty, hrubé punčochy, tmavé ochozené boty.
„Brzo se vrať!“
„Do tmy budu doma,“ slíbí. Popadne tašku a mizí.

„Kdo teď hlídá?“
„Pepa s Toničkou. Zezadu Franta a Josefka.“
Spěchají po travnaté cestě. Uprostřed vzrostlých stromů se objeví mýtina, částečně vysypaná pískem.
Marie shodí horní vrstvu šatů, objeví se modrobílá látka. Převlékne punčochy, vytáhne střevíčky.
Eduard stiskne harmoniku.
První páry se roztančí.

Je rok 1944. Zábavy jsou zakázané.
Ale oni jsou mladí a chtějí žít!
Lesní taneční parket je brzo plný.

Stopař hledí z okna, Gonny do země.
Otázky visí ve vzduchu. Odpovědi nikde.
Je Dominik víc člověk, nebo Šedý, přízrak ze světa za rozhraním?
Jak daleko můžeme zajít, když se budeme snažit Šedého zničit?
Lze je ještě vůbec oddělit od sebe? Přežije Dominik?
Jak moc je prorostlý tím svinstvem?
Co dál?
Wigitor je neúčinný. Poranit nebo zabít Dominika nemůžeme – a ani nechceme.
Jenže – jak postupovat? Co udělat?
Nevíme. Netušíme.

Navíc musíme mít na zřeteli, že Rada trestá zabití člověka trestem z nejpřísnějších.

Těkám očima z jednoho na druhého.
Gonny už dávno nevtipkuje, Stopaře opustil jeho suchý humor.
Toneme v tichu.

Válka mezi anděly a démony byla odvěká jako svět sám a oni dva v ní měli mít pevně dané místo, které si rozhodli přizpůsobit dle vlastních potřeb.
Zvykl si na život na Zemi. Především na společnost, kterou na ní nalezl. Nemohl dopustit Apokalypsu.
Nikdo stejně nevěděl o nepopsatelném božím záměru, jestli vůbec nějaký byl. Nikdo nevěděl, jak měla tahle válka dopadnout.
Nepsalo se v jedné z těch Azirafalových nesmírně drahocenných knih, že ve válce múzy mlčí?
Ďábelský se ušklíbl a rozhodl se mlčet s nimi. S Azirafalem se naprosto dokonale mlčelo, pomyslel si Crowley, když cítil andělské rty na svých.

Otevřeným francouzským oknem bylo slyšet nadšené hlasy lidí shromážděných na náměstí a provolávajících „Ať žije válka.“ Maršál stál uprostřed největší místnosti kancléřství a ještě v něm dozníval opojný pocit ovládnutí davu. Usedl ke klavíru a začal hrát hymnu, ale nástroj zůstal němý.

Do ticha zazvonil telefon. „Tady ředitel divadla, Excelence,“ ozvalo se ze sluchátka. „Mám pro Vás špatnou zprávu. Dnešní představení na Vaši počest se nekoná. V divadle přestala fungovat akustika, nikdo nedokáže vysvětlit důvod.“

„Co se to sakra děje,“ zaklel Maršál. Vtom se před ním zjevilo devět postav oděných do antických říz. „Copak nevíš, že ve válce mlčí múzy?“

„Teal’cu, hlídej vchod!“ vyštěkl Jack, jakmile se zatarasili v polorozpadlé pyramidě. Snad je udrží naživu, než dorazí posily... „Danieli, prozkoumej-“
„To je úžasné!“ Danielovy modré oči i v šeru zářily nadšením. „Na tohle bych potřeboval roky!“ svítil na zdi. „Je tu kompletní místní historie, podívej! Od prvního osidlování. Celá staletí! „A mytologie, tohle je bohyně plodnosti a její děti, támhle je bůh války a tady… ach! Fascinující!“
„Hrozně.“
„Přesně ten samý nápis, jako nacházíme na Zemi v latině!“
„Uhm.“
„Ve válce múzy mlčí. Chápeš? Válečné trauma je univerzální lidská-“
Venku zaduněl výstřel.
„Danieli?“
„Ano?“
„Vem si z nich laskavě příklad.“

Věřil jsem, že mě se to týkat nebude. Že prostě nějak uniknu. Kdo by stál o takovouhle věc?
Spletl jsem se.
Připadal jsem si jako zvíře, které ženou na porážku. A taky to tak dopadlo. Ležím nehybně na studené zemi a hledím nahoru na modrou oblohu. Proč je kolem takové ticho?
Cítím pach spáleniny a střelného prachu. Taky něco železitého. Krev.
Co to bylo za zvuk? A znovu. Krákání, ale mně zní jako rajská hudba. Přece jen něco narušilo hluchou prázdnotu.
Rána. Krákání utichlo a zas zavládlo ticho.
Proč mám pocit, že to byl poslední ptačí zpěv, který kdy uslyším?

Ve válce múzy mlčí.
Severus zíral na pasáž v deníku. Plukovník byl inteligentní muž ale o tomhle by se s ním teda hádal. Nikdy nemusel být vynalézavější a kreativnější než teď. V životě nebyl lepším hercem, lepším lhářem, lepším vypravěčem, lepším lektvaristou. Nikdy nebyl pohotovější. Ve válce múzy rozhodně nemlčely.
Strachu ustupuje vše. Lidé nemají čas chodit na koncerty nebo do divadel. Koho by zajímal Othellův boj, když zrovna pohřbil své blízké? Bojují o přežití každý…
Divadla.
Koncerty.
Knihy?
Zapomněl na ně.
Kdy naposledy četl něco, co… Kdy vlastně četl něco jen tak? Kdysi miloval detektivky a horory. Teď?
Nemůže.

Ráno hledala, kudy utéct. Nejednou se pootevřely dveře – zamčené zvenku!
Tiše vstoupil starší muž, zjevně místní.
Zašeptal: „Neublížili ti? Zjistil jsem, že Sorin někoho odvedl. Jsem Asir, pomůžu ti vrátit se domů…“
Měl bystré vlídné oči, Astrid mu důvěřovala. Kývla.
Útěk byl nesnadný, střídala se dlouhá nehybná čekání s bleskovými přesuny, kde nesměla udělat chybu. Jak byla vděčná za hodiny závodního tance! Ovládnout stres, uvolnit se a mít jistý krok. Jenže tohle nebyl tanec…
Podařilo se jim dostat až k průchodu.
S díky ho objala.
Poděkování odmítl. Pokud ji Assani opravdu chce, nebezpečí nezmizelo.
Vzápětí vytáhl z brašny digitální hodinky…

"Inter arma silent musae," drtil Vraspír mezi sevřenými zuby.
"Došel Ti humor, co?" kontroval Jaroslav L. Nebyla v tom ale obvyklá škodolibost. Na to ho příliš zaměstnával boj. Když na něj zaútočil další chumel tunelových krakatic, ucedil kletbu i on.
Jediný Daniel von Drak mlčel. Soustředěně ze sebe strhával agresivní hlavonožce a cpal je do připravené bedny.
Souboj s přemnoženými podrážděnými trval už několik hodin a zdálo se, že ještě nějakou dobu trvat bude. Tma v tunelu a dlouhá chapadla krakatic práci notně komplikovaly. Ne vždy totiž svalnatá hadice v jedné ruce patřila tělu, které lovec svíral v té druhé.