DMD č. 6. pro 6. 4. 2023. Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

Bojovala...

Přesněji uvnitř ní probíhal ten nejdůležitější boj. A to válka mezi srdcem a rozumem k oné milované osobě. Nějak tušila, že je do něho zamilovaná, ale i tak nadále nechala srdce a rozum bojovat o to, zda tomu tak doopravdy je.

Bála se...

Bála se to říct nahlas. Asi si myslela, že když to řekne, rozplyne se to jako obyčejný sen. Sama se snažila tu být pro druhé a poradit jim, když jí o to poprosili. Například vyslechla svého kamaráda, který je pro ni jako její bratr.

Radila mu...

Sama ale o svém boji mlčela. Tak jako mlčí múzy.

Modrý koník byl obraz, tudíž nedostal dopis, když jeho malíř zemřel.
Dostal druhé datum na informační štítek.
Lidé v galerii začali zmiňovat slova „velká válka“, „Verdun“, „hrdina“. Koníka napadlo, jestli měl malíř nablízku koně, když zahynul.
Koník se snažil nehybně stát, nevěsit hlavu, když byla řeč o hrdinství.

„Uteč!“ řekli mu jeho sourozenci. „Tohle není výstava, ale...“ „Past!“ křikl bratr. „Zachraň se,“ varovala sestra. „Tohle je válka.“
„Prý jsme ‚zvrhlí‘, ‚podpal‘, ‚mazanice‘!“ řehtali všichni čtyři.
Koník se zaraženě nechal zahnat.
Už je znovu neviděl.

Koník dočista ztuhlý tiše čekal, zatímco svět venku burácel.
Válka, past, podpal.
Dostane taky druhé datum?

„Tak, Nováku, shrňte to, co tedy víme?" Čílí se šéf po návratu do zasedačky.
„Dívka, tak 28, jméno nevíme, otisky nejsou v databázi, doba úmrtí asi 24 hodin před nálezem. Rozčtvrcená."
„Sakra, to jsem přeci viděl. Chlapi, tohle není sranda, tohle je válka, tohle mi někdo udělat v mém revíru. A vy mi říkáte, že nevíme vůbec nic. Někdo nějaký nápad, někoho tady políbila můza?"

„Nikdo nic?"

„Šéfe," ozve se nesměle Ellie.
„Snad kapitáne, ne!"
„Kapitáne, vypadá jako zdejší, tohle nebude někdo z daleka. Zkusila bych místní školy, třeba si na ni někdo vzpomene. Nějakou retuš fotku snad už máme?"

Kdysi hladká pleť, podobná klidné hladině se rozvlnila. Dnes spíše připomíná nerozvinuté lístky kontryhelu. Kdo viděl její stáří zhroucené v kolečkovém křesle a vějíře vrásek, kterými zakrývá rozpaky, těžko by uvěřil, že v mládí byla krasavice a všestranná umělkyně: světoznámá zpěvačka a uznávaná malířka. Také napsala několik sbírek básní.

Dnes stěží udrží lžíci, štětec nebo pero. Radost už ji nehřeje, ani kostkovaný pléd. Slávu, která dříve tolik hřála, zmrazil pocit bezmoci.
Stala se svědkem války svých dětí. Ani jeden ji nechce. Bezostyšně se před ní hádají, kdo o ni bude celoddenně pečovat.

Múzy nejen zmlkly, ale nadobro v ní umřely.

Válku v sobě svádím
bolavou
tak krásný
že nemám slov
múzu svou mlhavou
marně honím
osamotě
slzy roním
došla mi slova
už nevím kudy kam
vidím tě, kam se podívám
snažím se marně napsat, co cítím
a tak slova skládám náhodile
za sebou
vybírám ta správná
jaká vlastně správná jsou?
ta, co marnost nenesou?
pak by mi žádná nezbyla
pravda naději zabila
šedomodrá
hnědozlatá
hlava moje paličatá
vzala si do sebe
chce tě mít pro sebe
taky tělo, duše
civím do prázdna
suše
v nitru boj
nějaká nemoc?
nebo černý humor vesmírný...
stav je to vskutku nesmírný
jako nekonečný hlad

Ačkoliv byl výlet do Bathu hlavně povyražením, paní Allenová doufala, že také dokáže mladé slečně trochu rozšířit kulturní obzory. Po dnešním představení z ní však nedokázala dostat kloudného slova. Jako by Catherine v divadle vůbec nebyla. Jako by neslyšela vybrané árie, neviděla bohatou výpravu, nesledovala fantastický příběh.
Zdála se nejistá, ztracená mezi nadějí a rozpaky. Po půlnoční svačince zmizela do svého pokoje.
Paní Allenová se chystala sfouknout svíčku na nočním stolku, když Catherine pootevřela dveře. V okamžiku ji měla schoulenou v náručí, tiché slzy na jemných tvářích.
"Už nechci nikdy zažít takové nedorozumění!" šeptla.
Ach má drahá, těch ještě bude...

V bílém vojenském kabátu směle vykračuje, chlapec jako jedle. Naleštěné knoflíky, vyblejskané holínky, strach v očích skryje pod furiantsky nasazenou čapkou, na rtech úsměv.
U našich kasáren, stojí v noci stráž, nečekej, má milá, mě se nedočkáš, nečekej, jdi už spát, nech si o mně zdát.
Zvesela se odchází po verbuňku.
Písnička umře, spolu s kamarády, zajde na úbytě v tympánech děl, v bubnech kopyt, v žestích výstřelů. Prach, popel, krev, úplavice, vedro a mouchy, stále dokola až k smrti.
Na malém hřbitůvku požehnané ticho a klid.
Dokud se hlína nepohne, víko rakve neodskočí a umrlci nespustí pekelný půlnoční čardáš.

Proč to vždycky skončí takhle? Vždyť se jen vrátil domů! Jako by to vybudilo všechny vesmírné pobudy, aby zrovna teď, když překročí práh, napadli jeho rodný svět.

Vždycky byl zmatkář. Za okny paláce krizovka a jeho nic nenapadá. Bude muset… za Ním.

„Návštěva, jak milé.“

„Loki, půjdu rovnou k věci. Mohl bys… mi… helfnout?“

Úšklebek. „Thore, slovy klasika: Inter arma silent Musae – Ve válce múzy mlčí. Slyším dunění. Asgard je pod palbou, že?“

„Tak nějak. Proč to komplikuješ?“

Loki se napřímil. „Protože kdybys mě nebral za otcem, neskončil bych tady!“ Pak zjemnil hlas. „No, mluvme chvíli obchodně. Co za to?“

Konečně se vracel z bojiště, ten král, který miloval umění a chtěl být navzdory svému otci filosofem na trůně. Ovšem jakmile na něj dosedl, přimkl se k Martovi a zavlekl zemi do dlouhých válek, nejdřív pro zisk, potom na obranu.
Před hlavním městem království, které oloupil, neváhal namířit ničivá děla přímo na skvostný chrám. A vzácný hudební nástroj byl rozbit napadrť.
Získal mnoho, ale zaplatil vysokou cenu.
Přicházel do vlastního zpustošeného města, málem ztraceného. Zestárlý, nahrbený, a takovým už zůstal.
Přesto se do Berlína a postupimských zámků navrátily Múzy. Všichni u dvora věděli, co očekávat.
Opět povinné večerní flétnové koncerty.

Výheň ožila. Tisíce barevných plamenů se roztančilo po jejím obvodu. Chvíli ticha věnovaná neslyšné modlitbě vystřídala symfonie úderů a unisono syčícího kovu. Rytmus tlukotu dvou srdcí tvaroval neživé do živého. Hlavice kladiva mazlivě tvarovala beskar a ten začal brzy poslouchat svou novou paní na slovo. Nárameník. Kyrys. Ptáčci.
Horko se vlnilo a rozlévalo všude kolem. Kleště doplnily válečnou melodií o nový rytmus. Roztavený kov získává nový, finální tvar, nový život.
Desítky nových kousků zdobí hrdé Mandaloriany. Povstal nový nepřítel. Budou bojovat s melodií vetkanou do beskaru.
Kovářka unaveně hledí do vyhasínajících světel. Kolik se jich asi nevrátí?
Toť způsob náš.