DMD č. 6. pro 6. 4. 2023. Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

Občas tu píseň slýchal, v noci, když se zvuk obzvlášť nesl.
Dots se postupně učil slova, a když začal jeho hlas zase znít normálně, odvážil se přidat.
Hlasy zmlkly, a v příštím okamžiku už ho někdo držel pod krkem.
“Co to zkoušíš, ara'gotenir?” zavrčela a zatřásla s ním. V hlase jí bylo cítit to, čím zaháněli smutek po domově. “Tahle patří vode, ne laciným kopiím.”
Chtěl se bránit, ale stiskla silněji a on se raději poddal, aby neskončil se zlomeným vazem.

Ti, kteří se dostali do GAR, tu píseň nakonec mohli přijmout za svou.
Ti, kteří se dostali z Kamina.

Kdysi chtěl být kreslířem. Dokonce ho vzali na školu; ne sice dobrou nebo slavnou, ale byl to začátek.

Zvyk nosit po kapsách tužku mu zůstal. Papír se sežene. Dokonce i tady na linii. Jen namísto malířského stojanu teď má tenhle legrační štít s hvězdou. Namísto galerií zákopy a tábory. Ale hodně se cestuje: Francie, Československo, Polsko... Vidíš svět, chlapče! Anatomii se naučíš za pochodu; nehybných těl je v téhle válce dost.
Tužka. Ani neví kdy ji naposledy ořezal. Vytáhne nůž, čepel se zakousne do měkkého dřeva. Tuha se zlomí; ta symbolika!

Tři hodiny do dalšího útoku. Zavře oči a čeká.

"Ty vole zase Ambrož," povzdechl si Ivan a zvedl telefon. "No čau, co potřebuješ?"
"Hele mám tři nový pecky a potřeboval bych k tomu texty. Nahrál jsem ti to na drive."
Za normálních okolností by Ivan jásal. Psát písničky pro Ambrožovu punkovou kapelu Prasečí nožičky mu způsobovalo enormní potěšení.
"Ty vole, Ambroži, já to teď vůbec nedávám, jsem totálně bez času. Mám tři prdele práce, řešim nějakej korporátní megaprůser a tak, znáš to."
"No tak až budeš mít čas..."
Ivan típl telefon a otevřel energeťák.
"To víš že jo. Teď budu něco smolit, když mi vyšel novej datáč k WoWku."

Zajatá vrchní bystrozorka. Držená v Malfoy Manor.

Chodí za mnou Smrtijedi v maskách. Aspoň zprvu.

Poznala jsem je.
Znám jejich jména, znám jejich tváře. Však mám mezi nimi přátele. I bratra mezi nimi nacházím.

Utekla jsem. Byla jsem v zajetí smrtijedů a utekla.
Byla jsem v zajetí svého muže a utekla.

Znám je. Vím všechno. Můžu je prozradit?
Nemůžu. Neporušitelný slíb.

Můžu jen nasměrovat ostatní. Mlčící můza.

Stačí tak málo. Vzpomenout si na Fantomes Sacrem. Že jsem tam byla. Zajatá smrtijedy. A jen si uvědomit, koho všechno jsem tam dovedla. To můžu říct. Jen se na to někdo musí zeptat.

"Eduarde, mám skvělý nápad!" řekl Adam, "Vyrazíme spolu na cestu. Já přemůžu Jiřího a Anežku a ty o tom složíš píseň!"
"Blázníš? Ani nápad! Inter arma silent Musae, ve válce mlčí můzy!" vymlouval se bard.
"Tohle není válka, jen normální hrdinský čin," utěšoval ho Adam.
"Tak teda dobrá," souhlasil troubadůr.
Adam si mnul ruce. Také nebyl zrovna bojovník, ale to mu nevadilo. Spíš než přeprat chtěl zkusit své kamarády přemluvit, aby mu pomohli proti tomu, kdo má tohle zmatení vzpomínek na starosti. Ale barda potřebovat bude. Kdyby se cokoliv pokazilo, vždycky je lepší mít po ruce nějaké zbraně hromadného ničení.

Uvadly kytky v květináči
a prach jim sedl na listy.
Zamlklým městem smrtka kráčí,
nikdo se za ní neotáčí,
každý si hlídá vlastní stín.

Umlkly tóny šalmaje,
už nezpívá se nehraje,
už není důvod k smíchu.

Teď strach se drží u moci
a múze není pomoci
v stísněném noci tichu.

A přes den velký úspěch slaví
zoufalství, strachu sestra bledá,
když po nebi jak ptáci draví
se ženou k městu špatné zprávy
a každý úkryt rychle hledá.

Teď místo písně klavíru
zní rachot kulometů,
rozbité klapky na jílu
zemřely možná pro víru
však hroby ryté na míru
žalují trpce světu.

Asklépios a Mnémosyné ho mají v oblibě. Studuje pilně, roku 1625 obhajuje dizertaci o epilepsii. Stává se hlavním fyzikem - tedy hygienikem - království a léčí všechny potřebné - císaře, Pražany i Švédy.
Věnuje se i vědě. Obdivuje Harvyho, Galileiho, hledí do dalekohledu, měří úhly lomu pro různé barvy světla.
Za zásluhy o medicínu i obranu Prahy obdrží roku 1648 šlechtický titul. Co ale má pán z Kronlandu mít v erbu? Úrania odhodí srážející se koule a mávnutím ruky přikreslí duhový oblouk.
Souhlasně pokývne hlavou. Ano. V roce Vestfálského míru je to ten správný symbol. Jeho nejdůležitější objev i symbol míru v jednom.

"Zajímavé, že zde opravdu byli vojáci," řekla maminka.
"Ve druhé světové válce zde byli vojáci. Vojáci to zde opustili v roce 1947, a v roce 1989 se zde začalo budovat museum. Dnes švýcarští vojáci využívají kasárny hned vedle," řekl průvodce.
"Zajímavé," přemýšlel jsem. "Podle Kryla ve válce múzy mlčí, ale tito muži nemlčeli. Tito muži bránili dokud, to šlo. Pevnost vydržela, ale ne všichni válku přežili."
Po skončení prohlídky jsme šli na oběd a po obědě jsme jeli vlakem domů.
Cestou jsme si povídali o múzách ve válce, a že někdy je lepší mlčet než říct něco, čeho budeme litovat.

Velkolepý turnaj. Rytíři v nablýskané zbroji, koně dokonale vyhřebelcovaní… někteří měli v hřívě mašličky!
I bitka byla jaksi uhlazená. Jediným osvěžením byl vítěz, tedy vítězka.
Dobře, ale pořád se jednalo o nějaký způsob boje, ačkoli hodně vzdálený reálnému. Večer se však konalo čtení poezie! Byla váženým hostem, její přítomnost se očekávala, stejně jako to, že zvolí společenský oděv. Schválně přišla v jezdeckém.
„Renly,“ oslovila mladíka s korunou ve vlasech co nejdůrazněji, „chápeš, že jsme ve válce? A to hned na několika frontách. Měli byste debatovat o plánu útoku, ne milostných básních.“
Obávala se, že jediný, kdo ji poslouchal, je Brienne…

Pro tohle se narodila. K tomuhle ji už od malička vedli. Umění magického boje i rozdávání ran. Fyzická výdrž je základ, běhat se musí každý den. Rozcvička není vtip. A taky musí vynikat ve škole.

Tohle byl život, který znala. Plný ambicí a tvrdého řádu.

Pomyslela si někdy, že by to mohlo být jinak? Nejspíš ne. Takhle byla šťastná.

Opravdu?

Dost.

Teď není čas na rozjímání. Kouzelnický svět je ve válce, i když to možná ještě neví. Ona stojí v první linii. Nemůže si dovolit přemýšlet. Jejím úkolem je poslouchat rozkazy nadřízených.

To přece umí.

Tak proč to najednou nejde?