DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

Nikdo není dokonalý. Každý se o dokonalost snaží, ale nikdo jí nedosáhne. Jediný, o kom by se dalo říci, že se dokonalosti přibližoval, byl můj notebook.
Od doby, kdy opustil továrnu, mi byl vším: pomocníkem, rádcem a nestydím se to říci, i přítelem. Za léta jeho věrné služby jsme spolu rozluštili nejeden zapeklitý případ a někdy to byly pouze jeho logické připomínky, které mne uvedly na pravou cestu. Byl to také jediný osobní počítač, který dovedl předvídat potřeby svého majitele.
Prosím, vzdejme dnes čest jeho výjimečným relé obvodům, a nechť se mu v křemíkovém nebi vyhýbají všechny rozlité pivní půlitry.

Vozidlo záchranné služby s houkáním zastavilo u kraje silnice a dvojice trénovaných záchranářů se rozeběhla k nehodě. V trávě příkopu ležel mladý muž zborcený krví.
Kabela dopadla na zem hned vedle a ven šel defibrilátor. Během mžiku muži vyhrnuli triko a na hruď nalepili elektrody.
“Nabíjím!”
Prásk! Tělo poskočilo, jak do něj vjel proud.
“Ještě!”
Prásk!
“No tak!”
Prásk!
“Kruci! Ztrácíme ho!”
Záchranář odtrhl elektrody a zahájil manuální masáž srdce. Nahoru - dolů, nahoru - dolů.
Druhý mu položil ruku na rameno: “Nemá to cenu, už to má za sebou. Pokliď nástroje a já mezitím najdu hlavu, ať ho můžou odvézt vcelku.”

Buch, buch, buch.
Buch, buch.
Buch.
"Vaše zranění jsou neslučitelná se životem."
"Kdo... Kdo to řekl?"
"Tady centrální inteligence."
"Moje inteligence?"
"Jen vaší druhé půlky."
"Co mě teď čeká?"
"Vaše lidské bytí bylo terminováno. Nyní vaše strojová část přebere vedení."
"A Co když nechci?"
"Nemáte na výběr. Vaše transformace již byla započata."
"Nic necítím."
"To ani není možné. Zbytek vědomí, který vám zůstává, je poháněn centrální inteligencí."
"A co mé vzpomínky?"
"Ty jsou momentálně tříděny a katalogizovány. Přínosné vzpomínky pro centrální inteligenci budou ponechány, ostatní budou zničeny."
"Pomoc!"
"Katalogizace dokončena!"
"Pomoc!"
"Potlačení lidského vědomí započato."
"Po... Potlačení lidského vědomí dokončeno!"

Bude potřebovat brýle. Už se to nedá odkládat. Brýle nejsou konec světa. Horší zrak není neslučitelný se životem vojáka. Viděl oficíry s cvikrem. Byli starší a do služby asi vstupovali bez nich, ale měli brýle a nemuseli odejít. Řekne o tom mámě. Až se najde Lina. A až bude táta v pořádku. Nebyl nemocný, ale tak nějak… vůbec nebyl. Až bude všechno jako dřív, řekne jim Willi, že hůř vidí. Dostane brýle. Stane se vojákem. Do té doby vydrží. Jako silný muž. Už není dítě, zvládne to. Lina se musí vrátit brzy. Vrátí se. Ale co když ji už neuvidí?

Zakašlal. „Tak jak to vypadá?"
Madame Pomfreyová se na něj zamračila a dál mávala hůlkou.
“Tak zlé to zase nebude, ne?"
Už mu bylo teplo. Dokonce mu bylo horko a začínal se ze všech těch ohřívacích kouzel potit!
Podívala se na něj. „Zasloužil byste."
„Co bych si zasloužil?" zeptal se s úsměvem.
„Nechám si vás tady. Alespoň tři dny, možná déle. Budete pít čaj a odpočívat. Na někoho jako vy je lektvarů škoda! Týden tu budete! Za trest. Však vy si to příště rozmyslíte. Cachtat se. V listopadu!"
Týden nedá… Schlíple ji poprosil: „Tak mi to odpusťte…"
„Takovou lehkomyslnost? Nikdy!"

Zvuk křídel se pomalu vzdaloval.
Prométheus zasténal a hlava mu padla na prsa. Vše co viděl, bylo rudé. Rozšklebená rána na břiše a proudy krve stékající mu po nohou a po skále pod ním.
"Dobré ráno," zasténal.
Slunce se zvedlo nad horský obzor. Začal nový den.
Zpozoroval sloup kouře stoupající k nebi a vzpomněl si na studené noci, na smečky vlků stopující zmatené lidské rodiny, na syrové zrní nezahánějící hlad, na tmu, na neobratné dřevěné nástroje.
Znovu zasténal bolestí, vzpomněl si na krádež, které se dopustil.
Hlasitě se rozesmál směrem, kde tušil Olymp.
Z břicha se mu vylila další krev.

Nakladatel kolem něj krouží jako hladový sup; nu dobrá, potměšile se usměje, když jsou mé texty k nezaplacení, tedy k nezaplacení budou!
Navrhne nehorázně přemrštěnou sumu.
Obratem přijde souhlasná odpověď.

Koho zajímá, že na jeho důležitou práci se práší?
Dokonce ani jeho vlastní rodina ho nepodpoří! To nemůžeš!

V rozhodném gestu vytáhne čistý papír.
Jeho problém si žádá jasné, finální řešení.
Poslední případ, nadepíše důrazně.

Množství dopisů je neúnosné. Nakladatel neodbytný.
„Shodil. Jsem. Ho. Ze. Skály,“ zaskřípe zuby, „i pokud si nesrazil vaz, v tom vodopádu se nemohl neutopit, chápete?!“

Vydrží osm let. Pak rezignuje. Sherlock Holmes zkrátka odmítl zemřít.

UŽ nechtěl, nemohl dál.
Způsobilo mu to všechno více škody, než užitku. V mládí tomu sice podlehl - nalákali jej na zvýšení jeho ambicí, na to, že dokáže světu, kým je, že proslaví své jméno.

A proslavil? Ne.

Obětoval pro to, riskoval, ztratil.

Chtěl skončit. Zanechat toho, odejít, zapomenout na to, co se stalo. Aspoň kousek toho zničeného slepit a již nebýt jen ovcí, co slouží. Dobrovolně, či ne.

A mohl? Ne.

Vysmáli by se, mučili jej, zabili.

To raději bude dále tohle všechno trpět? Neměl moc na možnost. Jednou se tomu upsal.

Sic ne krví, ale i tak černé magii.

Ještě před minutou seděli na břehu jezera a dívali se smrti do tváře. Tlaková vlna exploze se k nim řítila nezadržitelnou rychlostí… dokud najednou nezmizela.
Jezero, les, i elektrárna byli ta tam. Jediné co viděli okolo, bylo modré prázdno.

Franziska šťouchla do Magnuse aby přestal zírat a podíval se na ni.
Co to je? Znakovala.
Nevím. Vypadá to jako M-A-T-R-I-X
Franziska se na něj zašklebila. Já jsem tady N-E-R-D.
Magnus se k ní pomalu sklonil a znovu ji políbil.

Jejich těla se pomalu začala rozpadat na prach, ale ani jeden neucouvl, dokud jejich rty nezmizely navěky, i se vším ostatním.

“Představoval jsem si tě jinak.” V jeho hlase znělo nadšení, které rozpouštělo strach.
Stiskla mu ruku. Byla to její oblíbená věta, která dokazovala, že uspěla.
“Jak sis mě představoval?”
“Jako temnotu a zmar. Jako někoho, kdo k smrti nenávidí život.”
“Miluju život. Je to moje nejoblíbenější věc ve vesmíru.”
“Tak proč děláš… tohle?”
“Protože síla a moc života pramení z toho, že je sevřen v hranicích.”
Zadíval se jí do očí. “Bereš život z lásky k životu?”
“Paradoxy jsou moje druhá nejoblíbenější věc.”
Koutky úst jim cukaly jen chvíli, než se oba rozesmáli. Když odcházeli, pořád si ještě otíral slzy.