DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

A tak se stalo že jednoho dne toho měl Qwelqa dost. Dost barev, které zářily životem, dost švitoření ptáků a pralesní zvěře. Jeho útěchou byla noc, kdy se říše jeho sestry utišila a on se mohl věnovat počítání duší. Ve světle Aada byly lépe vidět. A když se po ránu s nočním strážcem loučil, když Sarin rozzářil oblohu, tiše pozdravil denního strážce Aana a schoval se. Do stínů pralesa, jeskyně či hluboké tůně.

Zkrátka ho to unavovalo, a tak předstoupil před Matku a požádal ji o laskavost.

“Duše mrtvých a živých by se neměly míchat. Dejte mým mrtvým vlastní říši.”

Slečna Verisová měla zavřeno, a proto se chtěla vrhnout na studium knihy s passiflorou. Jenže vchod do místnosti nebyl tam, kde byl naposled. Místo toho narazila na kamennou bránu, na níž byl vepsán text: „Neotvírat, neslučitelné se životem.“ O těchto dveřích již slyšela, ale dosud na ně nenarazila. Prý všichni, kteří se pokusili vstoupit, se rozplynuli v oblak páry, kterou brána pohltila a již nevydala. Slečna Verisová se otočila k odchodu, ale pak uslyšela jemné cvaknutí a stříbrné světlo si našlo cestu skrz skulinku pootevřených dveří. Nepodívala se. Byla na odchodu. Není to nic pro ni.

Brána ji však stáhla.

Aha, tak tady život definitivně vyprchal.
Na lesní cestě leží lidské tělo. Tedy většina jeho částí. Hlava a trup to ještě táhnou spolu, končetiny se zřejmě vydaly na výlet. Dvě nohy, ruka, kde je ta druhá?
Jo, tamhle v keři.
Rozklad ještě nezačal, ale krev už se do země vsákla. Napadá mě asi tak pět literárních postav, které by podle těchto indicií dokázaly přesně určit dobu smrti, ale já mezi ně opravdu nepatřím.
Já jdu jen tak kolem a nemám takové to puzení začít hned pátrat.
Takže prostě zamířím dál.
Žádný problém.
Mrtvola otevře oči a vycení zuby.
„Nikdo neprojde!“

Pohodlně se uvelebí ve starém ušáku, nalije si na dva prsty bourbonu a klidně a systematicky rekapituluje: Manželka, svázaná, s roubíkem, leží na kolejích v Pustém kaňonu. Zanedlouho ho vlak zprostí manželského slibu s definitivní jistotou. Tomu potrhlému mastičkáři napíše zprávu o ohledání raději sám, zakomponuje do ní ženinu melancholičnost, slabost pro dlouhé procházky, návaly mdloby a nějaká ta fatální zranění neslučitelná s žitím. Pak sbalí nejlepší šperky, pár košil na převlečení a hlavně Isabel, ohnivou Isabel, a začne nový život. Když v kopcích zasupí lokomotiva, pozdvihne sklenku k přípitku a pranic netuší, že v odpověď mu houká Mrtvej vlak.

Začalo to nenápadně, ale situace se rychle přiostřila. Krůpěje potu zalité hektolitry čaje, týden, kdy se hýbou pouze oči hledící na obrazovku, ale ani čtvrtá série Hercula Poirota nepřináší kýženou úlevu ztrápenému tělu a ochablé mysli.
Mezitím o pokoj vedle, tatáž nemoc. Vzbuzena v 6 radostnými hlásky, o 15 minut později následuje první bitka, kterou pískám. Snídaně, levou rukou hraju maňáskové divadlo, pravou zdolávám nástrahy homeofficu, svačina, pravidelná dodávka čaje vedlejšímu pokoji, oběd, meeting s rozmlženým pozadím, na kterém se míhají dva barevné fleky, oč menší, o to hlasitější, večeře, po hodině čtení usínám pouze já. Vysmrkat jsem se nestihla.

„Běžte se tam podívat!“
Gabriel nevěděl, jaká poznámka spustila jeho tirádu, bylo mu jedno, že se na něj dívají všichni hosté recepce, že ho brzy vyvedou ze sálu. Příval slov nedokázal zastavit.
„Lidé s vlkem v těle loví přídělové lístky, rusalky plavou leda tak ve vaně. Přemýšlivé kentaury jste zavřeli do přírodních rezervací, kde žijí napůl jako zvířata, zatímco satyrové se ve městech upíjejí k smrti steskem po mechu a stínu stromů. Lidé se za jejich vlády neměli tak zle jako oni za naší!“
„Mají zajištěny základní životní podmínky…“ namítl kdosi.
„Podmínky jim zajišťují přežití, ale život? Život to není.“

Lisa položí na stůl sáček převázaný roztřepeným provázkem. Královské panny, stojí na cedulce dědečkovým rukopisem. Rozváže špagátek a vysype pět cibulek. Víc jich v sáčku není.

Zamyšleně promne křehké cibulky v dlani. Ví, jak vypadají tulipány, které z nich měly vyrůst: čistě bílé jako panenský závoj, kytice pro nevěstu. Určitě jsou drahé, opravdu drahé, protože jinak by je děda uskladnil s ostatními do bedýnek a už by dávno nebyly. Příděly potravin se snížily tak, že nejsou k žití. Ani k přežívání.

Prsty se jí trochu chvějí, když sloupne první slupku. Snad je v Královských pannách dost živin aspoň na dnešek.

“Ta holčička od sousedů za mnou přišla, že se vrátila ze školy, nemá klíče a její matka neodpovídá na klepání,” vyprávěl správce domu policistům. “Otevřel jsem náhradním klíčem a ucítil plyn. Hned jsem zavřel přívod na sporáku a otevřel okno.”
“Její matka usnula při vaření, jídlo přeteklo a uhasilo plamen,” přikývl policista. “Vypadá to na nešťastnou náhodu. Otrava plynem. Asi předtím i něco vypila. Není divu, že nepřežila.”
Správce se zadíval na holčičku. “Chudák. Teď bude muset do dětského domova.”

Holčička je mlčky pozorovala. Dobře to vymyslela, aby se matky zbavila. Té zrůdy, která ji prodávala bohatým zvrhlíkům pro potěšení.

The child was shivering, blue and very small, smaller even in Heimdall's arms. Frigga gestured to a healer without turning her head, and the woman hurried off, returning seconds later with an entourage of others, who swiftly took the little one away.

"The Allfather-" Heimdall began, but Frigga laughed.

"Of course this is his doing. The old fool." Who else would take an infant barely quickened and bring it home as a war trophy.

"Will she live?"

"He," Frigga said, considering. Born too soon, unfinished in myriad, critical ways, and yet... She sensed life in him. Fierce like fire. "Yes."

Tančím, tančíš, tančíme. Za zvuků flétny i dunění bubnů, hudby, které laská duši a rozechvívá nitro. Podpatky klapou na parketu, bosá chodidla se boří do hlíny, tančíme v odlescích ohně. Jak se dá žít bez tance? chtěla bych se zeptat. Jak se dá žít bez toho rytmu v srdci, melodie v konečcích prstů? Nedá! Tančím a směju se, tančím a pláču. Chtěla bych roztančit celý svět, úřady a školy, nemocnice i domovy seniorů, zatřást každým člověkem a vysvětlit mu, že dokud dýchá, ještě pořád má čas. Opravdový tanec se nerodí v těle, ale v duši, rozumíš? Tak jdi. A tanči.