DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

The Sheriff was angry.

People unfamiliar with him wouldn't notice. His normal anger was not subtle; he raged, he fumed, he indulged in a hanging or torture of prisoners, or some light physical abuse on Guy. It burned brightly, but burned out quickly.

This anger, however, was a more insidious thing. It simmered, it seethed, presenting almost as calmness. Rationality. Objective detachment.

"Gisborne!" he said, and ice flowed through Guy's veins. "We need to talk about Lady Marian's latest slip in manners. Her recent behavior is a bit... incompatible with life."

Talking him out of this would not be easy.

Zastav se. Nejsi sám. Měj ohledy..."

Dal si sluchátka do uší. Pomalu se rozběhl.
Ještě musím zajít za...
Myšlenky v hlavě se pomalu vzdalovaly. Rytmus běhu se mísil s rytmem hudby. Nevnímal nic okolo sebe. Ani květiny, ani ptáky, ani...

Vrať se. Nejsi sám. Nech místo..."

Kroky dopadaly na pěšinu.

Šílená bolest!

Ticho.
Nic.

Jen palcový titulek na stránkách serveru: Medvěd v Itálii rozsápal běžce.
Oběť vina či bez viny?

Neslyšíme, nevidíme. Přesvědčeni o své nejvyšší nadřazenosti zapomněli jsme na ostatní.
Vzali jsme jim vše - místo, bezpečí, jistotu.
Jistotu na právo být, žít.
Jen my.
Sobecká nadřazenost neslučitelná se životem

Sledovala chatrč z větví třicetimetrového smrku.
Neodhalila účinnost všech čarodějových pastí, ale nejméně u dvou si byla jistá, že jsou smrtelné.
Nepochybovala, že našel její zápisky – dovtípil se, co dosud netušil?
Proč je, sakra, vůbec psala?
Proč se neobtěžovala je skrýt?
Sebejistota. Lehkomyslnost.
Měla dávno odejít.
Nebo se čaroděje zbavit.
Jenomže už dávno necítila nenávist. Ne k bezmocnému starci. Vídala takové ve vesnici. Nebyli k ničemu, ale lidé se o ně starali. Když byl odkázán na její péči, jako by pečovala…
O stařičkého otce?
S tím byl ovšem konec.
Nenechá ho naživu.
Ví čaroděj, nebo neví?
Očekává útok…
…z výšky?

"Tady by to šlo," prohlásil Adam. "Jen je tu děsně štiplavá tráva."
"Tak vylez z toho mraveniště!" houkl bard.
"Tady je to celkem pohodlné," zkoumal otec Jiřího a Anežky jakousi díru v zemi.
Adam si k ní přičichl: "Tam nespím! Spaní v medvědí noře může způsobit zážitky neslučitelné se životem!"
"Touhle dobou už ji medvěd nepoužívá, ten ji má jen na zimní spánek," oponoval rytíř.
"Ale puch je to stejně hrozný," přidal se k Adamovi troubadůr. "Přespíme pod širým nebem, třeba tady na mýtince. Mimochodem, kdo vzal s sebou nějakou večeři???"
"Asi nikdo," konstatoval Adam. "Budeme si ji muset ulovit."

Zradila tě. A zrada si vyžaduje trest. Ten nejvyšší…

Ruka pevně sevřela jílec dýky. Chodbou zněly rychlé kroky plné hněvu. Šílenost smyslů se odrážela v každém zaklapání o kamennou podlahu.

Udělej to! Běž! Rychle! Musí zaplatit!

Poslední roh. Rozrazil dveře a vtrhnul do komnaty. Klečela v rohu a modlila se.

Tady ji máš! Podívej se na ní! Prosí o odpuštění. Žádné odpuštění si nezaslouží!

Vzal ji zuřivě za vlasy. Čepel protne mihotavý svit svíček. Žluť smíšená se stíny dokonaného činu se zbarví do ruda. Zaslepené oči vrhnou poslední kapku záště na bezvládné tělo.

Pomsta je vždy sladká. Duše však pláče.

Před třiceti šesti hodinami:

Dveře se rozletěly a sebevědomě vtrhla dovnitř, popadajíc dech.

„Tys to věděla! Tys věděla, že Etain je kalku?! Jak daleko to sahá? Kolik jich je?“ vypravila rozčileně bez otálení, úvodu.

Osoba v obyčejných šatech se ani neotočila. Stála zády a koukala do praskajícího krbu.

„Vítám tě, Brinno…,“ odpověděla klidně, ale byla přerušena.

„Právě se mě pokusili zabít! Orfhlaith, znesvětili Jezero! Jak jsi to mohla dopustit?“

„Nezapomeň, že bez černé magie bychom nebyly ničím,“ zněla odpověď a Orfhlaith se otočila. „To právě jí vděčíš tomu, kým ses stala, že vůbec žiješ. Neunikneš tomu, byť se snažíš sebevíc.“

„Pottere!“ zvolal rozverně do telefonu a v odpověď slyšel pobavený výdech.
Dělal to pokaždé a Dan se zasmál tím nejkrásnějším smíchem na světě.
Vždy se mu přitom rozbušilo srdce. Snažil se působit sebejistě, ale cítil horkost ve tváři. Hlas se zadrhával.
Byly to schůzky v hotelech pod cizím jménem. Dan s tím nechtěl jít na veřejnost a když byli lidé podezíraví, podporoval ho, aby se shippoval s kým mohl.
Přestože se snažil svou lásku přesvědčit, aby s tím vyšli ven, poslechl. Nemohl neuposlechnout. Nedokázal jej ztratit. Být bez Dana bylo nemožné, takřka neslučitelné se životem, jak Tom moc dobře věděl.

Gwen se ráno vypravovala zarputilým výrazem. Já bych kolem ní našlapovala po špičkách, ale San?
Kdepak.
"Ty si něco balíš?"
"Jo."
"To je stan?"
"Vypadá to jako dinosaurus?"
"Jedině, že by dinosaurus měl taky tyčky a kolíky."
"Tak vidíš."
"Gwen, ty nás opouštíš? Proč?" udiveně se vložím do konverzace.
"Asi už to s námi nevydrží," pokrčí rameny San.
"To taky," mávne rukou Gwen. "Ale hlavně jdu do Zapovězenýho lesa stavět tu strašně strašnou, temnou a vysokou věž... teda nejdřív si najít pěkný místo, a pak o to požádat..."
"Jednorožce?"
"Kentaury?"
"Snapea. Když mi nepovolíš ty klony."
"Toho jebne."
"No a?"

Opustila nás. Navždy. Tenhle svět byl pro Karolínu moc drsný.
V Čechovce drobně mžilo. Slizko, neveselo, truchlivo. I platany plakaly. Barney očichával rozmočené zbytky pohankového quiche s kadeřávkem a kozím sýrem. Marian se rezignovaně opíral o rýžový smeták. Zamlženýma očima přejel dvorek, nedouklizený po sousedských slavnostech. Ztěžka si povzdechl.
Dalo se to čekat. Na poslední kurz přírodního drhání se dostavila jen popletená babka. Z bia Oko odstranili její oblíbené plážové lehátko. Poslední kapkou bylo, když se omylem napila kávy oslazené cukrem. Cukrem!
Na venkově jí bude líp. Objevila nový smysl života. Organizuje teď kurzy wellbeingu pro vysloužilé žížaly z vermikompostérů.

Až děti večer půjdou spát,
až slunce ráno bude hřát,
až nebudu mít práci žádnou,
až i poslední mrazy padnou,
až bude prase nosit cop
a stromy hopsat hop, hop, hop.

Až v létě budou Vánoce,
až smrk ponese ovoce,
případně na svatého Dyndy,
a nebo pozděj', hlavně jindy.

Jsem mistrem světa ve váhání,
co vždy si nechá ujet vlak.
Život se změnil v přežívání
a ani nevím kdy a jak.

Až jednou umřu, můžete mi,
na hrob dát nápis pozlacený:
"Z náhrobku datum smrti víte,
však roky před ním? Neodžité!"

To proto, že věčné váhání
člověku v žití zabrání.