DMD č. 10. pro 10. 4. 2023. Téma: Neslučitelné se životem

Charlie sbíhal schody po dvou. Výčepem, kde se stále ještě slavila výhra v kvízu, proběhl, aniž by si všímal ostatních krotitelů, kteří se chtěli chlubit svým výsledkem.

Měl vztek. Cítil takové ponížení, že měl dojem, že se nedokáže ani pořádně nadechnout. Rudá barva tváří překryla i pihy, jimiž měl posetý obličej. Přesto se však zlobil hlavně na sebe, protože Luciusovi okamžitě podlehl.

Hanba ho spalovala jako nevyléčitelná choroba. Byl si jistý, že kdyby tak měl žít, zemřel by studem.

Musel s tím něco udělat. Musel někde sehnat peníze, aby se sám na sebe mohl vůbec podívat do zrcadla.

Ale kde?

Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Člověk? Nic. Nic. Nic. Skupinka učenců. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Kupecká karavana. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Velká skupina učenců. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Královský osel posel. Nic. Nic. Kupecká karavana. Nic. Kupecká karavana. Nic. Kupecká karavana. Kupecká karavana. Kupecká karavana. Nic. Nic. Nic. Výletník. Nic. Výletník s výletnicí. Nic. Nic. Nic. Malá holka. Malá holka podruhé. Malá holka potřetí. Už-ne-tak-malá holka počtvrté. Popáté. Teď-už-velká holka. Slepice. Kocour. Ovce. Pes. Oryza.
Už nikdy nic.

Astrobiologové prosívají výsledky jako písek, vybírají možnosti. Život je sice z pozemského hlediska nezdolný, z kosmického ale nesmírně křehký. Příliš mnoho radiace, příliš málo tepla, příliš mnoho tepla, příliš málo vody - to jsou podmínky se životem neslučitelné. Navíc je důležité i stáří planety a její mateřské hvězdy. Proto, aby dlouho vydržela? Částečně. I proto, aby měla mateřská hvězda za sebou své bujaré, destruktivní mládí.

Dosud je objeveno pět tisíc exoplanet. Omezíme-li se na ty, které splňují uvedené požadavky, zůstanou desítky, možná jednotky. Možná nakonec jen jediná, dokonce lepší než Země. Má to jediný háček - bude nejméně několik světelných let daleko.

Je to dobrý plán.
Zkusils ho načrtnout v povídce - s hvězdným obsazením! - a fungoval.
A život, ten přeci napodobuje umění.

Jít do zaměstnání, jako každé ráno. Presbytariánská nemocnice v New Yorku je mraveniště, liftboy z Čech se ztratí. Uniforma, úsměv, dobré ráno, pane primáři! Výtahem nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Volněji je kolem oběda.
Sestřičky střídají směnu, příliv skládaných čepců zaplaví kabinu. Ahoj, Arture! Měj se, Arture!
Teď.
Náklad z márnice svézt do přízemí. Převléci. Umístit hlavu pod kabinu. To nemohl přežít, řeknou si při nálezu. Chudák Artur. Nepochybně je to on.
Kabina je v osmém patře.
Spěšně přivolat.

Kiliána našla ve skladu s prádlem.
Ne, že by ho hledala, prostě tam byl. Seděl za policí s naškrobenými prostěradly, očividně zhroucený.
Přidřepla k němu. „Co se děje?“
Trhl sebou, zjevně ji prve neslyšel. Hlavu však nezvedl, čelo si dál opíral o pažemi pevně obejmutá kolna. „Nic,“ zahuhlal.
Samozřejmě lhal. To by poznala i bez oněch zvláštních, zděděných schopností.
Vlastně věděla. Průstřel z pokoje tři. Některá zranění se sice sama o sobě hojila dobře, ovšem infekce často se životem slučitelná nebyla…
Objala jej kolem ramen. „Za to přece nemůžete. Nemohl jste udělat víc, Pavle!“
Polkl. Stiskl jí ruku. „Děkuju,“ zašeptal.

„Warten Sie auf jemanden? Darf ich Ihnen die Begleitung anbieten?"
„Vielen Danken. Ich warte auf meinen Verlobten. Er ist noch irgendwo drinnen.“
Jelizaveta postává před divadlem, napíná oči do tmy. Náhle se ze tmy vynoří František: „Omlouvám se, nemohl jsem se dostat ven, je tu moc lidí.“
„Díkybohu. Myslela jsem, že jsi odešel už na začátku, nikde jsem tě tam neviděla...“
„Neboj se, nejsem blázen,“ zasměje se. „Jenom do tebe.“

Ruku v ruce kráčejí zatemnělým městem: po Ufer dojdou na Karlsbrücke, pak dál po Brückengasse, doprava do Josefsgasse a za dalším rohem už je konečně Magdeburger Straße a Jelizavetin byt.

Jednou, už ne tak úplně dávno, pohltilo Smíchovské nádraží velké město. Svět byl náhle rychlejší a parní mašinky přestávaly stačit tomu zběsilému shonu a chaosu, co se zvenku dotlačil až k nim.
Páru nahradil diesel, diesel elektřina. Lidé libovali si, že hned je méně kouře a všude se dostanou rychleji, jak to na dráze pěkně sviští a skoro nedrncá.
Jen jeden člověk nebyl šťastný. Mladý Pavel stával na nádraží a sledoval, jak odvážejí jednu parní mašinku za druhou.
"Kdepak," řekl si, "chtěl jsem k dráze, ale tohle by nebyl život pro mne."
A tak raději založil v Lužné mašinkové muzeum.

„Měli jste pravdu,“ sykla jsem. „Ale co tohle?“
Dům se opravdu podobal mému nakreslenému. I stromy. I hranatý tvar blikajicí sanity.
„Jak to, že jsi viděla i záchranku?“ zeptal se Gonny.
Z hloučku lidí, stojícího vedle na nás pohlédla menší paní.
„Stává tu teď pomalu každej večír. Dějou se tam divný věci.“
„Pravda,“ přitakala druhá. „Předevčírem odvezli starýho Macháčka. Předtím bábu Vařekovou. Včera slítla ze schodů mladá Navrátilová. Ale koho povezou dneska, zatím nevíme.“ Natáhla zvědavě krk, když vedle vchodu zaparkoval pohřební vůz. Sanita odjela prázdná.
„Štvrtej za tejden,“ zahučel kdosi. „Ten barák je snad prokletej!“
Pohlédli jsme na sebe.

V tunelech času je mnoho věcí neslučitelných se životem včetně tunelů samotných. Muži, který kráčí jejich temnotou, to nevadí, má své zkušenosti. Ví, že po každé noci přijde svítání.
Největší soupeřkou pro život je smrt a ta v tunelech hrozí na každém kroku. Ticho je obyčejně pouhý klid před bouří. Muž v kápi slyší vzdálený praskot ohně.
Cesta je daleká. Chodby času nevedou přímo. Muž prochází závoji věků bez jediného zaváhání.
Je Bílá sobota. Tedy alespoň tam, kam muž jde. Ministranti s knězem stojí okolo paškálu. Smrt je neslučitelná se životem, ale někdy nevyhrává.
Muž ve stínech se něžně usměje.

Štítem odrážím ránu mečem, z poza něj se vymrští můj scimitar a odsekávám ruku meč držící.
Protivník kouká na pahýl, ze kterého stříká krev - ne dlouho, po dalším seku mi jeho hlava přistála na botě.
Oktarův šíp letí vstříc zdviženému hledí, provrtává loupežníka pod okem, skrz mozek a zadní stěnu lebky, aby zastavil o helmu zevnitř.
Fleuriotův stormlight zasahuje protivníka vprostřed žaludku, jeho energie jej doslova roztrhne. Roztrhané vnitřnosti létají po okolí.
Ledviny - podpaží - krk - otevřená pusa, tak se blýsknou čepele Joršiných dýk, zahubí nepřítele, který do poslední chvíle netušil, že je ohrožen.
"Nedomluvili jsme se, že potřebujem jednoho zajatce?"