DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

Řeka Morgul je už dost mohutná, aby bylo snazší v ní plavat než se brodit, a přitom ještě dost prudká, aby nebylo radno se o to pokoušet. A právě tady musíme sejít přímo do jejího koryta.
Snûkh s Grifitem si dokonce libují, že na chvíli uleví zádům.
A jak se zabrali do žertování...
První mě vzadu upustil Grifit.
Snûkh mě nedokáže udržet sám. Ještě okamžik a můj nezamýšlený člun mě začne unášet pozadu pryč.
„Jen ji pusť!" slyším Achâsthora.
Pak mě vezme proud.

„Klid," tiší Achâsthor klisnu. Náraz do boku ji nepotěšil.
K něčemu je to zvíře přece jen dobré.

Je tu opět jaro, chata si žádá své. Lev vytahuje žebřík, staví jej a leze na střechu. Dlouhé roky tuto proceduru konala tchyně, posledních pár let je to na Lvovi. Ostatně se sluší a patří, aby po střeše rajtoval (relativně) mladý chlap.
Koštětem smetá napadané listy a jehličí. Kleká si k okapům a vybírá z nich usazený sajrajt. Poté ještě několikrát vytahuje na laně vědro s vodou a okapy proplachuje.
Konečně hotovo. Lev se chystá sestoupit.
"Držte mě!" zavolá na Scholastiku a Otu. Žena se synem podrží nestabilní žebřík a Lev sleze na zem. Z vykonané práce má dobrý pocit.

„Jsi jen zbytečný kus. Kdokoliv jiný je lepší a nic to nezmění, špíno. ” Řekl jeden student na druhého. Ten jen pozvedl obočí a věnoval mu dosti ironický pohled.

„Jistě. A to říkáš jen proto, že jsi napsal lepší test. Vete al infierno.” Odsekne druhý a popojde o něco dál. To se od něj vydal pryč. Další urážky však padají, Finnegan se otočí.

„Chceš ukázat, v čem nejsem špatný!? Rád ti to, ukážu, kreténe.”

Následně se k němu tak vydal, stiskl ruku v pěst. Adreis se tomuto pouze zasmál. Avšak jej přátelé drželi a uklidňovali, on mu už vrazil do nosu.

Vypotácela se z cely. Měla mžitky před očima, v uších prosby, nářek, křik, dopadání ran a nakonec ticho. Šla jako slepá podél stěn, hlavně rychle, pryč z toho místa.
Zázrakem se dostala ke své kanceláři. Čekal na ni James Potter. Když ji uviděl, vyběhl k ní.
„Paní Malfoyová, jste v pořádku?“
Nechápala, co tím myslí. Po tom, co viděla, nedávalo smysl nic.
„Narcisso!“ V jeho tváři se zrcadlila ta její. Když se dotkl jejího ramene, povolila pod ní kolena. Chytil ji do náruče a ona se do něj zavěsila, proti vlastnímu rozumu jako by její tělo křičelo: Prosím, nepouštěj mě!

Ellie listovala sešitem a váha zjištěných informací na ní doléhala plnou silou.

To snad není možné, uvědomila si.
Nádech. Tahle tichá, nenápadná dívka z ekonomky se stala účetní, výdech - mafie.
Nádech. Drž mě, pánbíčku můj, to je mi ale překvapení. Tuhle puťku si vybrali mafiáni, aby jim spravovala jejich účty. Výdech.

Ale, zamyslela se, proč tady ty záznamy zůstaly? Proč je nikdo nesebral, nezničil, nepřesunul? Na tom mi něco nehraje. Co se tu sakra stalo?

Dýchala už klidněji a přemýšlela.
Že by válka gangů? Rovnávání účtů? Vražda pro výstrahu?

Nic z toho, ale nevysvětlovalo, proč tady ty usvědčující záznamy zůstaly!

Jsou noci černé jako tuš, jako láska, jako vlasy černobrvých krasavic, jako oči cikánek.
Jsou noci těžké jako přikrývka v horké letní noci, jako olověné sny, jako močál, jako touha, jako vina.
Jsou noci beznadějné jako kyselé víno, jako poslední vlak, jako vypitá láhev.
Jsou noci kalné tak, že nepomůže ani vodka, ani karban, ani kamarádi. Potrhané jako zákulisí zakouřených, zaplivaných šantánů.
Jsou noci, ve kterých bloudíš městem sám a šeptem prosíš lampy, sloupy, nároží a laciné děvky, žebráš o vlídnou náruč, trochu něhy, o to, aby tě udrželi na nohou a nad hladinou.

Ani jedna hvězda nezáří nad Petrohradem.

„Jak to myslíš, že utekla?“ Nemohla tomu uvěřit. Její nejlepší přítelkyně. Ve všech smyslech kromě pokrevního sestra. Slíbily si, že se nikdy neopustí!
„Sbalila si věci, vzala doma nějaké peníze…“
„To není pravda,“ přerušila matku a zavrtěla hlavou. Ne, neodešla, neutekla, neopustila ji! Lina ne! „Proč mi lžeš?!“

Tři noci utopené v slzách se jí vrátily jako nůž vražený do srdce. Lina stála před ní, oči plné naděje. Jako by prosila, ale ne o odpuštění.
„Držte mě,“ spíš vydechla, než vyslovila. Nepochopili ji včas.
„Jak jsi mi to mohla udělat?!“ vřískla a praštila přítelkyni otevřenou dlaní do tváře. Nepomohlo to.

Otevřela dveře do obýváku a zůstala stát, jako když ji přilepí. Nevěřícně zírala na místo, kde stávala dřív luxusní sedačka, na které si tolik zakládala. Teď tam bylo jen torzo čehosi, co sedačku nepřipomínalo ani zdaleka a kolem byly kousky kůže a výplně a u toho sedělo černé štěně německého ovčáka a tvářilo se jako neviňátko. Jeho pohled říkal, že si za to sedačka může sama, že on je v tom nevinně. "Držte mě, nebo za sebe neručím!" Rodinu přilákal mámin křik a když uviděla tu spoušť, tak nevěřícně zírala na to dílo zkázy a psíka, tvářícího se jako neviňátko.

„Něco mi říká, že jsi ten Temný mág, který mě chce vyzvat na souboj,“ prohodil Howl.
Temňák oděný v černém pokývl, svraštil uhlové obočí; havraní vlasy mu sklouzly do inkoustově tmavých očí.
Potom vyvolal démona. Také byl barevně sladěný.
„Držte mě, nebo…“ zvolal Howl. Sofie ho popadla za loket. Kolem vytryskl vír světla, v němž se s chechtáním zrcadlily desítky Kalciferů.
Temný mág spěšně ustoupil. Vír pohltil jeho démona a začal ho pronásledovat.
„Ještěže mě žena držela!“ volal za ním Howl.
„Protože se ti podlamovala kolena,“ dodala Sofie.
„Drahá Sofie, chtěl jsem ti přiskočit na pomoc. Příště vyčaruj víc Kalciferů.“

Grace se sklonila a rukou si sáhla mezi stehna. Pod prsty ucítila hlavičku, která se už pomalu sunula ven.
Poprvé se dotkla svého syna. Přes plodové obaly nahmatávala ten nový život, který tak dlouho ochraňovala uvnitř sebe.
Pak přišla další vlna a tělo vypouzelo dítě ven na svět.
Po několika dalších okamžicích, při kterých se pro Grace zastavil svět a kdy existovala jen ona a její dítě, jí miminko konečně vyklouzlo do rukou.
Jeho jemný křik jí říkal, co má udělat.
Poslechla.
Přivinula ho na hruď, naprosto instinktivně.
Držela ho, jako kdyby to byl jediný úkol, pro který byla stvořena.