DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

„Držím tě.“
„Kdo drží tebe?“ zeptala se žena zmateně.
„Mám tě,“ oznámila jasně jako příslib.
Vždy ji bude držet. Nikdy by ji nedokázala pustit.
Lena byla výjimečná. Světlo Luthorovic rodiny. Naděje lepších zítřků. Jak by ji mohla nechat spadnout? Jak by se do ní mohla nezamilovat? Milovala rty, které se dokázaly zářivě usmát. Bystré oči, jež ji pozorovaly.
Bála se, že ji poznají.
V tuto chvíli to bylo jedno.
Nedokázala ty dokonalé malinové rty nepolíbit. Byl hebké, jak čekala. Co nečekala, bylo, že se do jejího polibku přidají.
Existovaly jen ony dvě.
Když se odtáhla, spatřila pár tázavých očí.
„Karo?“

Držte mě, prosil Ryko v duchu všechny ty, kdo vládli před ním, když poprvé vykročil k regentskému křeslu. Sotva stál, belhal se o berlích, v kolenu mu škubalo bolestí a hrozilo, že upadne. Držte mě, prosil svého otce, krále Valentina i krále Tobiase, i vládce, se kterými se nikdy nesetkal – královnu Dafne, krále Villafrana Štědrého, samotného Trista Velikého. Prosil by i draky, kdyby choval jen špetku víry, že mu pomohou. Regentské křeslo se zdálo příliš vysoko na zmrzačeného syna, který nedosahoval svému politicky i lidsky obratnému otci ani po kotníky. Nenechte mě upadnout, nechte mě projít tuhle cestu se ctí.

„Boyle, můžu na tebe mít asi dost nečekanou prosbu? Měl jsem fakt blbej den a potřebuju ho trochu zlepšit, tak bych byl fakt rád, kdybys mi na tý snobský akci podržel,“ Jakeovu pozornost upoutala Amy ve večerních šatech a omráčeně se odmlčel.

„Jakeu!“ vyjekl Boyle. „Páni! Tak přece! Už jsem pomalu ztrácel naději, že se zeptáš! Ale k tomuhle,“ lascivně si přejel rukama od hrudi až ke kolenům, „jsi chladnej zůstat nemohl, co? To ti nikdo nemůže vyčítat!“ zasmál se. „Jasně, že jo! Obléknu si pod kalhoty černý-“

„Místo,“ hlesnul konsternovaně Jake. „Kdybys mi na tý snobský akci podržel místo.“

"No, hlavní věž Chrámu to není, ale nevypadá to špatně," řekl Berek, když kluci zastavili pod Tu'rrump Tower v senátní čtvrti Coruscantu.
Když vám velitel a generál dají volno, tak jdete slanit nějaký barák, ne?
Oblbnout systém a vyjet na střechu služebním rychlovýtahem byla hračka.
Losování o první sjezd vyhrál Mossi.
Přehoupl se přes okraj a letěl. Prvních deset vteřin. Pak přišla katastrofa.
"Kluci, držte mě!" zaječel poručík do komlinku a pak zavřel oči.
Když je znovu otevřel, kolem něj letělo lano a on se vycházkovým tempem snášel na chodník. K nohám Mimase a Gwen, kteří se tvářili velice nespokojeně.

Vím o tobě. Od chvíle, kdy ses objevil u nás doma, tě tady cítím, vím, že tu jsi, i když tě zrovna nevidím. Představuju si tě a pak se na tebe snažím zapomenout, chvíli plná odhodlání a pak zase výčitek, chvíli blazeovaně lhostejná a pak z tebe nemůžu spustit oči. Ty a já, to bude vždycky ambivalentní vztah, touha a odříkání. Jak se blíží večer a ze světa se vytrácejí barvy, začíná mě to k tobě táhnout čím dál silněji, přitahuješ mě a já začínám podléhat, banální milostný příběh. Příběh o popcornu a ženě, co se snažila po večerech nežrat.

„Držte mě! Pomoc! Chtějí mě odvléct!“
Maxmilián sebou škube v řemenech, napjatých k prasknutí. Už mnoho dní ho stravuje horkost a šílenství. Je z něj páchnoucí kostra.
Moje žena ho pořád krmí nějakými lektvary, vaří byliny a masti, ale není to nic platné. Kdoví, jestli mu tím neškodí. Pranic se mi to nelíbí.
A už nese další odvar.
„Tohle je silné,“ říká mi tiše. „Semena černého máku. Uspí ho to. Nebude tak křičet.“
Dává mu pít. Polovinu toho vyprskne.
„Je-Jene,“ zachraptí najednou.
Skloním se nad ním.
„Bratře! Poznáváš mě?
„Drž – drž mě.“
A pak se
pomalu
uklidní
a
zavře
oči
.
.
.

Vím, že nás vidíš. Proč ještě váháš? Jen nás chyť, vem nás do svých rukou. Přece to chceš udělat, vím to moc dobře. Jsi chtivý a toužíš po moci a postavení a už se s ničím moc malým nespokojíš.

Ano, máš jisté morální zábrany a ty se v tobě rvou s nesmírnou ctižádostí. Dlouho v tobě dřímala, ale když jsi slyšel to proroctví, propukla naplno. Být králem! Jako kdyby se ti splnil sen.

Teď se ti tedy nabízí příležitost. Chytneš nás do rukou a budeš pevně držet. Pak půjdeš do jeho ložnice, kde tvrdě spí. A tam…

Brzy budeš králem.

Když nám po snad sto letech byla jmenovaná nová ředitelka finanční správy, konečně jsme věděli, na čem jsme.

Zjistili jsme, že někteří úředníci na finančním úřadě využili situace, kdy byly zřízeny datové schránky, a rovnou tam poslali exekuční příkazy i lidem, kteří vůbec nevěděli, že tu schránku mají. Tak to jsme okamžitě nahlásili, že musíme být více benevolentní.

"Drž mě, nebo pojedu do Prahy jí něco říct!" zuřila jsem po přečtení.

Ze zákona máme povinnost posílat vše do datové schránky. Fakt netuším, kdy si jí zřídil nebo mu byla zřízena. Ale mrchy jsme jako vždycky my a musíme být benevolentní...

Měkoučce, neslyšně přejdu trávník. Bez námahy vyskočím na zábradlí. Mým tlapám se zdá stejné jako větev. Přejdu po okraji bazénku, napiju se. Vidím svůj odraz s velkýma černýma ušima. Převrátím lidskou zásobárnu na jídlo, které už jim nevoní - zato mně voní. Otevřu víko a vytáhnu si takový ten slaný koláč, co se dá najít v křehkých, rozmáčených krabicích.
Uvidím ptačí krmítko na lanku. Docela tenkém. Mezi dvěma stromy.
Vyšplhám po kmeni. Opatrně se zavěsím, zkouším svou váhu. Zadní nohy ztratí oporu. Udržte mě, lidské věci! Nezraďte mě, moje drápy! Ještě kousek, ještě kousíček -
Visím na krmítku -
To to voní!
Bum.

Asi upadám
Na kvalitě
Tak jako banánky v čokoládě od Orionu
Jako brambůrky Bohemia
Jako Opavia piškoty
Jako ty největší dobroty
Pomalu mizím
Cítím se
Jak v těle cizím
Držte mě
Asi upadnu
A rozdrobím se
Jako sušenky Disko
Plazím se
Tak nízko
Prasknu jako lanko
Ubydu na váze
Jako Granko
Jako Fidorka
Bude mě méně
Až se rozbiju
Úplně
Co se mnou bude
Jestli ze mě ještě něco zbude
Jako v Kubíkovi nezbylo žádné ovoce
Co když nebudu taková jak se tvářím
Jako vanilkový cukr od Vitany
Co když to bude bolet
Až všechno upadne
A slunce navždy zapadne