DMD č. 8. pro 8. 4. 2024. Téma: Zde leží počátek všeho

Podíval se nahoru, na velikou strohou budovu vyrůstající z vnitřních městských hradeb. Tak tam to všechno začalo. Tam se prý nachází hlava chobotnice, která pouští jed i po okolních zemích. Když Toto konečně pochopil, co jsou zač, šla z nich hrůza.
Prý Strážci světla. Spíš Šiřitelé temnoty!
Kdo se, sakra, bojí učitelů?
Tihle ale nebezpeční byli – pokud byli poslušní. Předávali pak svým žákům mezi čtením a počítáním i nenávist. Ti nahoře si prý poslušnost vynutit uměli.
Ale proč?
Magie je jako nůž – užitečná nebo nebezpečná. Podle toho, kdo ji ovládá. Nůž lze odložit, vrozenou magii nikoliv.
Čeho vlastně chtějí dosáhnout?

“Nechci se dotýkat rodinných tajemství,” řekl Jousef po druhé sklence, “ale kdo byla ta dáma, co jsem ji před chvílí vyhodil?”
“Macecha,” zasmál se Miloš.
“Macecha,” zasmála se Eva. Pak zvážněla a vysvětlila Jousefovi rodinnou konstelaci. “Přiznám se, že její drzost prostě nechápu. Vždyť táta je pohřbený sotva pár dní a ona myslí jen na plavky!”
Jindřiška mávla sklenkou. “Kdoví, jestli jí z těch starých už nelezly prsa. Páč je má jak melouny. Co si budem povídat, ty byly na počátku všeho. Na intelekt mého ex určitě neulovila!”
“Dobře, že ulovila!” řekl Jousef. “Jinak bych přece já nemohl ulovit tebe!”

Harry, Ron a Hermiona dostali od Snapea školní trest za šmejdění v jeho učebně lektvarů. Museli uklidit celou učebnu.
Harry řekl: "Já to celé uklidím a vy to tady prohledejte."

Hermiona a Ron začali hledat, když najednou našli díru ve zdi. Přeci jenom byl bradavický hrad přes tisíc let starý a dosud ho ještě neopravovali. Když ale Hermiona začala hloubit díru, našla základní kámen Bradavic.

Najednou je vyrušil Snape, který je celou dobu sledoval: "Tento kámen je počátek celých Bradavic. Položil ho sem český kníže Boleslav II. v roce 993, když ho čtyři zakladatelé Bradavic požádali o poskytnutí základního kamene."

2050, Nový Londýn
Gabriel trávil, jak to tak u teoretických fyziků bývá, mnoho času mezi interaktivními obrazovkami, naklapával vzorec za vzorcem a upravoval simulace. Teorie gravitačního pole byla jeho vášeň, ale čím déle se jí věnoval, docházel k závěru, že v teorii musela někde nastat chyba.
"Naprosto nemožné!" vykřikl profesor a vztekle praštil do jedné z velkých obrazovek. Omylem znovu spustil simulaci, která zobrazila výsledek jeho teoretických rovnic.
A pak nezbylo největší fyzikální kapacitě, aby zírala. Částice vystavená přesílenému gravitačnímu poli se posunula o dvě setiny sekundy v čase. A rozdělila se na dvě naprosto totožné.
"Co jsem to provedl?!"

Už když si celý obraz rozmýšlel, vzpomínal na své zkušenosti z mládí. Nakonec se rozhodl celé dílo pojmout v několika rovinách. Strach z odhalení neměl - odpovědné autority byly v naprosté většině úzce specializované, a vnitřní části lidkého těla by nejspíš nepoznaly, ani kdyby je měly přímo před sebou.

No, v tomhle případě je budou mít nad sebou.

Když si plánoval rozložení Všemohoucího s jeho suitou, byl v duchu zase mladík s očima navrch hlavy, uprostřed tajného společenství, který fascinovaně zírá na domnělé sídlo lidské duše.

***

Spokojeně prohlížel své dílo.

Dotek života. Počátek všeho. Ze všeobjímající duše přímo do té Adamovy.

Svět, co Filippa znala, zmizel. Pryč jsou zdi, stropy, zrcadla.
Změnily se v oblou stavbu z kamenných balvanů.
Portál vstupu ozdobený vytesaným reliéfem tmavě zívá.
Dovnitř vchází pět postav. Zaslechne bubny, temný rytmický zpěv.
Výkřik.
Zpěv přechází do hypnotického rytmu, bubny zpomalují.

Houstnoucí tmou se stíny vrací.
Jeden.
Druhý.
Třetí.
Čtvrtý.

Vize se mění. Čas se posunul, Filippa zahlédne budovy Akademie. Okrové kvádry, kamenné dveřní ostění, lesklé střechy.
Pak konečně dokáže pořádně soustředit svůj vnitřní zrak.
Hluboko pod zemí, tam, kde byla zabita jedna z těch, které si slíbily nekonečnou věrnost, tepe pochmurný kokon nenávisti, zloby a touhy po pomstě.

Shlédněte se mnou na tichého hubeného mladíka, kráčícího po uhrabaných palácových cestičkách, na služebníka, který mu šeptá osudovou zprávu – korunní princ zemřel. Dívejte se, jak se z přehlíženého prince stává dědic trůnu. A pokud se vydržíte dívat ještě chvilku, uvidíte, jak se z něj stává král. Ještě nemá korunu ani moc, ale jeho shrbená ramena se narovnávají. To si jeho chytrá hlava uvědomuje, že je jen krůček od trůnu – jen krůček od možnosti skončit nesmyslné zabíjení a utrpení.
Dívejte se. Protože právě teď se na pískové cestičce v anlonnském paláci začíná psát nový příběh. Začíná tu cesta, která změní…
…všechno.

"To bych se taky chtěla pořád tlemit na všechno jako ty." vyčítavě se na mne otočila ne zrovna naladěná kolegyně. "Tvůj život bych chtěla. Se musíš mít báječně, co?" pokračovala ve svém nabručeném monologu.
Ne nechtěla, zamyslela jsem se na chvíli.
Ony se jí ty těžké životní zkoušky vcelku vyhnuly.
Rozhodně vím, že si nemá na co ztěžovat. Jenže pro ní je všechno málo - zdravá je, děti má vystudované, vilu, auto.
"Mi to vysvětli, se furt směješ..." vyjela už zostra.
"To víš, já musím. Já jsem nedělňátko a tím to všechno začalo. A na věky věků." usmála jsem se znovu.

Jasnovidci vidí pravou podobu věcí. Dokážou ji odhalit. Rozbít iluzi. Rozbít vám iluze. Uhodit vás pravdou, až upustíte otěže kouzel.
Kolem je chaos. Křik, kouzla, střelba. Hlasy. Bodají mě útržky myšlenek lovkyně a Solnické. Poslední místo, kde chcete být, je mezi dvěma nabroušenými velemágy.
"co jste nám provedli“
„my nic“
„proč“
„rozhodni se“
„proč je důležitý?“
„první článek řešení“
Lovkyně se otočí k Solnické portálu a shodí ze sebe kouzla, aby mohla projít.
Jedna kulka ji zasáhne do tváře. Druhá trefí Adama.
Vrhnu se k nim. Něco mě táhne zpátky, skrz podlahu, do jiné dimenze.
Ti lovci byli dva.
Kurva.

Bořek se choulí na podlaze, zpočátku se neodvažuje ani dýchat, natož mrknout. Pak opatrně vzhlédne škvírkami mezi prsty.
Vidí stíny černých postav. S neuvěřitelnou hbitostí se vrhají na zaskočené čaroděje, někam je vlečou. Mužík pokřiveně sehnutý a otrhaný jako žebrák pavoučími prsty hrne všechny klenoty do velkého pytle.
Bořek nevěřícně vytřeští oči: Vždyť to jsou loutky z muzea!
Neurvalé škubnutí za vlasy ho zvedne, paže vyztužené tvrdým železem obemknou jak svěrací kazajka, bolest je neuvěřitelná, oživlý panák ho rozmačká na paštiku! Bořkův křik zdusí nějaký hadr nasáklý prachem. Oslepený a bezmocný marně lapá po vzduchu.
Takhle asi vypadá počátek konce.