DMD č. 29 pro 29. 4. 2024. Téma: Biootec

Mezitím Fergus sebral kus sýru a bochník chleba proplétaje se bujným porostem.

Už se měli oba ke kvapnému odchodu, když vtom se ve dveřích objevila mohutná postava. Kvůli světlu zvenku byl vidět jen pouhý obrys.

„Rychle, vy dva! Pryč! Utíkejte!“ volal rázně, a když trochu zaváhali, tak je vyzval ještě jednou s dávkou urgence. „Honem! Jinak to tady za chvíli pohltí!“

Vyběhli ven, kde se větve a kořeny už sápaly na sousední domy.

Muž však namísto odchodu vešel dovnitř. Položil ruce na jeden z nejobjemnějších výhonků.

Něco tiše mumlal. Nebylo to ale zaříkávadlo, to poznali dívajíce se v úžase dovnitř.

"Povinnost robotovat je uplatňována především u zaměstnanců průmyslových podniků Západočeského a Zapomenutého kraje," informovala místopředsedkyně ČSÚ Háta Klokoňová.
"My tady také robotujeme," obrátila se znechuceně na předesedu ČSÚ Jáchyma Sedla. "Chtěla bych dělat pro svět něco víc. Chtěla bych... Chtěla bych... Řekni něco," obrátila se na manžela, tiskového mluvčího ČSÚ Jiřího Klokoně.
"Co jako?"
"Nekoukej se tak na mě. A nekoukej se mi na břicho. To dítě není biograf a ty nejsi nějaký biootec. Musíme se vymanit z roboty. Dělej něco."
"Dáváme okamžitou výpověď a odcházíme na misijní cestu, šířit slávu statistiky do Půlnoční říše Temných knížat," sdělil Sedlovi Klokoň.

Sokol stěhovavý: klasická monogamní, otec nakupuje, matka vaří a uklízí.
Samec loví a nosí kořist do hnízda, samice úlovek porcuje a krmí mladé.
Pštros dvouprstý: ředitel mateřské školky s jednou vychovatelkou
Samec se páří s více samicemi, ty mu snesou vejce do hnízda. Zažene všechny, nechá si jen jednu. Samice sedí na vejcích ve dne, samec v noci.
Koljuška tříostná: otec samoživitel, věčně hladový
Samec koljušky staví hnízdo, samice naklade jikry, on ji zažene. Stará se sám, mláďata přenáší v tlamě, tehdy nesmí polykat.
Koníček mořský: co si chlap neudělá sám, to není pořádně.
Tak tenhle je těhotný i rodí!

Po vlastním otci mu zbývá jen hrstka vzpomínek. Ztratil jej, když mu bylo pět. Zlaté vlasy a rozesmátá ústa, co se vzdalují a přibližují, když ho vyhazuje a bezpečně chytá do náruče. Vyděšené modré oči, když ho vynáší z hořícího stavení zapáleného šípy Vandalů. Pohublé ruce, kterými mu podává poslední sousto chleba na úprku. Do hradiště dorazil už jen s matkou.
Upře oči na černé kadeře kupce, který před ním pevnými kroky prošlapává zasněženou cestu. Jeho otci se nepodobá ani v nejmenším. Kupec náhle otočí hlavu a usměje se na něj. Chlapcovo nitro zalévá bezpečné teplo. Šťastně se usměje zpět.

Dorian netušil, jak dlouho bloudili podzemím, než zaslechli výkřiky. Chytil Amélii za ruku a chvátali za hlukem. Za ohybem chodby spatřili podivný výjev.
Uviděl Filippu. Ležela na zemi, oči v sloup.
Vedle ní Róza a jakási místní čarodějka držely každá v ruce kus látky omotané kolem hrdla třetí osoby šíleného zjevu a snažily se jí uškrtit. Stvoření se jen bláznivě smálo. Pohledem fixovalo Filippu a ty dvě lehce odstrkovalo.
Róza ho zaregistrovala první. „Pomoz! Všechny nás zabije!“
Amélie zaúpěla: „Tetičko!“
Nezaváhal.
Skok, druhý.
Naučeným chvatem (otec zápasník netrápil své syny v mládí nadarmo) chytil stvoření zezadu a zlomil mu vaz.

„V první radě jabka. Domácí!“
„Jablka?“ houklo pochybovačně Sovátko.
„Jabka, cukr, vodu. Nenaplníte nádobu úplně, protože směs se bude fernetovat.“
„Aha, jasné,“ poznamenalo Sovátko.
To Myšáka potěšilo. „Výborně! Takže probíhá proces kvačení…“
„Káč!“ nadchla se Benediktýnka.
„Déemdéčko se na tom ptáčeti dost podepsalo,“ vzdychlo Sovátko. „A na tobě taky. Potřebuješ brýle.“
„Proč?“
„Jaké si myslíš, že je téma?“
„Téma? Vždyť o tom právě…“
„Přečti si to znova!“
Myšák se naklonil k monitoru.
„Aha,“ řekl. „Takže bez jablek.“
„Jo.“
„Jednoduché!“
„Jo?“
„Je to o mně!“
„Vážně?“
„Samozřejmě! Jsem naprosto bio a zeptej se Benediktýnky, koho považuje za tátu!“
„Kvík,“ řekla Benediktýnka.

Studenti Bradavic právě vcházeli do učebny profesora Snapea, kde za chvíli začala hodina lektvarů. Snape studentům vysvětloval, které lektvary nemíchat, aby nevybouchly. Poté jim řekl pár slov ke složení veškerých lektvarů. Vtom jedna studentka prvního ročníku začala Snapeovi povídat: "A ty lektvary jsou všechny bio? No to byste byl skvělý biootec."
Snape ji probodl pohledem a nakvašeně se ji zeptal: "Jak se jmenujete a z jaké jste koleje?"
"Jmenuji se Angelika Afrodíté du Plessis de Richelieu a jsem z Havraspáru," odpověděla studentka a zeptala se, "Proč se ptáte?"
"Odebírám totiž Havraspáru patnáct bodů za vaši vlezlost, slečno," odpověděl profesor Snape.

„Předloni jste psala o Grigoriji Širjajevovi, vzpomínáte? Hned několik drabblat jste věnovala jeho vztahu s první manželkou a dcerou. Tu manželku i povahu jejich vztahu jste si zcela vymyslela! A ze starého cholerika udělala laskavého, klidného biootce, který předběhl svou dobu o dobrých sto dvacet let!“
„Tak už toho přece nechte.“ Zvedám ruce nad hlavu, udolána argumenty. Možná Adelaidinými, možná vlastního svědomí. „Že jsem si Naděždu vymyslela a jeho vztah k Julii upravila, jsem přece přiznala. A příště budu opatrnější. Přinejmenším v mojí hlavě jste vás, postavy, a vaše předobrazy dokázala separovat dokonale. Smír?“
„Smír. A mohly bychom si tykat.“

Utíkali. Skrývali se. Přelézali ploty. Schovávali se za zdmi. Drze si vykračovali tam, kde nebyl úkryt.
Jídlo Toto ukradl, nechtěl upoutat pozornost nákupem. Pohoršenou dívku ujistil, že zaplatí. Někdy.
S další nocí se unavená Freya začala opravdu bát.
„Neboj,“ ujišťoval ji Toto. „S dědou máme záložní plán. Záložní plány záložního plánu. Sejdeme se.“
Spali venku, na seníku. Držel ji v náruči, protože se nedokázala zahřát. Přitulila se k němu a ospale zašeptala:
„Toto, proč nejsi můj opravdovej táta?“
„Protože jsem včas nepoznal tvoji maminku,“ udělal si legraci Toto.
Když konečně usnula, opět pomyslel na její biologické rodiče. Jak jen mohli???

Dnes jsem ji zahlédl. Nesmysl, kde by se tu vzala. S někým jsem si ji spletl. Kolik to může být let? Flirtoval jsem. Vychutnával si její rozpaky. Chtěl jsem ji mít stůj, co stůj. Stále mne však odmítala. Odolávala lichotkám i úsměvu, který okouzlil tolik žen. Nic nepomáhalo. Až lest. Slib manželství.
Rozkoš byla kratší než noc. Omrzela mne, jakmile jsem ji získal. Uprchl jsem hodně daleko před jejím nářkem.

Vrzly dveře. Kdo to může být? Nikoho nečekám.

Probůh ne! To nemyslíš vážně, drahá! Že jsem otec?! Vše napravím. Vezmu si tě, třeba hned. Že už je pozdě?

Nestřílej! Néé…..