DMD č. 00 pro březen 2025. Téma: Důsledky osvěty

Ta kniha způsobila nevídaný skandál; samozřejmě ji musí mít. Neví určitě, co čekal. Knihu však otevře na první straně a čte:

The artist is the creator of beautiful things.

Stále si není jistý, co čekal. Začíná ale chápat, co dostal.

Koupí si několik vydání jako módní doplněk - každému dá udělat jinou vazbu. Přátelé v klubu si ho dobírají, ale on jen odsekne - je přirozené mít u sebe svoji podobenku, vy sviňáci.
"Tu knihu jsi přečetl, naučil nazpaměť, nosíš v kapse - co bude dál?" popichují ho. Pozvedne sklenici k přípitku.

"Dál? Potkám se s autorem."

Opilý smích zaperlí jako bublinky šampaňského.

Netopýří osvěta mezi studentíky už nese svoje ovoce ku blahu všech zúčastněných.

Kupříkladu, dětičky ví, že omatlávat netopýry je moc neslušné. Příjemně hladit můžete.

Taky vědí, že my netopýři máme parádní sluch a zamotat se do něčeho tak tlustého, jako je lidský vlas? To je jako kdybyste vy lidi narazili do sloupu... tedy asi stokrát méně často.

Zároveň vědí, že náš hlad je silnější než rozum. Jídlo nám podávejte pouze na pinzetě. Co kdybychom se omylem zakousli do odporného lidského masa. Ble. Vás by to navíc bolelo.

Ale hlavně! Pamatují si, že můj spolubydlící má třikrát delší vedení než já.

Jednou se Autorka rozhodla, že bude fajn přizvat si k tvoření díla i jeho protagonistku. Jako správná osvětová ji před začátkem dubna nechala nastudovat teorii literatury – a pak už jen zírala.
***
Vždyť víte, jak to je. Sliby se slibují, drabblata se píší a osvícené postavy… osvícené postavy kušní. A vymáhají si sliby. A drabblata. Ta hlavně.
***
Loňský duben jsme strávili s Autorkou a Postavou, s metalady Adelaidou Vladimirovnou Žekulinou a celou její rodinou. Tedy celou – má milá Postava si vymohla, že o jednom rodinném příslušníkovi psát nebudeme. A že o něm naopak budu psát napřesrok. Tedy letos. No, tak jo.

Světlo. Příliš moc světla. Když Erma otevře oči, ostře rudou střídá ostře bílá. Sucho. Horko. Písek.

"I v poušti. Bez výjimky. Vždy zůstaňte na místě," slyšela na posledním kurzu přežití. "Vrak je z výšky dobře vidět."
"To je nevýhoda, pokud jste byli sestřeleni nepřítelem," namítla tehdy Padmé.

Padmé.
"Padmé!" Sáhne vedle sebe. Sedadlo. Řízení. Žádné tělo.
Pohyb. Nalevo. Venku.
"Musíme pryč," promluví Padmé. "Dokážeš vstát?"
"Ano." Erma se vysouká se z lodi a musí stáhnout kapuci přes tvář. Zatracené světlo.
"Vezmi tenhle vak."
Padmé si vždycky umí poradit. Erma ne.
"Co teď vidíš?"
"Vůbec nic," přizná Erma.
"Pojď. Povedu tě."

What a waste. Here comes another one. Over the years, I had tried to make them turn around in many ways. I even left a few live to pass the message. "Do not come". For years I stood watch, already cursed with the knowledge. I am getting old, and I will someday have to condemn a fellow tribesman to eternal suffering. It's too late for me, but the tribe must be protected. After all, you can't go to Hell if you don't know about Heaven, Hell and all that crap. And that's why it's important to shoot missionaries on sight.

Nebesa hoří, obzor je žhavý drát žárovky. Vzduch spaluje plíce. Rozstřílenými ulicemi kličkuje džíp. Armáda. Za volantem ohořelé mrtvoly.
Na nosu a na bradě mě tlačí plynová maska.
(Ráno nám paní učitelka měřila obličeje. Nebojte, říkala. Masek máme dost pro všechny děti.)
S nasazenými choboty plynových masek vypadáme jako podivná slůňata. Spálení vojáci z džípu křičí takhle vypadá radioaktivita! Nebojte! Radioaktivity máme dost pro všechny děti!
Křičí a křičí až mě probudí do pyžamové náruče mámy. Brečím. Táta vedle mě je rozespalý a vzteklý.
"Holka už na to podělaný branný cvičení nepáchne!" prohlásí. "Nebo tý debilní soušce osobně rozbiju hubu!"

"No..." Předseda si odkašlal: "Když soudruh Pičugin říká, že jim to funguje..."
"Blbost!" Hořejší vylítnul jak pšouk ze zadnice: "To nemůže nikdy fungovat! Když zaseješ pšenici dvakrát hustějš, sama sebe zadusí. Přece vo tom dovopravdy neuvažujete!"
"Máš recht, Fanouši." "No bať." Družstevní výbor zabručel na souhlas ve vzácné shodě.
"Chlapi, mějte rozum," předsedovi přeskočil hlas. "Co jde z Moskvy, není návrh, ale příkaz. Nahoře chtějí výsledky. Výsledky! Jinak to taky můžou brát jako sabotáž."
"Já ti povím, jaký výsledky přinesou tyhle nový pokusy: výnosy půjdou do kopru, a ze sabotáže nás obviní tím spíš."

Vzduch ztěžkl cigaretovým dýmem a obavami.

Tu přednášku jsem dělat neměla.

Kdyby si z toho vzali to podstatné. Ale to ne. Řekni „Tohle nedělejte“ a co se stane? Lidi to „NE“ prostě neslyší, udělají přesně opak toho, co chcete.

Teď mi berou mojí vafli k snídani „protože tohle přece nesmím!“

Cpou mě houskama se sýrem „protože to přece není sladké!“

Když jsem vytáhla injekci, málem na mě zavolali policajty…

Aspoň že nechtějí abych se toho zbavila otevřenou myslí, to už bych tu mysl někomu vážně otevřela – sekyrou…

Jo, přednáška „Co svému diabetikovi nedělat“ byla fakt blbej nápad.
A důsledky téhle osvěty teď cítím na vlastní kůži…

Máš holý ruce a stejně holou prdel. Oni mají přesilu. Zbroj. Meče...
A v prackách holku.
"Už nikdy neuteču z boje," zašeptá napůl pro Jana, napůl sám pro sebe. "Nikdy nenechám ženskou napospas násilníkům."
Když se zvedá z rákosí, aby upoutal pozornost, má před očima rozkročenou Terezu v napůl zbořené skalické bráně.
"Hej, kozomrdi! Pracky pryč!"
Ohlédnou se, ale kořist nepustí. Jejich zaváhání dá čas veliteli, který setne chlapa, co ji drží, a zbytek pošle dohnat utečence z rybníka.
***
Kateřina nedá najevo, že si pamatuje.
Ale v loupeživé bandě od té chvíle nikdo na ženskou nesáhne s chtíčem bez dovolení.

Množírny psů jsou fuj! To ví dnes každý. Televizní reportáže z občasných zásahů proti nejkřiklavějším případům týrání psů v množírnách nesou ovoce. Osvěta se pomalu prodírá do povědomí lidí. Dnes už nikdo nekoupí zanedbané štěně ze špinavého dvorku, či z klece ve sklepě.
Dnes si ti, co „nepotřebují psa na výstavy“ pořizují své „zaručeně čistokrevné“ miláčky, vykoupané a navoněné, od „takové sympatické straší paní“ případně od „milých lidiček“, kterým zbylo osmé štěně z vrhu, co už nedostalo rodokmen.
Netuší, že jejich štěňátko bylo pro účely prodeje den předem vykoupáno a převezeno k těm „milým lidem“ právě z toho fuj dvorku.