DMD č. 03. pro 3. 4. 2025. Téma: Masážní techniky

Poprvé po dlouhých týdnech spatřil Fergus oblohu. Šedivou. Nevlídnou. Vojáci je poháněli z lávky na molo. Klopýtl.
„Vstávej!“ zařval jeden z vojáků.
S námahou se pokusil vstát. Tělo úpělo bolestí.
„Mám ti pomoct, bastarde!“
Šlehnutí důtek přes záda.
Vzdáleně známou postavu v modrém kabátě stojící na nábřeží neviděl.

***

Frances seděla u okna. Stále jí scházelo množství mužů.
Potom tu byl Fergus. Poznala ho mezi vězni, které vedli na Chiméru. Když se setkali naposledy, zlomil jí žebra. A pak ji nechal žít.
Promnula čerstvou jizvu.
Do kajuty vešel Jones.
„Donesu vám trochu sádla, madam?“
Nepřítomně přikývla.
Na vězeňské lodi dlouho nepřežije.

Kdo čteš tyto skromné řádky, věz, že nejmocnějším nástrojem ku nápravě neduhů tělesných nejsou modlitby, kouř, masti či zaříkání, nýbrž lékařovy ruce, jež pouhým dotekem dokáží rozeznati, kde se v těle nedostatek nachází. Zkušeným rukám se vždy odevzdati můžeš s důvěrou.
Dbej však, abys k tělu pustil je pouze tehdy, kdy nedotknou se tě konečky prstů studené. To značí o nejistotě lékařově, ba i nervozitě, takové prsty neduhy nejenom nevyléčí, ba i mnohé nové způsobiti mohou...
Bratr Gerardus se u svého stolku protáhl. Krk měl ztuhlý a nejmocnější nástroj ku nápravě neduhů by se hodil. Ale sežeňte v Lombardii maséra...

Z bílého víru vystřelí černá postava. Kutálí se po silnici, sklouzne po sněhu do příkopu a zůstane bezvládně ležet.
Xénie má pocit, že už se nikdy nezvedne. Hlava třeští, žaludek se houpe, každičký sval v těle brní. Tiché zasípání o pomoc rozerve vítr.
Evžen nikde. Neslyší? Ztratil vědomí? Zmizel?
Fujavice ji dál netečně zasypává zmrzlými vločkami stejně jako zrasovanou pustinu.
Po dlouhé chvíli beznaděje pocítí horko na tvářích. Známé ruce třou obličej sněhem, hnětou ztuhlé údy, až se znovu rozproudí krev, zahřívají v objetí.
Xénie vzlykne úlevou. Zaostří pohled na zlámané stromy: „Kde to jsme?“
„V háji,“ odtuší Evžen ponuře.

Každý krok provázel tichohlučný šelest srdce temného lesa. Kdesi za bílou tmou se ozval ženský nářek. Kroky se přibližovaly, listí chrastilo pod bosýma nohama. Zalkávající vzduch protnul mocný řev.

Mlha se jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupila. Z levé strany běžela žena v dlouhé bílé haleně; její dlouhé, havraní vlasy měla zplihle rozcuchané. Za ní kmital tmavý kožich medvěda.

Pár kroků od lesní stezky nebožačka zakopla a upadla. Krátce nato ji bestie dohnala a mocnými tlapami se postarala o nemilosrdnou divokou masáž. Drápy trhaly, zuby zuřivě kousaly. Výkřiky pravidelně přerušovaly tíživé ticho.

Pastýř nehnul ani brvou a rozvážně kráčel hvozdem dál.

Lazebnice se dotýká jeho ramen. Mne unavené svaly. Strázně dlouhé cesty se smývají spolu s prachem a špínou. Nastupuje touha.
„Annemarie…“
„Ano?“
„Kolik stojí noc s tebou?“
„Jídlo na zítřejší den, pane,“ řekne tiše dívka.
A on, muž, který nikdy netrpěl nedostatkem, se usměje svému štěstí.
„Namasíruj mi celé tělo,“ vyzve ji chraplavě. „A to všechno ostatní. A rozpleť si copy.“
„Jak poroučíš, pane.“
Voda se lehce zavlní, když jen v košili a s vlasy jako Panna Marie vstupuje k němu.
Ve stojaté louži vedle kádě se na okamžik mihne její prázdná tvář a hned zase mizí.
Uvnitř nic není.

  „Ó, Pomono, ta Vaše masáž je prostě úžasná. Máte tak citlivé prsty…“ Křiklan, ač ještě před okamžikem úpěl, byl nyní v sedmém nebi.
  Prýtová pokrčila rameny. „Roky hrabání v hlíně.“ Přiložila mu na záda víc zázračného léku a řádně prohnětla.
  „Děkuji Vám,“ vzdychnul Křiklan.
  „S díky počkejte, až ten ústřel odezní.“
  „Tenhle mandragoří zábal mi dělá neskutečně dobře. Jak příjemně hřeje! Ani jsem netušil, že se mandragory dají použít i takhle.“
  „Tohle není zábal z mandragor, to je zábal pro mandragory.“
  „Takže nějaká hlína?“
  „Líp. Hnojivo.“
  Křiklan zbledl a velmi pomalu se zeptal: „Jaké hnojivo?“
  „No přece to nejlepší. Dračí.“

Podle některých bylo pokusů na zvířatech až příliš, nicméně všechny byly k něčemu dobré: pomalu, ale jistě přicházel na to, že nečinný stav (ať přirozenými procesy, nebo třeba za pomoci chloroformu) je po nějakou dobu vratný.

Techniky zkoušel různé, ale nakonec se jako nespolehlivější ukázala přímá metoda.

Když srdce vlivem chloroformu zastaví svůj pohyb, je po nějaký čas stále schopno jej obnovit. Je-li hrudník rychle otevřen, stačí prsty sval srdeční několikrát jemně stisknouti, tak, aby stisk napodoboval periodické pohyby orgánu. Krevní oběh je tímto obnoven, srdce se znovu samo rozeběhne, a po krátké chvíli se zvíře vrátí zpět k životu.

"Co pořád tak blbě zvedáš rameno?" peskuje Stanislav Helenu na veslovacím stroji.
Helena si protáhne krk, až to zapraská.
"Jak si někdo s tvými zkušenostmi může dovolit takhle prasit techniku..." vzdychne Stanislav, "pojď sem, aspoň ti to rozmasíruju."
Než se vzpamatuje, stáhne z ní tričko.
Helena se naježí.
"Ses posral? Masáž, jasně. Chlíváku!" Napřahuje ruku k facce.
Naprosto nechápe, proč se Stanislav láme v pase a hystericky se chechtá.
"Helčo, promiň... to je tak..."
Slovo absurdní už jen vzdechne.
"Já přece nejsem na ženský," osvětlí vzápětí.
Helena přepne z naježenosti do klidu během vteřiny.
"A nechceš seznámit s mým bratrem?"

Jednoho krásného dne si mladý pán zavolal do své komnaty sedm služtiček.
Byly to Turmilla z kuchyně, Miltrana dcera lovčího, dlouhovlasá Hedoa, Sphinctilla ze stájí, Dirdula bujně obdařená, Nawatri drobné postavy a smyslně oplácaná Enalla.
„Rozhodl jsem se uspořádat soutěž. Která z vás mě nejlépe vykouří, vyhraje tento skvostný safírový prsten.
Aby to bylo fér a rozhodovala pouze technika, tak budu mít po celou dobu zavázané oči.
Žádná nesmí vydat ani hlásku, či jinak napovědět svoji totožnost.
Budete přicházet dle náhodného losu, vždy každá jeden den ráno, během tohoto týdne, a která je která bude znát pouze můj sluha Melfis.“

“Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby mě donutil jet s ním,” sdělovala Alex Darje. “Na tu jeho funerální turistiku kašlu. Mám v létě jiné plány než chodit po hrobech.”
“Zírám, jak se snaží,” přisunula Darja Alex skleničku.
“Prý nebudu muset nic řešit. Všechno zařídí. Itinerář. Ubytování. Jídlo. Zjištění otvírací doby patřičných hřbitovů. Prostě masíruje mě od rána do večera. Nestačím odmítat!”
“Antonín? Takhle aktivní?” vrtěla Darja hlavou.

V té době si Antonín balil batůžek. Přihodil průvodce evropskými hřbitovy a doprostřed kuchyňského stolu ležérně položil krabičku svých léků na vysoký tlak. Tak co, Sašenko, jestlipak trefíš na Zentralfriedhof?