Plukovník (originální fandom)

Když byl plukovník řadovým vojákem, nepřemýšlel. Bylo to přirozené pokračování jeho dětských let, přijímal rozkazy a plnil je se stejným pocitem danosti, s jakým očekával ranní východ slunce. Až později, když měl vydávat rozkazy sám, začal chápat, že může být také hybatelem děje, vždycky tu ale byl někdo s vyšší šarží, kdo mu připomenul, že věci může vychýlit jen trošku, ale na změnu směru nestačí. Teď už nikomu nerozkazuje ani nikoho neposlouchá, ale prosí a děkuje, domlouvá se očima, hladí jemné volavčí peří. A přesto nebo právě proto věří, že se mu podaří všechno změnit, že dokáže svoji vesnici uchránit.

Plukovník seděl ve stínu ořešáku a pobaveně sledoval, jak si synové hrají na vojáčky.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si vnuci hrají na vojáčky.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si pravnuci s jeho nejmladšími syny hrají na vojáčky. Na té staré hře ho něco zneklidňovalo.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si jeho prapravnuci s nejmladšími syny hrají na vojáčky. Někde mezi těmi hrami pohřbil své první syny, i jeho vnuci už se začali hrbit, země si je volala blíž k sobě.
Čas s plukovníkem hrál hru bez jasných vítězů a poražených.

Plukovník seděl na zápraží, přivíral oči a čekal, až mu nesmělé jarní paprsky a horký odvar, který přikládal co chvíli k ústům, pomohou rozproudit krev a myšlenky. Slyšel to v nových slovech, která začala probleskovat v rozhovorech, v odlišném způsobu, jakým se na sebe lidé pokradmu dívali, odráželo se to ve hrách, které si děti venku hrály, na cestách, kde se dávali lidé do pohybu. Čas opustil svoji obvyklou linearitu a lámal se jako led na řece a těmi prasklinami začalo něco pomalu prosakovat, zatím nesměle, ale nevyhnutelně. Bude to nabírat sílu, bude se to šířit a někoho to utopí.

Plukovník si uvykl, že přátelé prochází jeho životem jako komety, zjeví se, prozáří jeho dny novou jiskrou a pak už jen smířeně sleduje, jak pomalu vyhasínají, až zmizí za obzorem vezdejšího světa. Přátelství proto nebral méně vážně, ale z ohledů k sobě samému se mezery mezi odchodem jednoho přítele a nalezením nového prodlužovaly. Sedával však stále s rozkoší mezi sousedy a naslouchal. Většinu toho, co se lidem může přihodit, už prožil, většinu slov už řekl, oč je možné se přít, o to už se přel a čemu se smát, tomu se smál mnohokrát. Teď mohl konečně poslouchat a skutečně slyšet.

Plukovníkův dům pocházel z dob, kdy pravé úhly nebyly v módě, dveře byly každé jinak vysoké a oplývaly tajemnou schopností praštit nově příchozí do hlavy tak důkladně, až ztratí vědomí, okna poskytovala stálý dostatek svěžího vánku a střechu mohli pokrývači používat jako vzorník možných řešení krytiny. Plukovníkova sedmá žena se však obdivovala novotám a tak se v sednici octl stůl tak nebezpečně rohatý, že se plukovník začal bát o svoje útroby a vyhlásil stolu tichou, o to urputnější válku, která vyústila v sérii nehod, po nichž zůstal jeden roh zlomený, druhý upilovaný, třetí ohořelý a čtvrtý jako výčitka nebohé choti.

Plukovník natáčel hlavu, těkal kolem ostražitým pohledem a měkce zvysoka našlapoval. Čím byl starší, tím déle mu trvalo se úplně vrátit, pořád ještě cítil na jazyku chuť bahnité vody a měl nutkavou touhu odnést si domů ty dobře rostlé větve. Odvykl tomu těžkému, nepohyblivému tělu, rukám, které mu zplihle visely podél něj a teď se s ním zase opatrně seznamoval, uzavíral přátelství a cítil při tom, jak mu počínající migréna bubnuje ve spáncích. Toužil se natáhnout do voňavých peřin a všechno to zaspat, ale věděl, že teď je nutné napnout síly, zkoncentrovat se a připravit se na to, co přichází.

Plukovník vyšel na zápraží, sedl si na lavičku do příjemného polostínu starého ořešáku, který kdysi vysadil. Zavřel oči a čekal. Volavka si ho ze strany prohlížela, pak udělala obezřetný krok, připravená při nenadálém pohybu uletět. Opatrně se přibližovala. Natáhla krk, složila ho plukovníkovi do klína a nechala si čechrat peří, pomalu, slastně přivírala oči. Za chvíli spali oba a snili volavčí sen. Plukovník v něm nejdřív sledoval rybky, jak se vznáší těsně nad hladinou. Vyčkával, tohle ho nezajímalo. Pak se vznesl nad rybník a letěl. Sledoval pozorným pohledem louky, ale nejvíc ho zajímaly cesty. Teď už věděl, kdo se blíží.

Staří má tu výhodu, že přináší dar neviditelnosti. Sousedé si plukovníka pamatovali jako starého a nevěnovali pozornost vyprávění svých dědů, že byl stár už za jejich dětství. Možná si mysleli, že v domku bydlelo už několik generací plukovníků, možná ten poslední ani plukovník nebyl, jen si oblékal uniformu svého otce a s ní i pojmenování plukovník. Ani skutečnost, že jeho manželka o sobě říkala, že je jeho sedmou, tedy štěstí nosící ženou, nikoho nepřekvapovala, možná že v tomhle kraji nebyl jediný, komu boží vůle vyšla vstříc. A tak i skutečnost, že u plukovníkových zadních dveří pravidelně postává volavka, zůstala nepovšimnuta.

Plukovník byl veskrze racionální muž. Jako takový již kdysi dovodil, že kdo žije déle, než by bylo jeho příbuzným milo, musí udržovat nedbale přátelské vztahy s ženami, které umí uřknout i dobytek z vedlejší vesnice. Záhy si nosíval domů vedle nových příběhů i svalník, sladký lupen, černý kořen, kobylí mléko a volský jazyk, usilovně vařil, masíroval a přikládal. Projevoval však v ohledu samoléčby podivuhodnou nedbalost, když z bylin určených k obkladům vařil odpolední čaj, vonné masti si s oblibou mazával na chleba a ze směsí na dobré spaní a zažívání si dělal pečlivě přikládané, libě vonící a zcela neúčinné obklady.

Plukovník snad kdysi býval mladý muž, veselý vojáček, pro kterého je válka dobrodružství a vzrušení podobné intenzity jako točit se v kole s pěkným děvčetem. Možná si jeho tělo pamatovalo divoké čardáše a polky, vířící copy a bosé nohy, třeba byl kdysi pozván do města a dvořil se elegantním dámám, jistě viděl a zakusil mnohé, rozkročen mezi staletími. Jistě by mnohé z těch zkušeností dokázal zúročit i teď, je to pořád stejné, pravidelný rytmus, rozzářené oči, zrychlený dech, společensky akceptovaná touha, blízkost těl. Od toho, aby se stal jedním z nejlepších tanečníků diska, ho dělila jen ta zatracená staletá kolena.