DMD Bonus č. 06 pro 19. 4. 2026

Kilián tak trochu stratil reč.

"Jak to myslíš?"

Tomáš si nervózne prehrabol vlasy. 

"Bol som práve v strede cintorína, keď som sa obhliadol. Mraky sa na chvíľu rozostúpili a vo svite mesiaca som jasne videl... ten tieň sa zdvíhal z jej hrobu, prisahám!"

Kiliánova myseľ pracovala na plné obrátky. Fakt nutne potreboval iného kandidáta než ducha, aby sa prestali širiť tie reči. Počkať..

"Tomáš, napadlo ti, že to nemusel byť duch?"

"Jak to myslíte?"

"No ak si na cintoríne mohol byť ty, tak určite aj niekto iný. Poď, pôjdeme sa pozrieť, či tomu prízraku nedokážeme dať iné meno." usmial sa.

"Panebože!"

"Co se děje?" Probudil jsem se. Karrin poprvé strávila noc v mém bytě. Nyní stála bosá v kuchyni a cosi hledala.

"Harry, to snad nemyslíš vážně." Otočila se ke mně. "Chceš mi říct, že nemáš kávu?"

"A jo." Rozpačitě jsem se poškrábal ve vlasech. "Asi… došla."

"Nemáš tu ani jídlo."

"A co je tohle?" Vítězoslavně jsem otevřel ledničku. Vykoukl na mě shnilý pomeranč a useknutá ruka.

"Nebudu se ptát," Karrin si povzdechla.

"Není to tak, jak to vypadá!"

"Řekla jsem, že se nebudu ptát! Ale s tím nedostatkem kávy něco udělej."

"Dobře," slíbil jsem. "Ale napřed..." 

Políbil jsem ji.

Knihy jí byly přáteli z dětství, převozníky na cestách z reality, první volbou, když život vyžadoval nějaká kategorická rozhodnutí nebo postoje. Vždycky je bylo možné je odložit o pár stran. Pro všechna cizí slova někdy zapomínala na vlastní, prostřednictvím knih žila tolik jiných životů, že ten vlastní opomíjela nebo k němu zaujímala zvídavě odměřený postoj, dívala se na ostatní aktéry, kteří v něm figurovali a nechávala je zajít do krajností, fascinovaná tím, jaký příběh se kolem ní odehrává, aniž by si uvědomovala, že ona je spoluautorem a že tenhle příběh nelze zaklapnout, vrátit v knihovně a půjčit si nějaký jiný. 

Edith se skláněla nad dokumenty už několik hodin, nejedla, nepila, jen četla, jako kdyby jí šlo o život.

„Ty ses do toho zažrala,“ zasmál se Viktor, když se vrátil z venku s donáškovým jídlem. „Přinesl jsem večeři, musíš se najíst, nebo zkolabuješ.“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Mám pocit, že už už na něco přijdu, ale pořád to nemůžu polapit.“

Nakonec přeci jen zvedla oči.

„Jsi už unavená, nevidíš jasně,“ podotkl Viktor. „Měli bychom jít spát. Ráno na to přijdeme.“

„Čím dál víc mám pocit, že to je šifra. Ty záznamy komunikace nedávají smysl.“ Zaťala zuby.

A pak se jí rozsvítily oči.

TARDIS měla na Doktorovy eskapády svůj názor a na jeho společnice zrovna tak. Jistěže si ten klacek mohl vybrat bytost, která by měla delší životnost než lidi, ale to on ne, a pak propadal melancholii, když se loučili.

Navíc měl slabost pro určitý... typ. Zpravidla takový, který na něj až moc obdivně zíral a měl sklony vytvářet romantické napětí, které jí cuchalo obvody. A pak musela toho holomka pokaždé rozveselovat.

TARDIS se rozhodla vzít věci do vlastního motoru. Trochu tomu pomohla a... ulovila... rovnou ženskou ve svatebním. TARDIS se zděsila. A pak se Donna začala hlasitě durdit. Byla perfektní kandidátka.

Hned jak se naučil číst, začal utíkat do všelijakých fantastických světů. Denně si přál, aby mohl vyletět z okna jako Petr Pan nebo vlézt do králičí nory jako Alenka a objevit se ve světě, ve kterém neměl otce alkoholika a matku, která ho citově vydírala. Kde nebyli ti, co ho ve škole šikanovali, a kde by mohl být sám sebou.

Seděl schoulený v kredenci. Plakal. Slyšel křik, rány a pak tříštění skla. Najednou se za ním otevřela zadní strana kredence. Bez váhání těmi dvířky prolezl. Netušil, co ho na druhé straně čeká, ale věděl, že sem už se nikdy nevrátí.

Kafe jsem začala pít ve dva a dvaceti, když jsem utlumená prášky hledala způsob, jak při večerní přednášce neusnout. Pokud nedošlo, dávala jsem si ho aspoň ob den. Jeden prášek vyvažoval jiný prášek, ten prášek zase kafe a kafe večer prášek na spaní.

Snažím se brát to s nadhledem. O prášcích vždycky mluvím jako o drogách - dobrých drogách, které mi pomáhají fungovat, když to můj nemocný mozek nezvládá. Nikdy bych je bez souhlasu doktorky nevysadila, přesto mě občas děsí.

Koho ze mě dělají? A kdo jsem vlastně já?

Netuším. Prostě jen doufám, že mi pomáhají být mnou. Zdravou, nedepresivní mnou.

Na světě existuje opravdu hodně nádherných galerií. Mají monumentální schodiště a sloupy, před kterými se sklání i nebe. Chrámy a svatyně všeho, co je krásné, vznešené, noblesní…

A pak je tu vitrína na Palmovce. Jakože v metru. Po pravé straně toho nejzaplivanějšího výlezu. Její obsah se pravidelně mění. Teď jsou tam důmyslné patchworkové květiny. A mezi nimi básně. O tom, jak mluvit s květinami. Předtím ji autorský tým seniorů naplnil koláží z útržků vlastních i cizích děl a životů.

Před dvaceti lety bych si vitríny ani nevšimla. Moje aktuální já si ale pomalu začíná srovnávat v hlavě, co znamená umění.

Do nečekaných potíží se dostala cateringová firma zajišťující občerstvení na hokejovém mistrovství malých šelem. Během úvodních zápasů šampionátu na svých stáncích nemohla prodávat kávu, protože neměla z čeho ji vyrobit. Před zahájením turnaje se totiž do jejích skladů kdosi vloupal a všechnu kávu odnesl.

Podezření padlo na cibetčí hokejisty a jejich fanoušky, především proto, že ve skladu byly uloženy ještě nezpracované plody kávovníku. Navíc se tým cibetek v úvodním zápase proháněl po ledě s nezvyklou energií. 

Mohlo se však jednat dokonce o spiknutí. Tomu by naznačoval i fakt, že liška dohlížející na toalety na stadionu v těchto dnech královsky zbohatla.

Někdy mám pocit, že modlitba je vlastně zbytečná. Mechanicky kladu větu za větu, duchem nepřítomná děkuji pokaždé za to samé, prosím pokaždé za to samé, jako dobře naprogramovaný stroj. Navíc proč říkat něco, co už, Bože, dávno víš?

Ale pak si vzpomenu, že slova mají moc utvářet realitu. Že slova umí vzbudit k činu. A že možná jednou za čas, když to nejméně čekám, se s každým znovu opakovaným slovem začne v mém srdci něco měnit.

Když někdy říkám „buď vůle Tvá“, myslím na své srdce i mysl. Buď vůle Tvá ve mně - a já půjdu žít, jak Ty učíš.