Invaze rušivých elementů (Tess)

Den byl poněkud líný. Tess vytáčela Pátou kolej, San demoralizovala profesorský sbor dalšími a dalšími obrázky a Gwen kopala základy Zapovězené věže. Tedy... kopalo se to samo, protože Síla a kouzla, víme?
Gwen seděla na hromadě kamení, klátila nohama a na pasece před ní rostla hromada hlíny a klesala díra ve tvaru věže.
"Jak dlouho odhadujete, že to bude trvat?"
Profesor Snape pohrdl býti demoralizován a vyšel ven, do deště, větru a rozmazlených testrálů.
"Netušim, pane profesore."
Severus se ušklíbl.
"Stejně by mě zajímalo, jak ste se..."
"Seznámily? Nevím, jak San, ale v mém případě za to může Cantina chat."

To, že se situace neuvěřitelně vyostřila, zjistíme náhodou.
Nejdříve to zjistí San a na neobvyklou podívanou reaguje tím, že jde ukázkově k zemi. Gwen se opře o zábradlí a ovívá se vějířem, který sebrala nějaké alternativnější studentce Páté koleje.
Když mluvíme o alternativnosti...
Severus Snape vypadá DOBŘE.
Většina mužů vzešlých z britských škol umí nosit saka, a tedy v nich vypadá dobře.
Kvalitní tmavý oblek s jemným proužkem, masivní hodinky...
Opře se o barový pult, který se zhmotnil ve Velké síni, a představí se (jakoby ho nikdo neznal): „Snape. Severus Snape.“
Načež si objedná martini.
„Houstone, máme tu crossover,“ povzdechnu.

Sedí v koutě. Její pofňukávání nás vábí jako můry plamen.
Nechceme se jako onen hmyz spálit, tak se opatrně rozhlédneme kolem... nikde nikdo.
„Copak se děje?“ obrátím se k ní, zatímco Gwen vybaluje kapesník, v kterém skladovala snad kilo pepře.
„Jsou na mě zlýýýýýý,“ vzlykne dotázaná osůbka.
„Tvoje kamarádky z Jiskropšouku? No...“
„Vrána k vráně... oči nevyklove,“ podotkne San
„Nechceš kapesník?“ úslužně se nabízí Gwen.
„Néééé. Néééé! Všichni. Všichni jsou na mě zlí. Nikdo se mnou nechce kamarádit. Jsem tak osaměláááá!“
Vytrysknuvší vodotrysky hrozí významně přispět do celkové srážkové bilance místního kraje. Na Skotsko co říct.
„Ósaměláááá!“
Bublání.
„Se nedivim.“

Někteří lidé se nepoučí a nepoučí a nepoučí.
Tess lezla na věž. Už zase.
San a Gwen ji pozorovaly z nádvoří. Venku pršelo. Už zase.
"Nechtěly sme jí napsat tu plošinu na mytí oken?" zeptala se San.
"Chtěly. Prý ne, to zvládne. Zdivo je vydrolené a Spíďa jí půjčil rukavičky."
"Půjčil?"
Gwen koukla po San pohledem, který by vydal na čtyři knihy a sedm hollywoodkých trháků.
"No ale neměly bysme tam aspoň..."
"Nechce. Prý sama. Samota a soustředění."
"Ale co když..."
"Nahoru nespadne a dole ji najdem, ne? Neboj, San. Koukni."
Pod Tess se na okamžik zamihotalo Silové pole.
"Jistim."

Horká čokoláda?
Odškrtnuto.
Huňaté ponožky?
Odškrtnuto.
Chumlací dečka?
Odškrtnuto.
Skicák a tužky? Herbář na listování, ohmatávání a očichávání? Tři mušketýři?
Odškrtnuto, odškrtnuto, odškrtnuto.
Venku ani tak neprší jako leje, blesky křižují oblohu, hromy bijí, až se bradavický hrad otřásá.
Nám třem to nevadí. Jsme zabalené v kokonu spokojenosti. Jedno křeslo, druhé i třetí, ponořené do zájmových činností.
Návrat k dětství.
D’Artagnan potkává Milady...
Zašmátrám rukou v prázdnu a zklamaně si povzdechnu.
Misku s podloudně se vnucujícím chroupáním jsem ze své rovnice vyškrtla. Nadrobila bych si do knihy.
Tak ji zkonfiskovala Gwen.
Zkoumavý pohled jejím směrem...
„Ani na to nemysli!“
Telepatka.

Do Zapovězeného lesa je zapovězeno courat.
To nás ovšem neodradí (co neuděláme, abychom unikly pištění Páté koleje).
Jsme kvalitně ztracené, dohromady i navzájem, a užíváme si to.
„To jsem zvědavá, co tu můžem ještě najít,“ mudruju, a nevadí mi, že mě asi nikdo neslyší.
„Samý zajímavý věci, určitě. Víly, rusalky bledý? Zákeřně za keřem schovaného Smrtijeda s nabitou a namířenou hůlkou? Pokoutní Znamení zla? Nagini, třeba? Protože na svatého Jiří vylézají hadi a štíři,“ přemítám.
„Je podzim,“ řekne keř, otřese se a porodí Gwen.
„Detailistko.“
Zaskřehotání, při němž tuhne krev v žilách, přichází z louže.
„A hele! Nedostatečně kvalifikovaný vodník.“

Jedním z problémů společné koupelny bývá, že je společná.
Pátá kolej anektovala umývárny od brzkého rána a nám zbyla k bohulibému účelu nejmenší místnosti v domě jen jediná.
A je nás tři. To je moc.
Někdo, jmenovat ho nebudu, je vevnitř a pilně pracuje. Ostatní dvě jsou venku, nezavěšují, jsou v pořadí...
„Už budeš? Potřebuju zalít kaktus!“
„Přepudrovala bych si nos.“
„Křížím nohy už věčnost!“
„Nastane potopa!“
Načež, když dojdou jiná slova:
„Teeeeess!“

„Uklidněte se,“ odpovím bohorovně z trůnu, „snažím se spustit kotvu.“
„Neříká se tomu spíš položit kabel?“
„Neruš ji. Pracuje na transatlantickém spojení.“
Jo, chce to další komůrku.

Gwen se hihňá naprostým nesmyslům a není to hihňavou vodou. Taky se kouká ke stropu, mává si před očima rukou a brouká: „Rozmarýna, rozmarýýýýna, roz-ma-rý-na.“
San si mě použila místo anglického výkladového slovníku, načež vyplivla několik středně vulgárních slov, hystericky se rozesmála a na plné pecky začala vykřikovat: „Já bych nikdy Padesát odstínů nečetla! Takovou urážku ti nezapomenu! A tohle je horší!“
A to z nás snese nejvíc.
A já se asi po osmé vracím ze záchoda, nebylo mi nic, je mi lépe, a uvažuji, jestli se FAKT můžu otrávit vodou.
My jsme tu My Immortal drinking game neměly hrát.

„Já nevím,“ Gwen si zadumaně cvrnká s jakýmsi předmětem.
„Co zase?“
„Mám se ho zeptat, nebo se ho nemám zeptat?“
„Koho na co?“
„Snapea. Na ty divný poměry přísad,“ cvrnkne Gwen zase do... jasně, mločího oka.
„Jakože jsou tělesný součástky různejch jedinců stejnýho druhu různě velký? Ale výsledky jsou vždycky stejný?“
„Mno.“
„Jestli chceš riskovat, že tě seřve...“ pochybovačně prohlásí San.
„Snape na studenty řve,“ pokývám hlavou.
„Na mě ne,“ Gwen se zatváří rozpačitě. „Asi že nejsem student?“
„Snape řve na všechny,“ vztyčí San prst.
„Na všechny, kteří mu nenabídli útočiště před studenty,“ podotknu. „Změnilas zákonitosti světa.“
„Jo. A co?“

„Já z nich nemůžu,“ povzdechne si Gwen, když úroveň štěbetání Páté koleje už zase převýší rozumnou hlasitost. „To je hrozný hejno Mařek.“
„Ty, Tess,“ obrátí se ke mě San, „proč tu vlastně není žádnej chlap? To nepíšou fanfiky? Nebo všichni píšou dobře?“
„Ale né, kluci píšou taky blbě,“ potřesu hlavou. „Akorát jako úplně jinak blbě než holky. Lítaj střeva, krev a gramatický chyby. Jo, a taky je to emočně plochý...“
„Ale aspoň jeden kohout v tom kurníku by se hodil. Ať je na co koukat.“
„Kohout? To by nebyl kohout. To by byl osamělej...“
„Vlk?“
„Ne. Vůl,“ završí debatu Gwen.