Doctor Who

Ace Doktorovi ukázala obrázek s polonahou majestátní postavou. Klobouk byl povědomý; hůl, o kterou se opírala, vypadala podezřele jako nějaká vysoká kytka; světlým sakem připomínal spíše anglického gentlemana, ale kalhoty neměl; přes oko měl pásku.

„Je to ve středověké sekci omylem?“ zeptala se nevinně.

Doktor se tajemně usmál.

„Wodan... Cestuje mezi světy... Merkur, bůh obchodu... Mazaný šibal,“ mumlala Ace tak, aby jí Doktor slyšel.

Doktor si povzdechl: „Nemůžu za to, že jsem nejdřív nevěděl, jak byly alergičtí na pelyněk.“

„Kdo?“

Doktor ji ignoroval: „Vyhnal jsem je, ale někdo mě viděl.“

„Můžu za to, že si mě nárokují Anglo-Sasové i Římani?“

Doktor se v zamyšlení vydal do hlubin Tardis. Míjel místnost za místností. Znovu zapřemýšlel o smyslu toho všeho - proč nekonečně velké lodě pro šestičlennou posádku? Doktor si udělal mentální poznámku. Jak procházel knihovnou a pak bazénem, napadlo ho, že by mohlo být zajímavé mít knihovnu v bazénu. Nebo naopak. Udělal si další poznámku. Nakouknul do středu strojovny s uvězněnou černou dírou. Tady bylo možností nespočet. Prošel obrazovou galerií a několika skladišti. Poznámky se množily.

***

Zamyšleně se zarazím. Nápady jsou, ale jak tam zakomponovat téma?

``Některá témata by se měla zakázat?'' zamručím nevrle.

``Ha,'' vykřiknu spokojeně. ``Už tu téma mám.''

Možná.

Doktorův plán byl jasný.

1. Vkrást se do velitelství.

2. Znehybnit nepřátele.

3. Připravit nekonečnou časovou smyčku.

4. Vytratit se před aktivací smyčky.

Naostro to bude snadné.

***

0. Doktor a Ace opustili Tardis. „Vyhladit! Vyhla...,“ Doktor aktivoval paralyzátor. Dalek znehybněl.

1. „Vyhladit! Vyhladit!“ Doktor a Ace začali sprintovat. Paralyzátor byl na jedno použití.

2. „Ace?“ společnice Doktorovi podala termosku nitro-9, kterou slibovala, že nechá v Tardis.

3. Výbuch poničil přístroje, ale Doktor je narychlo opravil, zatímco Ace se honila s pepřenkami.

4. Doktor a Ace ani nedopadli na zem, než Dalečí loď zmizela.

Ace se na Doktora zamračila: „Podle plánu?!?“

Rozverným gestem ukázal průkazku.

„The Doc-tor,“ četl neohrabaně nahlas voják české sekce UNIT. „Sci-enti-fic ad-vi-sor. Ma-xi-mum clear-ance.“

Voják zamžoural na fotku v desítky let starém průkazu. Bělovlasá hlava vypadala jinak než tenhle chlápek s uhlazenými tmavými vlasy, knírem a po stranách prošedivělou bradkou.

„No tak, chlape,“ řekl, než voják zareagoval. „Doktor? Cybermani? Daleci?“

Voják se podrbal na čele a návštěvě došla trpělivost.

„Já jsem Doktor. Jsi o tom dostatečně přesvědčen.“

„Jste Doktor,“ voják zvedl mátožně závoru. „Můžete vstoupit.“

Master se usmál. Rozhlédl se po nejtajnější základně UNIT - prázdném parkovišti. Tak tajné, že na ní všichni zapomněli.

„Další plán v čudu.“

Doktor se zamračil. Vyhodil rozlomenou kriketovou pálku a koš vyplivnul klubko drátů.

Najednou se v řídící místnosti objevila poloprůhledná postava mávající půlkou pálky a shnilým celerem.

„Tohle desetiletí vyklízíš odpadky ty,“ zahrozil Doktor deštníkem s otazníkovou rukojetí „Co když teď kvůli tobě někomu hrozí nebezpečí? Co když někde vystydne čaj?“

„Nebuď tak melodramatický,“ Doktor pohladil čerstvou snítku celeru.

„Kdo může za tohle?“ zhmotnivší se postava v sametovém plášti zamávala potrhaným hadrem.

„Ty?“ Doktor ukázal na klubko drátů. „Jsi na Zemi a musíš to házet do sdíleného odpadkáče Tardis?“

Najednou se zhmotnily další hologramy. Tohle bude na dlouho, pomyslel si Doktor.

Blížil se večer a nikde nic. Kde jsou ty dny, kdy

chtěl provádět základní výzkum, než ho přepadl Ian s Barbarou;

rybařil s kloboukem přes obličej a šálou široce rozevlátou, než ho napadli roboti z Tary;

vyhrával v kriketu, než se zamotal do tajemství a vražd anglické rodiny;

seděl s otazníkovým deštníkem opřeným o křeslo a četl si, než Master unikl z truhlice;

hleděl do střední vzdálenosti, než mu něco nebezpečného skočilo do zorného pole.

„Vyhladit! Vyhladit!“

S hbitostí vypilovanou stoletími zkušeností Doktor vyskočila z křesla přímo do sprintu. Konečně; snad tyhle příjemné dny nikdy neskončí, pomyslela si s úměvem.

Již jedenáctá hodina odbyla a lampa ještě svítila. Panna na obrazovku pohlédla než-li k Doktorovi promluvila: „Žel bohu, přišel ten čas. Pěkná noc jasná, kdy umrlce zvíš.“

Doktor si povzdechl - způsobil si to sám. Ta holka zachránit nepotřebovala. Proč jí vracel věci, které vytrousila s každým hyperprostorovým krokem?

„To nebyl umrlec,“ zopakoval Doktor už potisícé. „Tebe napadla...“

„Já je viděla!“

To už bylo moc.

„Do cizích světů se obrátím. Než ušiješ další košile, vrátím se.“

Již desátá hodina odbyla, a lampa ještě svítila. Na stěně světničky byl obraz modré budky. Před ním panna s novými košilemi klečela, svého Doktora volala.

Kapitánka Jane Kirk, slečna Spock a doktorka Lenna McCoy se spolu hrdinně vydávají tam, kam se dosud nikdo nevydal.

Tony Stark nadává ve španělštině – jak ho to naučila jeho matka – a v jidiš – jak to odposlech od svého otce.

Alex Hamilton bere každé ráno, než odejde do školy, čtyři různé tablety.

Finn se rozhoduje mezi Rey a Poem, než mu dojde, že je zbytečné zlomit jednomu z nich srdce.

Sonny de la Vega přerazí nos každému, kdo by mu připomínal, že se kdysi jmenoval jinak.

Doktor vnímá svět odlišně než předchozí regenerace.

Všechno je jinak. To ale neznamená, že hůř.