DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

"Chcete před popravou ještě něco říct?"
"Jsem nev...," odmlčel se odsouzený a pak se opravil a hrdě se napřímil. "Mám odvahu zemřít!"
I když v duchu si tím nebyl vůbec jistý.
Položil hlavu na špalek a čekal.
Sek!
Strašně to bolelo. Ale ještě pořád dýchal. Cítil krev. Panikařil.
"Nechci umřít," snažil se vydat hlásku, ale nedařilo se mu to.
Sek!
Byla to agónie. S každým dalším seknutím si byl více a více jistý, že rozhodně umřít nemůže a nesmí. To poslední, pětačtyřicáté, už skoro nevnímal.
Ještě slyšel povzbuzení mistra kata svému učni: "Hlavu vzhůru, příště si tu sekeru líp nabrousíš!"

„Na koniec medzi vami nájdem mincou človeka s magickými schopnosťami. Prosím túto polovicu miestnosti, aby sa sústredila, aby na minci padla hlava a druhú, aby padol znak.”
Prednášajúci hodil mincou. Po dopade sa na vrchnej strane objavila hlava.
„Tí, čo ste chceli hlavu – vy vľavo si želajte zase hlavu, vy vpravo znak.”
Opäť padla hlava.
Vyučujúci rozdelil ľavú skupinu na polovicu a pokus opakoval.
Po niekoľkých pokusoch zostal jediný študent.
„Všetci ste videli, že tento pán deväťkrát za sebou správne vopred určil, čo padne. Myslíte si snáď, že má tento pán – ako sa vlastne voláte – zázračne schopnosti?”
„Volám sa Severus.”

Když je slyšela přicházet, zapečetila si ústa kouzlem. Neudělat to, vyla by teď bolestí a hrůzou jako umírající fena. A to nesměla. Nesměla. Nesměla.
Bože můj...
Přivázali jí na nohy kámen a hodili ji do řeky. Normální člověk se prý utopí; čarodějnici voda nepřijme.
Bylo tam mělko. Přežila.
Bože můj, děkuji ti...
Přes větev blízké vrby přehodili provaz. Její bývalý milenec jej sám požehnal. Jí požehnání odepřel. Je čarodějnice. Podle Písma...
Bože můj, děkuji ti, že jsem malého Severinka stačila odvést do kláštera. Ochraňuj před tímhle šíleným knězem aspoň jej. Amen.
Zemřela bez hlesu a nesmířená, říkali později její sousedé.

Píšu verše. Vlastně nesrozumitelný text. Slova, která mi padají z hlavy prostřednictvím prstů na klávesnici. Jak od osobňující pro básníka. Počítač, místo lyricky ruky, která vede jemnými tahy tužku, jež hrotem píše po papíře slova, která vlastně ani nedávají smysl.
Bude se někdo zalamovat? Nad výkladem toho nesmyslu, který se jen „rýmuje“? Budeme optimisté. Řekněme že ano. Třeba najde smysl, v těch slovech a já budu zklamaný. Protože jsem to myslel jinak. Diskuse nad dílem. Bože, proč já vlastně tyhle rýmy skládám? Asi začnu psát písně. Tedy, taky nesmyslné, ale je zde praktické využití – lidi se třeba rozhýbou do rytmu.

Bezpečné území se den za dnem zmenšovalo. Bez detektorů by byli už dávno mrtví. Je ale otázka, jak dlouho vydrží s nimi. Temnota, Zóna, To. Brzy jim nenechá prostor. I tohle údolí bude pohlceno.
Volání.
„Liame! Našli jsme loď!“
Trhlina v trupu, spíš vzpomínka na loď než hrdý koráb. Tak se to jevilo na první pohled. Ale bližší průzkum ukázal, že to nebude tak špatné.
Co že to vezou s sebou za zboží?
Bylo složené na jedné hromadě. Vzpomněl si. Zabral... a vytáhl na světlo jeden z balíků dehtované plachtoviny. Krabice s nářadím.
Však ono to půjde.
Během týdne vyplují.

"No a ten mi na oplátku nabídl jehlu. A tu jehlu ti, Boženko, tady nesu."
Boženka se zhluboka nadechla.
Na jednu stranu, mohla jsem mít hroudu zlata, žít napořád v dostatku.
Na druhou stranu, kdyby ji muž šel prodat...
První varianta: klenotník by ho podezříval z krádeže. Zavřeli by ho a pomoci se nevolník nedovolá.
Druhá varianta: klenotník by mu nějaké peníze přece dal. Muž by se stavil v hospodě, všechny pohostil. Většinu peněz by utratil, a o zbytek by ho, opilce důvěřivého, nějací dobráci okradli cestou domů.
Je střízlivý, zdravý a nese drobný dárek. To je dobrý scénář, ne?

Tak. Den D, hodina H, minuta M a já stojím v naprosto nemožných modrorůžových šatech na mostě a čekám, až se Mark konečně dostaví. Máme druhé výročí a vše mělo být perfektní. Ale pohádali jsme se kvůli jeho pracovní cestě, která mu do toho vletěla. A já husa mu řekla, že už se z ní nemusí vůbec vracet. Pitomá, hloupá Bridget. A on mi ani nezavolal, když přiletěl zpátky, paličák. Přespal u kamaráda a dělá uraženého. Ale já mu to už prostě musím říct, po dvou letech manželství odmítám hrát tyhle hry. Tak, hlavu vzhůru... Místo pozdravu vykřiknu "jsem těhotná!"

„Ták, teď dej hlavu pěkně vzhůru,“ zahlaholil třesoucímu se mladíkovi s těkavýma očima lasičky do ucha veselý hlas. Poslechl; co už mu zbývalo. Odpor ho přešel již dávno.
„Hotovo, žádný štráchy, tak se mi to líbí, mladej! Já ti pak řeknu, aby ses mohl přichystat. Nic se neobávej, za chviličku, co bys okem mrknul, bude po všem, ani to neucítíš! Taky to bude moje výroční houpačka, s konopnou nevěstou dělám už stou a padesátou veselku, v celé zemi mi není rovno! Ve věšení jsem já totiž mistr,“ poplácal kat bodře odsouzeného po rameni a připravil se na rozkaz vykonat rozsudek.

V Knížce květinových pohádek vládla krutá zima. Příběhy umíraly. A nechtěly.
Hlavičku vzhůru! řekla si růže a vzlétla výš, aby se vydala hledat Malého prince.
Hlavičku vzhůru! řekl si mák, vypjal se, roztočil a točil se tak dlouho, až se z něj stala Maková panenka.
Hlavičku vzhůru! řekl si Tuli-pán, sebral odvahu a vzal si Tuli-paní. A tulili se.
Hlavičku vzhůru! řekl si narcis. Pořád jsem krásný.
Hlavičku vzhůru! řekla si lilie a zavoněla pro potěchu všem, kterým nedokázala splnit přání.
Hlavičku vzhůru, a odvahu! řekla si květinová knížka, vylétla na strom a tak dlouho mávala stránkami, až přivolala jaro.

„Co by na to řekl doktor Watson, Sherlocku?“
„Nic. Jen by se tvářil vyčítavě a provinile zároveň.“
„Nemá se proč cítit provinile. On se nesjel neznámou drogou a nenechal se zadržet Scotland Yardem.“ Mycroft kývl směrem k Detektiv Inspektorovi.
„Watson mě k tomu v podstatě naváděl,“ bránil se mladší Holmes.
„Sherlocku, když ti někdo řekne ‚hlavu vzhůru,‘ není to navádění k užívání drog.“
„Fajn,“ protáhl. „Můžu už jít?“
Lestrade přikývl.
„Bože, Mycrofte, potřeboval by sis zasouložit,“ poznamenal Sherlock na odchodu. „Zeptej se Lestrada, vypadá, že by si dal říct.“
Klapnutí dveří. Ticho. Dva nesmělé pohledy.
„Ehm…“ odkašlal si Mycroft. „Večeře?“