Moje články

Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...
-*-
Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.
Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.
A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."

Hora stál v narvaném lokále a ani se nesnažil skrývat dojetí. Kdo mohl se s ním přišel rozloučit.
Někdo mu jen poplácal po rameni. Pár chlapů ho pevně objalo a popřálo mu štěstí v novém životě. Někteří se museli uchýlit k humoru, aby vůbec byli schopní slov. Mezi nimi i Maller.
"Víš, že až odejdeš, nastane tu anarchie? Bez tebe nás Bídák neuhlídá," pousmál se. Hora mu úsměv oplatil.
Nakonec zbývalo poslední rozloučení.
"Bylo to krásných pár let," prohlásil Hora a sevřel Bídákovu dlaň.
"To rozhodně," souhlasil Bídák.
Ve chvíli, kdy Hora opouštěl zdi pevnosti, věděl, že se stejně vrátí.

Dvě věci si nikdo v pevnosti nedovolil. Bylo by to poslední, co by ve svém, již tak mizerném, životě udělal.
Za prvé! Vždy a všech okolností musel každý zaplatit daně. Neexistovala žádná omluva. Výjimky se neudělovaly. Útěk nepomohl. Dlužník byl vždy dopaden.
Za druhé! Nikdy si neobjednávat u Bídáka, když na to nemám. Ve chvíli, kdy Bídák poznal, že je host bez peněz za útratu, měl to nešťastník spočítané.
Přesto druhá varianta byla vítanější. Přeci jen, za tu hrozilo pouze to, že dostanete přes hubu a stejně budete muset zaplatit. Šár tak milostivý nebyl. Za nezaplacení daní byla trestem smrt.

V pevnosti byste nenarazili na nikoho z hlídky, kdo by na sobě neměl minimálně jedno tetování. Bylo připomínkou prodělaných bojů, určovalo příslušenství k Ecorijským jednotkám a někdy šlo jen o čmáranici vzniklou při jedné z mnoha večerních pijatik.
Při jedné takové vznikal obraz jelena woziho na rameni cotase. Byl to jeho první úlovek a chtěl ho náležitě oslavit.
Bídák pozoroval vznikající dílo. Cotas tvrdil, že našel nejlepšího tatéra v pevnosti. Pokud tomu tak bylo, docela by ho zajímalo, co za neskutečnou čmáranici by vytvořil ten nejhorší z nich.
Byl si jistý, že by to svedl lépe. A to neuměl kreslit.

Po několika letech začal Hora cítit nutkání vydat se opět na cesty. Pevnost mu začínala připomínat domov a on si moc dobře pamatoval, jak dopadl jeho první.
Bál se, že by se to mohlo opakovat.
Věděl, že tentokrát by to neunesl.
"Co když s tím nebudu souhlasit?" zeptal se Bídák.
"Měli jsme dohodu. Můžu tu pracovat dokud chci," připomněl Hora.
"Já vím a odejít si beze slov," dodal Bídák. "To nemění nic na tom, že z toho nemusím být nadšený."
"Já vím. Jen mám prostě takový divný pocit," přiznal se Hora.
"Kamaráde, to tu máme všichni," smutně se pousmál Bídák.

Když poprvé vstoupil do pevnosti, vyžádal si otec Larim schůzku. Po celou dobu mu vysvětloval, že bez církevní podpory zde nic nezmůže a měl by využít nabízenou pomoc.
Otec Larim a Lahanova osvícená církev si mohli myslet, že to tu vedou. Bylo na čase jim připomenout jejich místo. Nehodlal být připojen k jakékoliv církvi. To oni budou potřebovat jeho podporu. A ještě se moc dobře rozmyslí, zda jim ji poskytne.
"Mimochodem, zapomínáte na jednu důležitou věc. Pevnost vede Šár. A tím jsem já!" pronesl pevně a v očích mu potemnělo. Otec Larim pochopil, že nad tímto mužem nikdy moc nezíská.

Celá hospoda byla jako u vytržení, když si jeden ze štamgastů donesl nového mazlíčka. Zvíře, které zatím nikdo nikdy nespatřil.
"Ty vole, co to je?" ozval se Kruege. Jeho vyjevený výraz hovořil za mě.
"Můj hlídač!" odsekl páníček.
"Hlídač?" podivil se Maller. "Kamaráde, tohle neohlídá vůbec nic. Vždyť se to vůbec nehejbe."
"A to Maller zapomněl podotknout, že vůbec nevíme, kde to má hlavu a nohy," dodal pobaveně Poeta.
Kruege vzal to podivné zvíře do rukou a podíval se na něj z blízka.
"Dej to kurva pryč!" zaječel z ničeho nic Kruege.
"Já ti říkal, že pan Želva je hlídač!"

Pevnost Nortgard není dokonalé místo pro život. Neustálá zima, možnost napadení ze sousední země, krátké dny a dlouhé noci. No, dalo by se tak pokračovat do nekonečna. Ale to vy už dávno víte.
Přesto má pevnost pro své obyvatele kouzlo. A kdybyste mě mučili, neřeknu vám jaké. Prostě je a tím bych to ukončil.
A co se osazenstva týká, najdete tu průřez vším možným i nemožným. Přesto tu máme všichni jednu věc společnou. Na konci každého náročného dne je pro nás úlevou, že konečně zadek sedí, nohy odpočívají a hlava vypíná u sklenice oblíbeného chlastu.
Nebo lahve.
Někdy i dvou...

Neexistoval nikdo, kdo by to se slovy uměl tak skvěle jako Northgardský dráb, když vyrážel do Ecorie verbovat nové tváře.
Rok co rok dokázal barvitě popisovat krásy pevnosti a okolní přírody. Lehkost služeb, které spočívaly v pouhém hlídání hradeb. Dostatek peněz. Jídla co hrdlo ráčí. Potoky piva a náruče plné žen.
Rok co rok čekalo nové cotase kruté vystřízlivění.
Čtvrt roku nepřetržitých šestnáctihodinových služeb - samozřejmě že nočních.
První výplata neproplacena - poplatek za nafasované stejnokroje.
Jídla byl dostatek, ale dalo se pozřít jen když se zapilo potokem piva.
A ženy? Málokdy cotasům zůstaly peníze, aby si mohli dopřát návštěvu Bídákova nevěstince.

Na stolech leželi pozvánky na nedělní akci. Každý, kdo vešel, se začetl a pak mlčky nechápavě civěl na ostatní. Nikdo nebyl schopný pronést slovo.
"Zázrak i v Ecorii," pronesl Bídák u pípy. "Ten tvůj nápad byl šílený, ale za tenhle rajský klid to fakt stálo."
Hora nereagoval. Dopředu si představoval všechny možné situace, které po přečtení mohly nastat. Ale tohle ho vůbec nenapadlo. Díval se do tváří štamgastů, ve kterých se zrcadlil šok a panický strach. Křečovitě svírali své korbely a z ruky je dali jen výměnou za nové.
Tak moc je vyděsilo nedělní odpoledne s poezií a šálkem čaje.

Když Colleen nastoupila u Bídáka, byla jen obyčejnou holkou, která prodávala své tělo. Tak jak byla zvyklá...
Jenže u Bídáka to bylo jiné. Nekoukal na ni, nebo na jakoukoliv z holek, jako na kus masa. Pamatoval si jejich jména. Mluvil s nimi.
Když se poprvé ozvala a bojovala za práva na volno pro sebe a holky, očekávala, že ji zmlátí, jen aby ji ten šílený nápad vyhnal z hlavy. Ale on ji vyslechl. Ba co víc. Nechal ji, aby vedla patro s holkama.
Chvíli trvalo, než si uvědomila, že se její život změnil. Tehdy pochopila, že bude už jen lépe.

Vzpomínka na něho nás bude provázet po zbytek života. Bylo mu souzeno strávit v naší společnosti pouze krátký čas, přesto se zapsal nesmazatelně do dějin.
Byl nám věrným společníkem v dobách temných. Pomáhal nám překonat strach, beznaděj a pocit zoufalství, kdy nám do žil vléval naději, že jednoho dne bude lépe.
Byl svědkem našich úspěchů, které s námi neváhal slavit až do brzkých ranních hodin.
Byl příčnou mnoha bolehlavů a žaludečních potíží, přesto klidně stál a na výčitky ostatních nedbal.
Byl tím, koho každý muž miloval a koho všechny ženy proklínaly.
Sud tmavého ležáku - naražen ve středu, dopit v pátek.

Byly dny, kdy si Bídák říkal, jestli to má zapotřebí jednat den co den s vožraly, vágusáky a magory. Ty dny vážně uvažoval o tom pověsit pohostinství na hřebíček. Peněz si za tu dobu vydělal dost, aby zbytek života strávil v poklidu.
Jenže byly tu stále ty dny, kdy nevycházel z údivu. Dny, kdy si potvrzoval, že cotasové jsou vážně blázni. A nejen oni...
Například dnes. Kdo mohl vyrazil za hradby, kde je čekala nesmyslná soutěž. Ty skopové hlavy se měly kotrmelci skutálet z kopce a doběhnout do cíle.
Nechápal, jak je to napadlo. Ale ten pohled stál za to.

Nesnášela, když ji říkali, jak moc je podobná svému otci. Tak jako ostatní, i ona ho nenáviděla a dala by cokoliv za to, aby nebyla jeho dcerou. Pak by ji nenechával strážit na každém kroku a nepřipadala by si jako otrok.
Chvíle samoty si dokázala užít jen tehdy, kdy ji měla na starosti chůva Mael. Věděla, že kdyby se otec dozvěděl, že jí utíká, dal by Maly hned popravit. Co na tom, že si dokázala ukrást jen pět minut. I jediná by stačila aby propukl jeho hněv.
Jenže ona vážně byla jeho dcerou.
Tak jako on odmítala slepě poslouchat rozkazy!

Bídák po delší době přišel s novou zábavou. Mohli jste vyhrát večeři a deset piv zdarma. Samozřejmě, že si to nikdo nenechal ujít.
Pravidla byla jednoduchá. Každý, kdo se chtěl zúčastnit, obdržel kartičku obsahující náhodná čísla. Stačilo jediné. Být přítomný u losování a nechat si Bídákem potvrdit, že opravdu na kartičce to číslo máte. Komu se podařilo nasbírat tři čísla, ten vyhrál.
Mělo to jediný zádrhel. Bídák nikdy dopředu neřekl, který den a v jakou hodinu bude losovat. Někdy uplynul den, jindy dva týdny. A jediné, jak si zajistit výhru, bylo neustále vysedávat v hospodě. A rozhodně ne na suchu.

Když v pevnosti někdo umřel, na jeho pohřeb se vždy sešli všichni. Rozdíly ve společenských vrstvách v tu chvíli neznamenali vůbec nic. V ten daný moment byli všichni na stejné úrovni. Šár s jeho rodinou nebyli výjimkou. Byli obyčejní smrtelníci, kterým příroda připomněla, že mají na tomto světě předem určený čas a smrt si je vždy najde.
Klopy pozůstalých zdobily trsy bodláčí. Na připomenutí, že to oni jsou těmi, kteří se musí prodírat trnitou cestou života, který tak jako tak jednoho dne skončí. A tehdy konečně naleznou věčného klidu a pokud existuje posmrtný život, bude plný smíchu, radosti a veselí.

Od speciální nabídky punkové nutrie uběhla už nějaká doba. A Bídák se opět vytasil s novou specialitou. Tentokrát odmítal říct, co za maso servíruje. Ne, že by toho někoho zajímalo. Všichni byli nadšení z luxusní marinády, ve které bylo maso naloženo.
"Kluci, to je prostě zřaso," mlaskal si Kruege.
"Jo. To bych moh mít denně," vydechl si spokojeně Maller.
"Jen by sis to asi neobjednal. Vždyť se ten název nedá vyslovit," pousmál se Poeta, který jako jediný ještě nedojedl.
"Tuczkh, Tuczkhn, ty vole, kdo tohle vymyslel," nechápal Kruege zatímco mlsně sledoval Poetovu ubývající porci.
"Prostě Tucz ňák," pokrčil Maller rameny.

Kdosi si hvízdá. Do toho se ozývá zavrzání dveří. Pohvizdování utichá
Hraničář: Že tě to pořád baví. Si jak malej.
ozývá se přidušený smích.
Hraničář: Doufám, že si nezapomněl. Na dnešek si mi slíbil pečený bůček a korbel tvého nejlepšího piva. Chci tě vidět, jak v té tmě trefíš.
Vrznutí židle následované klapáním podpatků.
Hraničář: Jo, kamaráde. Na tohle se vždycky těším. Víš, s tebou se tak krásně mlčí.
Cinkání příborů doprovázené potěšením mlaskáním
Hora: Víš jak dlouho mi trvalo naučit se tu chodit poslepu? Bídák se omlouvá. Dnes mu není dobře. Prý se u tebe zítra zastaví na pokec.