Moje články

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.
V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.
Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.
Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

Byla již hluboká noc - blížila se třetí hodina.
Hostinec se pomalu vylidňoval.
Po chvíli zůstal jen stůl s karbaníky, kteří odmítali ukončit rozjetou hru.
"Počkej, touhle kartou to nepřebiješ!" vykřikl jeden z nich naštvaně.
"Jestli nemáš vyšší, tak dej trumf," ozval se klidně další cotas.
"Ten dát nemůže. Trumf byl žalud a ten už mít nemůže," zasmál se třetí hráč.
"Že nemůžu? Tak se koukni na to žaludový eso. Tos ještě nevidět!" vykřikl poslední hráč, zvedl se a začal si rozepínat kalhoty.
Bídák celou dobu pozoroval z zpovzdálí. V tu chvíli se rozhodl zakročit.
Evidentně byl nejvyšší čas na zavíračku.

Bídák stál za barem. S vážným výrazem pozoroval dění kolem.
Hora vyhazoval jednoho ožralu ven. Samozřejmě že ho nejdřív zkasíroval.
Colleen stála na schodech do patra a s vražedným výrazem vysvětlovala jinému hostu, že holky mají volno.
Vše bylo jak má být.
"Hele, nedrž to v sobě," ozval se Maller a objednal si pivo.
Bídák neřekl ani slovo. Jen lehce pozvedl levé obočí.
"Všichni víme, že máš city. Jen to v sobě dusíš, abys vypadal jako ten největší drsňák," dodal Maller. "Co takhle je jednou za čas dát najevo."
Bídák se usmál.
"Nebo radši ne," pronesl Maller a raději odešel.

V hostinci se slavilo. Všichni už měli upito a nevšímali si příchozího kata. Ten si to zamířil rovnou k Bídákovi. Beze slov mu podal kožený váček.
"Pokud si pamatuji, tak nebyl prázdný," pronesl Bídák. Váček schoval za pas.
"Dostal jsem od Šára pokyn vrátit váček. O penězích nepadlo ani slovo," usmál se kat. Bídák mu podal pivo.
"Stálo mu to za to?" zeptal se po chvíli.
"Asi jo. Podívej se kolem. Noční hlídka šla sloužit na čas. Zřídil si pořádek," odpověděl kat.
"Aby ti ten úsměv nezůstal. Žádný další přeživší už ti nepovolí," dodal Bídák. Katovi zamrzl úsměv na tváři.

Kruege byl nasraný. Chtěl pít a Bídák mu to zatrhl.
Rozhodl se, že to tak nenechá. Doběhl si pro svoji sváteční zbroj. Oblékl se, upevnil přilbici a k pasu připal meč.
Pomalým krokem se blížil k hostinci.
Dva metry před vstupem tasil meč.
Metr před dveřmi se zarazil.
Bídák stál na zápraží. Měl na sobě nejlepší oblek a na klopě připnutou zářivě žlutou pampelišku.
Kruege si ihned vzpomněl na pampeliškovou polívku. Meč mu ztěžkl v ruce, opřel ho o zem a táhl za sebou.
"Mám návrh. Vypleješ mi zahradu od pampelišek. Když se u toho nepobliješ, dostaneš pivo," navrhl Bídák.

A bylo to tu zase. Na Kruegeho přišlo jaro. A to se projevovalo neskonalou žízní.
Kdykoliv nesloužil, vysedával v lokále a klopil do sebe jeden korbel za druhým.
Mladí cotasové se mu raději vyhýbali obloukem. Většinou jen proto, aby jim nevyrval z rukou jejich pivo.
Bídák byl na jednu stranu rád. Dokud měl Kruege prachy, měl zisk. Jenže druhou stranou téže mince byl fakt, že se mu nezadržitelně vyprazdňovaly zásoby piva.
Sešel do sklepa a zjistil, že už zbývá necelá osmina sudů. A další objednávka měla dorazit až za dva týdny.
Nedalo se nic dělat.
Na Kruegeho byla uvalena prohibice.

Kruege rozrazil dveře do hospody, vstoupil a vztekle smetával sníh z ramen.
"Zasratý počasí. Zkurvená zima," nadával, když usedal ke stolu.
"Co máš zase za problém?" zasmál se Maller a přenechal mu svůj korbel piva.
"Co mám za problém? Se koukni z vokna. Sněží! Už zase padá ten bílej humáč," povzdychl si Kruege a vypil pivo na ex.
"A co bys čekal, když je zima?" odpověděl klidně Poeta.
"Vždyť v horách ještě neroztála ani loňská nadílka. A předloňská. A milion ostatních předtím," odfrkl si Kruege.
"Což je na severu hodně překvapivé," ozval se Bídák a postavil před ně další piva.

Hraničář začínal být zoufalý. Nutně potřeboval vycvičit svého učně, ale vypadalo to, že je to nadlidský úkol.
Když mladík zvládl teorii, nedokázal ji převést v praxi.
Když se mu konečně něco povedlo, netušil, jak to udělal.
Za čest mu sloužilo, že to alespoň přiznal.
Bylo to pořád dokola a dokola.
Teorie, ukázka, selhání.
Teorie, ukázka, selhání.
Hraničář zoufal, že jeho vlastní učitel již nežije. Docela by ho zajímalo, jestli i on byl tak neschopný.
Když se večer vracel od Bídáka domů, zjistil, že mu na nočním stolku leží sklenka whisky.
Žádná nástraha nebyla spuštěna.
Možná to nakonec nebude tak zoufalé.

Tři v noci.
Lokál zavřený.
Okno za barem se neslyšně otvírá.
Dovnitř vstupuje postava zahalená do stínů.
Najednou se místností rozezní zvuk tříštějících se korbelů.
"Musíš dávat pozor! Být neslyšný! Jako stín!" křičí naštvaný hlas.
"Seš si jistej, že si vybral vhodný exemplář?" pronáší pobaveně Bídák, škrtá sirkou a zapaluje svíci. Světlo ozařuje hraničářův znavený obličej.
"Nikdo lepší v pevnosti není," odpovídá zoufale a obrací do sebe obsah sklenky. Mladík raději mlčí.
"Holt musíš mít víc trpělivosti," plácá ho Bídák po rameni a dolévá mu.
"Myslel, že ji mám. Zřejmě jsem se mýlil a musím se ji naučit," pronáší hraničář.

Hora seděl v rohu hospody s pohledem upřeným do knihy.
"Hele, vím, že máš dneska volno, ale nechceš si číst jinde? I po takový době mi tu děsíš hosty," pronesl Bídák, postavil na stůl dva korbely a na chvíli si přisedl.
"Já si nečtu sonety. Tentokrát mám něco jiného," odpověděl Hora a nadzvedl knihu tak, aby si Bídák mohl přečíst název.
"Bestiář? Hele, nepřijde ti to jako nošení dříví do lesa?" pousmál se Bídák a na ex vypil půlku piva. "Rozhlídni se kolem sebe. Můžeš napsat pokračování. Hospodský bestiář."
"Na to by mi nestačily všechny pergameny světa," zasmál se Hora.

Hostinec byl zavřený a Bídák si užíval svého večerního drinku. Se zavřenýma očima si vychutnával silnou vůni rašeliny z jeho nejoblíbenější whisky.
Pomalu, s ledovým klidem, odložil sklenku na stůl a pokynul rukou. Colleen před nej předstoupila a v rychlosti řekla všechny problémy s holkama. Na chvíli se zamyslel, než rozhodl. Colleen jen kývla a nechala ho, aby si dovychutnal zbytek nápoje.
Líbila se mu tahle nová tradice. Musel sice řešit problémy, ale byl ušetřen poslouchání nesmyslů, které by na něj holky jinak valily. Nakonec začínal být rád, že si Colleen rozhodla vydupat svoje postavení. Ušetřila mu tím mnoho starostí.

Hora nevěřícně koukal na dva trakaře plné banánů, které stály zaparkované před hospodou.
"Co má tohle být?" dostal ze sebe po několika minutách, když konečně našel hlas.
"Vaše objednávka, pane. Sto kilo banánů," odpověděl kupec klidně a čekal, až dostane zaplaceno.
"Ne, tohle jsem nechtěl. Já chtěl sto metrů banánového vlákna," povzdychl si Hora.
"Jasně jsem říkal, netoleruji žádná zvířata v mém podniku," pronesl Bídák od vchodu a s pobaveným výrazem se opřel o futra.
"Co mám dělat s tou kopou banánů?" vyptával se zoufale Hora.
"Zaplať mu. Zkvasíme je. No a v nabídce brzy bude bánánové víno," rozhodl Bídák.

Ze svého lokálu byl zvyklý na denní dohadování se vožralama.
Téma bylo stále stejné. Sleva, sleva, sleva.
Každý z těch vožralů se jednou za čas musel asi praštit do hlavy, když předpokládal, že by Bídák byl dobrodinec, který by byl ochoten ukrojit ze svého zisku, a dal jim třeba jen jedno pivo zdarma.
Mělo to však nespornou výhodu.
Bídák byl natolik zvyklý na handrkování, že dokázal být neústupný při dojednávání cen za dovážku piva. Jakýkoliv nedostatek na kvalitě pro něj znamenal cenu dolů.
Obchodníci ho za to nenáviděli.
Ač se snažili sebevíc, na letitou vyjednávací praxi Bídáka prostě nikdo neměl.

Colleen už toho začínala mít plné zuby. V hostinci se sice neustále vyvařovalo, ale že by Bídáka napadlo alespoň jednou nechat upéct něco sladkého pro holky, to ne. Naposledy se o tom bavila s Horou a ten se zřejmě o tom zmínil Bídákovi. Jinak by teď před ní nestál.
"Co má tohle být?" zeptala se s pohledem upřeným na hroudu těsta se sušenými hrozny a hroudu jílu smíchaného s nalámanou slámou.
"Z tohohle," ukázal Bídák na jíl, "si můžeš udělat pec. Až jí budeš mít hotovu, můžeš si upéct na co jen budeš mít chuť."
Colleen litovala, že nedržela hubu.

Měl možnost mít hostinec na úrovni. Tak jako ti tři, které z nedostatku jiných slov označoval za přátele. Jenže ještě než převzal hostinec po otci, viděl, že to se ziskem není žádná sláva.
Rozhodl se na to jít jinak. Sice z podniku svého otce udělal špeluňku, jak říkali ostatní, ale zisk rostl. Nikdo netušil, jak je to možné.
Bylo to prosté. Zaměřil se na ty, které do svých podniků nikdo nechtěl vpustit. Otevřel jim dveře dokořán. Dostali najíst, napít a pokud nebyli vybíraví, užili si s jeho děvčaty.
Utratili u něj poslední groš.
Toužili znát Bídákovo tajemství.
Jen používal mozek...

Když přišla poprvé, tvářila se nesměle a neodvážila se mu podívat do očí.
Teď byla voprsklá - jako by jí to tu patřilo.
Když ho žádala, jestli by mohla psát příběhy z jeho lokálu, nečekal že by jí to vydrželo.
Ale ona je psala dlouhé tři roky.
Když se začátkem letošního března znovu objevila, vypadala unaveně. Slibovala, že i tak bude psát o jeho hostinci.
Rozhodl se jí to zatrhnout.
"Proč?" ptala se zoufale. Bídák jí věnoval jeden ze vzácných úsměvů.
"Letos budeš ty čtenář a já spisovatel," odpověděl.
Před čtyřmi lety by se takové myšlence vysmál.
Teď ale byli přátelé.

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.
V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.
Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.
Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

Lokál byl nezvykle ztichlý. Každý se zabýval bouřlivým přívalem myšlenek a pocitů.
"Nečekal bych u tebe soucit," pronesl Hora směrem k Bídákovi.
"O čem to meleš?" odsekl mu.
"O schůzce s katem. Kolik si mu nabídl, aby se ho pokusil zachránit?"
"Jsem snad vůl? Myslíš si, že by mi to u Šára prošlo? Já zaplatil jen za to, aby se netrápil. To zasraný lano mu mělo hned zlomit vaz," pronesl Bídák a vrátil se pohledem k mladíkovi, kterému visela na krku přetržená oprátka.
"Já žiju!" zaječel ve chvíli, kdy mu to konečně došlo. Celý lokál se dal do nadšeného řevu.

Seděli spolu u jednoho stolu.
Čtyři majitelé hospod v pevnosti Northgard.
"Stejně se divím, pánové, že nás to ještě nepřestalo bavit," ozval se první.
"Co myslíš? Živnost nebo tahle sezení?" zeptal se ho druhý a nalil si sklenku sherry.
"Jak ho znám, tak vobojí," pronesl klidně Bídák.
"Řekni mi, chlape, proč tě tu vůbec tolerujeme?" pronesl s odporem poslední z nich a odsunul se od Bídáka co nejdál.
"Protože, moji milí přátelé, i když vypadám jak vágus, a do mýho pajzlu chodí jen verbež, tak z nás vydělávám nejvíc. A vy toužíte zjistit, jak to jenom dělám," odpověděl Bídák zvesela.

Pojďme k tématu, které naše čtenáře zajímá. Bylo opravdu nutné vydat rozsudek k popravě toho mladíka?
Šár: Vy snad pochybujete o mých rozkazech?
Ne. To bych si samozřejmě nikdy nedovolil.
Šár: Považujete snad vyvraždění celého hejna poštovních holubů za bezvýznamnost?
To ne. Ale jde jen o poštovní holuby.
Šár: Chcete snad, abychom nemohli poslat pro pomoc v případě, kdy by nás z horského průsmyku napadli barbaři?
Nic takového jsem nenaznačoval.
Šár: Kde vůbec berete odvahu přijít za mnou a klást takové dotazy?
Omlouvám se.
Šár: Také by mě zajímalo, kdo rozhodl, že jste kompetentní pro vedení rozhovorů. Požaduji jeho jméno!

Uprostřed rynku stála šibenice. Mladík s oprátkou na krku stál vzpřímeně a nedával na sobě znát strach, který mu svíral útroby.
Bídák stál v první řadě a nespouštěl z mladíka zrak. Víc už pro něj nemohl udělat. Kolem něj stáli cotasové, kteří zrovna neměli službu. Přišli se rozloučit se svým druhem.
„Mrtví, ať si klidně odpočívají!“ zakřičel jeden z nich jejich neoficiální bojový pokřik.
„Dokud však žijem, nikdo nás nezlomí!“ odpověděl mu odsouzený na smrt a najednou se přestal bát. Za chvíli už bude moc na věky odpočívat. To oni budou muset žít dál.
Propadlo se otevřelo.
Tělo začalo padat.

Ze začátku byl neznámou. Dvoumetrová hora plná svalů, která si četla sonety.
Kdo to kdy viděl?
Postupně si získal jejich úctu. S každým jednal jako se sobě rovným.
Popichování a vtipné narážky na jeho zálibu ve čtení pomalu utichlo.
Stal se součástí jejich světa. Jednou z mála jistot.
Kamarád, který měl pro vás vždy připravený úsměv, kterým vám zvedl náladu.
Přítel, který neměl problém otevřeně mluvit o čemkoliv.
Parťák, na kterého jste se mohli spolehnout.
Ale stačilo málo a stal se z něj úplně jiný člověk.
Jakmile si kdokoliv odvážil troufnout na holky, objevil se Hora a jeho skrytý vztek.

Večer mimořádně nechal Horu, aby se postaral o výčep.
Pod rouškou tmy vyrazil do míst, kam nikdo nechodil.
Za mužem, kterému se všichni vyhýbali.
"Předpokládám, že za mnou jdeš kvůli zítřejší popravě," ozval se mu za zády hlas muže, kterého hledal. "Je mi líto. Šár vydal rozkaz. Zítra se bude ten mladík houpat. A nic s tím nenaděláš."
Bídák zachrastil mincemi v koženém vaku.
"Vážně si neposlechneš, co mám na srdci?" zadíval se katovi do očí.
"Už jen vyslechnutí bude něco stát," dostalo se mu odpovědi.
"S tím jsem počítal. Pozveš mě dovnitř?"
Kat otevřel dveře a nechal Bídáka vejít.