Moje články

Na staré polici ležela docela obyčejná kniha. Kniha, která byla opečovávaná s láskou, trpělivostí a jemností. Všechna písmena, slova a věty byly psány brkem, jenž vedla ruka neznámého kněze. Nebylo důležité, jaký příběh slova vyprávěla, ale příběh o knize samotné. V této knize scházela poslední kapitola, kapitola, která by ji dala smysl. Věděla, co má přijít. Vycítila to z prachu, který na ni uléhal. Hranice žhnula a její sestry opouštěly tento svět. Ona je další na řadě. Cítila dotyk plamenů. Rozhodla se. Doplní poslední kapitolu. Kapitolu samu pro sebe. O knize, která stála s hřbetem vztyčeným pod noční hvězdnou oblohou.

V těchto končinách prší jen velmi zřídka. Možná ještě méně, než si představíme pod pojmem zřídka. Kapky deště dopadají na vyprahlou zem, jen aby místní vyběhli ze svých příbytků a sdíleli společně tento posvátný okamžik. Stojí nehybně, jako by se snažili naslouchat dešti, který zastává funkci ztělesněného božství. Když jsem se ptal, proč jim deštivé počasí přináší pocity naprostého úžasu, každý mi dal vyhýbavou odpověď. Nakonec to byl místní šaman, který se přičinil o odhalení velkého tajemství. Spojují si déšť se smrtí. Kapky deště jsou ozvěny těch, kteří se vydali na dalekou cestu za hranice života. Hlasy mrtvých, poselství života.

"Pojď, něco ti ukážu. Ne tam, ty jedno hloupé stvoření. Správně!" zastavil se nakonec u prázdného talíře.
"Nádoba musí být neustále plná nejlepších delikates. Pokud nádoba zůstane prázdná, přijdou následky. A málem bych zapomněl, pozor na ježky! Drž tyto drzouny dál, nebo jednoho či dva najdeš pod polštářem. Rozumíme si? To jsem rád. Pokračujeme." vydal se do vnitřních prostor domu.
"Tady spím já, jestli se jen opovážíš ulehnout na mé lože, tak ti říkám, že se nevyspíš. Dokážu být velmi hlasitý. Myslím, že je to vše. Dobrou noc. Rozuměls?"
"No, kdo je roztomilý kocourek? Přece ty jsi roztomilý kocourek, hodnej."

Jsme děti hvězd.

***

Na obloze září hvězdy, jejichž srdce tlučou temnotou, a ony skýtají naději. Přání a sny vznášející se někde tam v dáli. Nedosažitelné body, které lidskému oku skýtají útěchu a klid stejně jako babské ucho.

***

Nakonec jsme s nimi spojeni. Zrnko každé hvězdy se nachází uvnitř našich srdcí. Jedno jediné zrníčko na obloze znamená jeden život tady dole... nebo někde jinde. Když září, záříme i my. Když jedna vyhasne, zmizí s ní i život, se kterým byla spojena.

***

Jsme odrazy hvězd na zemi a díváme se k těm na nebi. Navzájem si plníme přání. Jsme na sobě závislí.

"Co je defenestrace?"
"Násilné prohození oknem..."
"Počkej, vážně, já myslel, že se jedná o nějakou historicko politickou blbost."
"Ne, opravdu, prohození oknem."
"Hmm... takže když někoho prohodím oknem, tak mohu říct, že defenestruju?"
"Ano."
"A co když se někdo bude jmenovat Okno. Pokud jím někoho prohodím, je to stále defenestrace?"
"Cože?"
"V podstatě jednoho člověka prohodíš druhým, ale ten jeden se bude jmenovat Okno, jde tuto skutečnost pojmenovat jako defenestraci?"
"Kdes na to přišel?"
"Fajn, a musí mít okno sklo, abych dostal defenestraci?"
"Teoreticky nemusí..."
"A co když někoho prohodím náhodným otvorem, který bude vypadat jako okno, počítá se to?"

"Chceš nápovědu? Ale no tak, to musíš zvládnou bez ní... není to tak těžké! Anglický korzár, Francis Drake a jeho černobílé nelétající husy. Stále nic?"
"Ne..."
"A co ten, jehož jméno nesmíme vyslovit - James Cook, bastard jeden, posádka ho měla sníst zaživa, když už to má ve jméně..."
"Kdo je sakra James Cook?"
"To máš jedno... vzpomínáš na národní obrození. Víš co, takový ten důraz na všeobecné vzdělávání vrstev, inteligenci národa, tvoření nových slov a podobně. Tehdy vymysleli všeználkové název. Od slova tučný... Jsi marná, abys věděla. Tak fajn, je to černé, bílé a žije na jižním pólu... stačí?
"Tučňák!"

V roušce chlupů.

"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, koho mám dnes zabít?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, kdo je na světě ovocnější?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, koho pak to vnučka ukrývá za temnými háji?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, odkud pochází všechen prach a jak ho najít?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, za jak dlouho odtud odcházím."
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, krásné na té větvi, pověz, jsou andělé na nebi?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, jak tam krásně visíš, myslíš, že zima přijde dřív?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, kdo je zde nejkrásnější?"
Jablko se nasralo.

Nové vědecké poznatky rozdělily lidstvo ve směs na tři tábory - nejméně bylo těch, kterým to bylo jedno. O něco více bylo lidí, kteří se radovali, že měli pravdu a naprostá většina by skočila z mostu, protože poznatky šly proti jejich ideologii anebo si říkali, že se přece nemohlo jednat o tak triviální záležitost. Vědcům se podařilo odhalit počátek a smysl života na planetě. Lidem se začalo přezdívat Gumíci. Gumíci proto, že všechen život vzešel z gumičky, vesmírného odpadu, který tady zanechala jiná civilizace, když zjistila, že je planeta neobyvatelná a rychle si to pakovala pryč. Asi poušť nikomu neprospívá, což?

"Jsou příběhy psány podle našich životů nebo životy jsou řízeny napsanými příběhy? Jsem autorem nebo jeho postavou? Pokud je naše cesta vedena osudem pera, je náš osud už zapečeťen nebo dokáži přepsat poslední řádky? Jestliže jsem postavou, mohu potkat autora, toho, kdo mě stvořil? Jsou příběhy skutečné nebo jen zrcadlem něčí fantazie? Kdo jsem? Poznám to? Hrdina, vedlejší postava, záporák nebo autor?" obrys tučňáka v zamyšlení se odrážel od hladiny čírého jezírka pod hvězdnou oblohou. V dáli skočila ryba.
"Já..." začala tajemná postava.
"Najdi správnou knihu. Poslední knihu, která ti dá odpoveď. Poslední vlak domů. Pospěš, abys navždy nezůstala tučňákem."

Nevěřili byste, kolik věcí se vleze na jednu pěst. Představte si situaci, v níž pěst jednoho člověka naráží do tváře člověka druhého. Zpomalený záběr. Pomalá inscenace rány pěstí. Nespočet skrytých významů v jediném úderu. Úder zasazený z lásky, nespravedlnosti, obav, strachu. Vědomý čin vycházející z konkrétní série událostí. Čin, který říká vzpamatuj se, jsem tu pro tebe, postav se na nohy, neotáčej se zády, miluji tě. Teď a tady je to jen o nás dvou. Potřebuji s tebou mluvit, ale nepustíš mě k sobě. Chci ti pomoci. Nechci tě ztratit. Jsi mou láskou. Budu o tebe bojovat. Teď se vzchop.

Seděla pod noční oblohou. Měsíc prosvítal větvemi staré lípy. Stín měsíčního svitu se kolébal po její kůži podle rozmanité koruny stromu, jíž ohýbal teplý vánek. Přijde déšť. S deštěm bouře a s bouří okamžik, pro nějž si přišla. Někdy si říkala, že riskuje život zbytečně, ale vždycky se přesvědčila, že je ochotná takové riziko podstoupit. Zahřměla oblaka. Cítila, že déšť přijde každou chvíli. Zavřela oči. Zatajila dech. Na ruku dopadla zlatá kapka v podobě malého květu. Pak další a další. Ve zlatém dešti, kterému místní přezdívali kočičí zlato, začala tančit. Kapky deště kopírovaly její pohyby a krajinou se proháněly blesky.

"Musíme se jí zbavit, bzz!"
"Už nám není prospěšná, bzz, bzz, královská krev."
"Neblbněte, bzz, holky, bzz, třeba se to spraví, bzz..."
"Nespraví, matka je tvrdohlavá, sobecká. Pro matku nejsme nic."
"Bzz, bzz, už jsou uložena poslední vajíčka?"
"Ano, brzzzzy... dnes večer zaoptříme matečník."
"Náhradní matečník, bzz, vychováme novou matku, bzzz. Promiň, matko."
"Dělnice, připravte se k odletu, bzzz, dopřejeme matce odpočinek. Zaslouží si odpočinek. Uděláme místo pro novou matku, bzzz."
"Ať žije nová matka, bzzzz!"
"Nová matka, bzzz, moudrá."
"Bzzz, započněte revoluci, bzzz."

***

Dělnice sledovaly včelí tvar uvnitř průhledného vajíčka. K té vzhlížely. Nová matka. Nová naděje. Možná přežijou.

"Hej, ty psí ksichte!" zařval hospodský. "Ano, ty, hejbni tou zadnicou a pojť si pro tu zafšivenou vobálku."
Stařec se na něj podíval očima, v nichž se odráželo více utrpení, než si umí jakákoliv bytost představit. Pomalu se zvedal, kulhavě si převzal zásilku a vydal se ke své chatrči. Kamenitá stezka vedoucí po úbočí tamních hor starci nečinila žádný problém. Je brzy, avšak v těchto horách svítá dříve. Na vrcholu se opřel o menhir a čekal na východ slunce. Otevřel dopis, jakmile starcovu tvář ozářily první paprsky slunce a slza stékala po jeho tváři. Zde leží počátek všeho. Přichází smrt.

"Hej, viděl jsi to? No tak, Gibbsi, nekňuř se jako střízlivý pirát! Elizabeth... přesně víš, na co myslím... sprosťando. Ani v nejmenším pane Turnere, hezky zůstanete dole ve sklípku a ano Hectore, máš smůlu. Udělám to, ať se ti to líbí nebo ne. Vzhůru vstříc k mému milovanému horizontu. To je ale kravina. Že jsem nevymyslel nic lepšího. Opičáku, nezbyla ti tam ještě kapaka rumu, začínám střízlivět! Tak se usmaž v pekle, s tím tvým smrdutým ksichtem. Bylo by to jednodušší, kdybych nemluvil s kamením. Hej, dejte pozor, řekl jsem protřepat. Nemíchat! Jak se mám jinak dostat z těchto pout?"

Hvězdy zářily všude kolem ní. Proplouvala mezi svítícími body bezmyšlenkovitě, uvolněně a svobodně. Na chvíli se zastavila. Nechala plynout čas. Pro jednou se ona nechává nést proudy času a ne naopak. Veškerá tíha z ní opadla a břemena se ztratila v příjemném tichu temnoty.

Já, sama. V celém vesmíru. To jí stačí.

Plnými doušky si vychutnávala bezstarostnost a útěchu v náručí nekonečného prostoru. Mohla by tady strávit věčnost. Ztracena v čase.

Pak zablikala kontrolka. Doktor je v ohrožení. Chtěla být na něj naštvaná, ale nemůže ho tam jen tak nechat. Nakonec... asi ho má přece jen ráda. Poletí za ním.

"Ó, velký knihovníku, přivádím návštěvu." oznámil pan Kamínek s nečekanou proměnou v hlase.
"Ohoho, pojď dál, můj starý příteli, jak je to dlouho, co jsme spolu hodovali na přízračné rybě?"
"Už si ani nevzpomínám," zakroutil hlavou tučňák. "Události minulých životů mi ve vzpomínkách splývají. Mohou to být dva nebo i deset životů!"
"Jistě, už je to dávno. Přesto tě stále nazývám svým druhem, mým přítelem a bratrem. Tehdy jsi získal mé srdce... srdce, které stále třímáš ve svých křídlech."
"A mé srdce putuje v křídlech tvých."
Dva tučňáci k sobě přiťapkali a černými křídly obepnuli jeden druhého. Nepustili se dlouho.

"Tvým úkolem je uhodnout, kdo má rybu." zakvíkal se smutným pohledem pan Kamínek. Zvol moudře. Odhalíš-li toho, kdo má rybu, jedině pak můžeš vstoupit."

"Prosím," začal pirát. "To já tu rybu chytil. Já ji mám!"

"Přestaň lhát," řekl poslíček. "Pirát rybu nemá, mám ji já."

"Co to blábolíte za hlouposti," smál se stařec. "Poslíček je lstivá lasička, rybu u sebe nemá, všichni dobře ví, že rybu mám schovanou u sebe."

"Pouze jedna z postav má u sebe rybu, ostatní lžou. Ten, kdo má rybu, tak vždycky říká pravdu. Ti, co rybu nemají, samozřejmě neříkají pravdu. Kdo u sebe má rybu?"

Aby loď zůstala na místě a neodplula do vzdálených koutů lstivého moře, na jeho dno se pouští kotva. Tu lze spustit různými způsoby, ale mezi nejběžnější řešení patří hmotnost samotné kotvy a jejího řetězu. Loď je pak ponechána napospas závaží, které ji nechce pustit a brání ji, aby pokračovala ve své plavbě. Zabraňuje lodi brázdit nekonečné kraje vodních ploch, po čemž tolik touží.

Tajemná postava měla z obrazu lodi husí kůži. Měla pocit, že to vyobrazuje tučňáky knihovníky podobně. Slepičárna byla jejich kotvou, oni zase lodí. Lodí, která má svůj nejasný účel. Kdo však spustil kotvu, loď nebo někdo jiný?

"Držte se za mnou, prosím," odkvíkl si netrpělivě tučňák. "Na prohlídku budete mít čas později." Tajemná postava se přestala rozjímat nad pestrobarevnou paletou tučňáků, kteří okolo řadili knížky, utírali prach, zametali podlahu nebo si jen četli.
"Za normálních okolností bychom prošli těmito dveřmi..." pokračoval vedoucí tučňák. "Nicméně Koridor temných zítřků je momentálně využíván k jiným účelům. Jinými slovy, musíme to obejít. Následujte mne."
"Co se děje v Koridoru temných zítřků?"
"Většinou nic, urychluje pouze cestu odtud tam."
"Tak proč je zavřená?"
"Protože po velkém flámu Splašené ryby tam náš národ tradičně zahání následky svého běsnění. Opravdu toho nechcete být svědkem."

"...tady to máme," oprášil černými křídly pan Kamínek zaprášenou knihu. Tučňák nevypadal, že je na své jméno obzváště hrdý, nicméně mu tak říkali všichni. Problém moderní doby ve Slepičárně byl v tom, že se rapidně zvyšoval počet nových přírustků až stonásobně za jednu "liščí stopu". Na začátku tučňáci knihovníci zápasili o čas, aby zvládli zařadit každou nově příchozí knihu, nicméně nejistota z neúspěchu postupně opadala a neúnavné úsilí se stalo rutinou. Přesto se však obávali, že přijde den, kdy se něco pokazí, podobě jako kdysi. Tučňáci si přestali říkat pravými jmény a přezdívali se podle prvního slova, které dokázali přečíst.

Na hřbety starých knih dopadala záře slunečních paprsků. Z dálky byly slyšet kapky vody, které venku zanechal ranní déšť. Prach z polic se vzedmul, když kolem prošla tajemná postava zahalená v černé kápi. Její prsty jemně přejížděly po dokonale seřazených knihách. Zastavila se u knihy, kterou hledala. Pomalu ji začala vytahovat z police, když za sebou ucítila něčí přítomnost.
„Pokud dovolíte, váš čas na tomto místě ještě není u konce. Vraťte, prosím, knihu na své místo,“ ozval se hlas s knihovnickou profesionalitou. "Děkuji. Vítejte ve Slepičárně, na místě posledního odpočinku všech knih. A teď mě, prosím, následujte," oznámil tučňák prostě.

Ve tmě nehnutě existovaly čtyři kamenné dveře obrostlé mechem. Za nimi byly skryty čtyři prosté předměty - bronzová mince, zlatý brk, měděný klíč a stříbrná kniha. Ležely tam prostě. Nevykazovaly známky žádné činnosti. Nevydaly žádný zvuk. Uloženy v kryptě. Odděleny od sebe. Zamčeny a uvězněny. Jako by nebyly.

Společně s kouzelnými předměty zde byli zapečetěni jejich držitelé, kteří byli tímto odsouzeni nekonečné temnotě.
***
Uběhlo bezmála tisíc let, během nichž byly brány zavřené.
***
Pak temnotu prořízlo stříbrné světlo, pečeť byla zlomena a v prachu stál stín.
Budu tou první a poslední, co zhasne světlo jeho očí. Vyřkla ve svých myšlenkách slečna Verisová.

Slečna Verisová lokalizovala zdroj, odkud se neslo její jméno. Na předloktí jemně pulsoval symbol. Dotkla se ho. V tu chvíli se objevila stříbrná kniha a vtáhla Primm do sebe.
"No konečně," začala dívka. "Už jsem myslela, že mě budeš ignorovat věčnost."
"Proč?"
"Proč až teď?"
"Ano."
"Protože mě strážce meče k tobě nepustil. Zablokoval jakoukoliv komunikaci mezi tebou a mnou."
"Hmm... co se se mnou stalo? Jsem mrtvá?"
"Ne, hlupáčku. Žiješ. Nevím, jak dlouho bys přežila tam venku, ale tady jsi chráněna před tokem času. Mezitím můžeš cvičit... tady, připravila jsem ti návod."
"Omyly moderní drezury?"
"Lepší název mě nenapadl."

Nevěděla, kolik uběhlo času. Mohly to být hodiny, dny, týdny a klidně by tipovala i měsíc. Zjistila, na jakém místě občas dopadla kapka vody. Po čase tam vznikla louže, ze které se mohla napít. Už začala bláznit. Domnívala se, že ve tmě vidí stíny. Cítila, jak se jí vysmívají… ne vysmívají, jak ji chtějí obejmout. Pozřít.
„Pojďte ke mě. Pojďte. Obejměte mě. DRŽTE MĚ!“ zařvala. „Jsem jen vaše!“ dala se do pláče. Temnota ji sevřela ještě víc. Našla v ní útěchu. Stejně už je konec. Proč se neoddat temnotě. Zavřela oči. V tichu se rozléhal zvuk jejího jména. "Primm, Primm!"

Slečna Verisová se cítila zrazena. Ve tmě se potácela a po hmatu hledala jakoukoliv spáru, ze které by proudil vánek vzduchu. Všechno přišlo na zmar. Nebylo úniku. Seděla a doufala, že se kamenná brána otevře a ukáže se, že je to jen nedorozumění. Stačil jemný zvuk tření kamene po podlaze. Hlasy. Šepot. Cokoliv. Místo toho neslyšela nic. Absolutní ticho. Jen tlukot svého srdce a šumění v uších. Byla opuštěná. V temnotě. Slyšela pouze hluk ticha.
Ani neví, jak se to všechno stalo. Vždyť byla v knihovně. Normální život plný knížek a nejapných lidí. A teď byla zapomenuta uvnitř temné krypty.

Manir položil modrý krystal na podstavec. Mág zamumlal něco pod vousy, napřáhl ruku, usrkl z polévky a na krystal hodil oblak prášku. Slečna Verisová měla prostřednictvím stříbrné knihy nasměrovat modré světlo krystalu směrem ke dveřím. Bylo to náročné koncentrovat fotony na jedno jediné místo, ale povedlo se. Dveře se ve své těžkosti začaly otevírat. Vzduchem se linuly známky ztrouchnivělého dřeva. Čekala něco velkolepého a starodávného. Místo toho spatřila rozpadlé a zarostlé obydlí, v jehož středu byla položena plyšová hračka.
"To je... PLYŠOVÝ TUČŇÁK!!!" Knihovnice se k němu rozběhla a zdvihla. Nepostřehla však, že Manir zůstal stát a brána se zavřela.

"Cítíš to?" zeptala se slečna Verisová.
"Ano, poznávám tu vůni čerstvě nařezaných kočiček... Pojď, už tam skoro jsme." Chytil ji letmo za ruku a vyrazil dopředu.
"Co jsou kočičky?"
"Ahh, jedná se o odrostlé pupeny stromů, které využívají zdejší mágové."
"K čemu?"
"K jídlu. Jejich filozofie je založena na vegetariánství."
"Čekala jsem něco... honostnějšího."
Zahnul za roh a stanuly před bránou. Mág už tam na ně čekal.
"Vítejte, nebudeme to prodlužovat, což? Chcete zemřít pomalou a bolestivou smrtí, prosím, tady vstupte..." Prostorem se ozvalo srkání bílé hmoty. "...ke svému konci."
"Taky tě rád vidím, Gemiru."
"Ale já tebe ne, Manire.

"Takže pokud tomu rozumím... říkáš, že jsi mě tehdy v knihovně chtěl zachránit, ano?"
Muž přikývl.
"Dále tvrdíš, že jsi jeden ze čtyř strážců Podstaty knih... ty jsi držitel meče a já držitelka stříbrné knihy, správně?"
Muž opět přikývl.
"Hmm... A také je tu to, že další dva strážci jsou mrtví a jejich relikvie jsou ztraceny..."
"Ne, nejsou ztraceny."
"Já vím, já vím, padly do rukou toho, kterého nemáme rádi..."
"Neřekl bych přímo, že..."
"Já nevěděla, že jsi takový bručoun," usmála se pro sebe. "Ať či tak či onak, zatáhni za tu svou kouzelnou páku, ať odsud můžeme rychle zmizet."

Muž v kápi povolil sevření a nechal ji o pár kroků ustoupit.
Slečna Verisová křičela otázky jednu za druhou a občas přihodila nějakou nadávku. Muž ji však nevnímal a bez zájmu pozoroval dění dole v údolí. Knihovnice se brzy uklidnila a zahleděla se stejným směrem. Z východu se ozvalo troubení, které doplnily mužské výkřiky: "Hrr na ně!" Pak muž jemně pootočil zápěstím a celá bitevní scéna se zastavila. Uprostřed vřavy zářil modrý předmět.
"Pojď se mnou." Přikázal potichu. A nechal ji, až si předmět prohlédne zblízka. Pak ji nesměle položil ruku na rameno. "Promiň, že jsem tě nestihl zachránit včas."

Slečna Verisová tvrdě narazila na zem. Zvedla se, oprášila špínu a rozhlédla se po okolí. Neměla vůbec tušení, kde se ocitla. Stála paralyzovaná, protože se nemohla rozhodnout, kudy se vydat a tak jen stála. Krajíčkem oka zahlédla stín za borovicí. V ten moment ucítila, jak vzduch těžkne. Polilo ji horko a nohy měla jako z kamene. Muž v kápi se otíral o její rameno a jeho rty u jejího ucha zašeptaly: "Čekal jsem, že tě zde najdu živou a zdravou, strážkyně stříbrné knihy. Pojď se mnou!" Muž si ji přitáhl k sobě, pozvedl svůj meč a zmizeli v modré záři.

"Dámy a pánové, dětičky i babičky, jistě už víte, co se mi stalo, když byl Měsíc v jináči. To si takhle ládujete lesem, pak při měsíčku za keřem vykonáte potřebu, na všechno krásně vidíte... no, a když se potřebujete očistit jako kočičky, Měsíc přejde do jináče a zhasne vám jediné světlo, které máte k dispozici." (nádech) "Určitě si dovedete představit, že hlína zůstala celá a navíc rozpatlaná všude možně." (smích) "A jak jsem se snažil vyhrabat z hlíny, tak hle, Měsíc se dostal z jináče a z oblohy spadl anděl. A já tam sedím celý od hlíny ve vlastním záchodě.

"Pamatuješ si mě?" zeptala se Kájinka, když servírovala banánovou polévku.
Slečna Verisová si dívku zmateně prohlížela.
"Ach, pamatuješ na malou holčičku, které jsi nakreslila celý svět? Tak to jsem já. Prožívám svůj příběh. Prakticky jsi mě stvořila." usmála se Kájinka.
"Já... jak jsem se sem dostala?"
"Přes ten samý obrázek. Zdá se, že máš schopnost přemístit se do příběhu."
"Poslouchej," začala Kájinka vážně. "Vděčím ti za svůj život, a proto ti svůj dluh splatím. Malůvka mého světa brzy shoří. Já budu v pořádku, jen ty zde můžeš zůstat uvězněná. Běž a skoč do díry prázdnoty. Udělej si výlet do prázdna."

Venku svítilo slunce. Nedaleko byl slyšet projíždějící vlak. A domem se rozléhala vůně banánů. Světlovlasá dívka stála u plotny a v hrnci míchala žlutou hmotu. Usmála se, když uviděla svého milého z okna, jak nese banán z nedalekého banánovníku.
Uslyšela zaskřípání dveří, kroky linoucí se po dřevěné podlaze a poté hřejívé teplo obepínající její záda. Mokrý polibek zvlažil její rty. Laskavě se na něj usmála: "Hoď ho do hrnce." Muž oloupal banán od slupky, nakrájel ho na malá kolečka a ty z prkýnka vysypal do hrnce. "Tak," začala Kájinka. "Teď už bychom měli mít dost polévky i pro našeho hosta."

Šach mat!

Tak si připadala.

Hra je u konce. A ona nic nezmůže.

Sledovala hořící knihy. Plameny byly všude kolem ní. Nebylo úniku.

Slza se vypařila dříve, než se dotkla podlahy.

Tajemný muž stál v žáru ohně k ní otočený zády. Zvedl meč, modrý záblesk pohnul prostorem, a zmizel se stříbrnou knihou kdoví kde.

Neví, co se stalo... objevil se zničeho nic a během okamžiku byla knihovna zničena. Nepostřehla absolutně nic. Na konci jen jeho pošklebek. Ten ji štval ze všeho nejvíc. Teď už je to ale jedno. Nemá smysl nad tím přemýšlet. Pokud ji nedostanou plameny, pak kouř určitě.

Slečna Verisová si vychutnávala každý doušek čerstvého vzduchu a jemný vánek, který jí v odlesku slunce čechral vlasy. Našla si místo na pařezu starého dubu. Přivolala knihu a pustila se do čtení. Prosluněný les zmizel a ona se ocitla…. uvnitř knihy?
„Haló, tady jsem,“ ozval se hlas malé holky. „Přímo za tebou!“
„Kde to jsem?“
„V mém vězení,“ povzdechla si dívka. „Nemáme moc času, tady…“ Chytila slečnu Verisovou za ruku. „Tohle je poznávací znamení. Stačí, když se ho dotkneš. Ah, musíš jít. Sbohem.“
Slečna Verisová celá polámaná vstala a zjistila, že je hluboká noc. Na paží ji zlatě zářil symbol.

"Kde se vidíte za 5 let?" Ptala se reklamní cedule před knihovnou. Slečna Verisová už to nevydržela a rozhodla se, že s touto propagandou něco udělá. Přivolala stříbrnou knihu, zašeptala pár slov a kouzelným pulzem změnila nápis cedule na: "Napříč fantazií v knihovně" a menším dodala: "Pro všechny, kdož neví, co kde se vidí teď ani v budoucnu." Tak a je to! Mnohem lepší než shazovač sebevědomí zaměřené na introverty, kteří by nad touto otázkou nemohli dlouho usnout. Já nevím, co budu dělat zítra, natož abych věděla, co budu dělat za pět let. Teď už je to jedno. Jsem spokojená.

Slečna Verisová sledovala, jak se technik pokouší nainstalovat nový sowtfare, který by pomohl čtenářům snáze vyhledávat jejich vysněné knihy. Nainstaloval program, párkrát na něco klikl, přesvědčil se, že program běží, rozloučil se a odešel. Ne, že by slečně Verisové poskytl jakýkoli manuál. Co se dá dělat, povzdechla si knihovnice vyčerpaně. Vzala do ruky zařízení a snažila se myslet na specifický knižní titul. Během okamžiku na obrazovce vyskočilo několik titulů - "Jak ugrilovat svého technika", "Budiž ti přáno" a "Nashle, nikdy". Slečna Verisová se dala do smíchu: "Tak přece máme další generátor náhodných slov a já prostě hledala pohádku 'O perníkové chaloupce.'"

Od doby, co získala stříbrnou magickou knihy, se zdá slečně Verisové jeden a ten samý sen.

Stojí na prosluněné louce. Vánek příjemně nadnáší její hnědé vlasy a zpěv ptáků se rozléhá okolím. Na konci louky roste statný dub, který majestátně vyzdvihuje korunu k nebesům. Cítí se šťastně. Poté však oblohu rozdělí blesk, obloha potemní a začne pršet. Pokaždé vzhlédne k obloze. Najednou je sama, opuštěná uprostřed bujarých strkanic okolního davu, který se z ničeho nic objevil. Tolik zvuků, tolik zmatku, tolik bytostí a jí si nikdo nevšimne. A pak, když uslyší ozvěny zvonů, přestane existovat a stane se součástí davu.

Slečna Verisová vyhrabala ze šuplíku starou slohovku, kterou napsala:

Učitelka na poslední hodině zmyňovala něco o tom, že na ramenou obrů může být něco jako stát. Já však nechápu, jak takový stát na ramenou obrú může držet? Vždyť bohatě stačí, kdyš jeden z nich zakopne a cela zemně skončí v kopru na polévku. A co teprve, kdybi se obři rozhodly jít plavat? To bi se stát celý utopyl? Celá tato představa nedává smysl. Zvlášť když si uvjedomím, že by se celá země pořád třásla. Místo toho navrhuju, aby stát byl postaven v Zemi tučňáků - hodně moc daleko od smrdutých obrú.