Moje články

"Máš sbaleno?" otázala se máma.

"Já už nemůžu! Nemůžeme prostě zůstat doma?"

"Vždyť víš, že to nejde, broučku. Derizátoři jsou na cestě. S tím nic nezmůžeme..."

"Achjo, já to tady měl tak rád! Spoustu jídla, kam se podíváš, teplá postel a také společná hoňka s kočkami. Bude mi to chybět..."

Já vím... Já vím... Ale pokud ti to zvedne náladu, tak nebudeme pryč natrvalo. Až to skončí, tak se zase vrátíme!"

"To už jsi říkala posledně taky!" řekl napučeně. 

Země se otřásla a v jejich uších zněl křik obrů: "Štěnice! Vidím je! Kde jsou ti derizátoři! Honem je zavolej, slyšíš?"

"Dobrý den," pozdravil pán obří obrazovku.

"Dobrý den, čím mohu posloužit?"

"Jsem tady pro radu?"

"Samozřejmě, vyberte si prosím jeden z přednastavených balíčků," odpověděla obrazovka a nabídla možnosti.

"Neexistují ještě další možnosti?"

"Je mi líto. Mé možnosti jsou omezené. Jsem umělá inteligence vyvinutá společností KREBLOM. Kontaktujte prosím danou společnost."

"V tom případě si vezmu ten poslední balíček..."

"Je mi líto, ale na vašem kontě není dostatek financí. Ruším vaši objednávku." 

***

Pán procházel ulicí, když najednou vrazil do překvapeného žebráka. "Omlouvám se," řekl prostě.

"Nic se neděje! Určitě jste tady také, abyste vystál frontu. Rozdávají dobré rady druhé kategorie zcela zdarma!" 

"Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem. Co jsem?"

"Gauč!" řekne Mareček. "Jste gauč."

"Gauč? Jak mohu být gauč? Vždyť to nedává smysl."

"Úplně jednoduše," usmál se šibalsky. "Six seven!"

Celá třída vybuchla smíchy a začala opakovat stejná slova. Pořád a pořád, dokud je paní učitelka neokřikla.

"Nemohl sis pomoct, viď, Marku? A teď mi řekni, proč jsem krucinál gauč..."

"To je úplně jednoduché... 'kdybyste tady nebyla', to znamená, že jste tady byla. 'Už tady nejsem' znamená, že máte nějakou předchozí zkušenost. Mezi námi, paní učitelko, ten gauč na chodbě opravdu nechce, aby na něm seděla tlustá prdel pana ředitele."

"Prohráváme, kapitáne! Pokud to tak půjde dál, do večera jsme všichni mrtví!"

"Takže nás nakonec obešli ze severní strany?"

"Ano, generál Miška padl..."

"Děkuji za zprávu. Kde právě bojuje jeho družina?"

"Přeskupila se u jižního úbočí."

"Ať se stáhnou. Uděláme rošádu."

"To... to... nemůžete. To je nečestné, sprosté, urážející... ZBABĚLÉ! Nedovolím vám ohrozit krále. Král se nesmí přiblížit předním liniím!"

"Hele, tady umírají lidi a umře jich víc, pokud něco neuděláme! K čemu nám bude čestně umřít? Buď porušíme veškeré naše hodnoty a konvence, nebo jsme bojovali zbytečně. Tohle je válka. Tady neplatí žádná pravidla. Vyhraje ten, kdo je poruší!"

"Započněme zasedání s jednacím číslem 4289-32, prosím, všichni vstaňte!" soudkyně se odmlčela. "Poškozený, Edmund Brouček Zlatíčko Drápal Novák, obviňuje Karla Nováka ze závažného provinění, které se týká fyzické a psychické újmy, dlouhodobého týrání a nedodržování osobního prostoru. Můžete se posadit."

Soudkyně vyzvala poškozeného k výpovědi.

"Jakou újmu vám obžalovaný způsobil?"

"Karel mě vždycky znenadání sebral, osahával mě po celém těle a trýznil mě v náručí, dokud jsem ho nepoškrábal. To ale nebylo nejhorší, držel mě o hladu!"

"To není pravda! Vždy jsi dostával..." vykřikl Karel.

"Obžalovaný, máte jediné právo: nevypovídat. Toto je kočičí proces, lidský hlas tu nemá žádnou hodnotu!"

"Hoď si kostkou," ozýval se od jeskynních stěn temný hlas Stínového krále. "A uvidíš, kam tě osud zavede... Ale ještě než tak učiníš, máš čím zaplatit?"

"Ano, můj pane, hleďte, má duše a mé srdce!"

"Výborně, to máš hod navíc, haha!"

Hlavní postava vzala do ruky kostku, pořádně ji protřepala a hodila. Padla trojka.

"Hmmm, tak trojka," Stínový král si nasadil brýle a hledal v pergamenu. "Na začátku budeš ošklivá žaba a pak se z tebe stane krásný princ. Pokud ti to nevyhovuje, můžeš hodit ještě jednou."

"Ještě jednou prosím."

Hodil jedničku.

"Budeš ve všem dokonalý, ale jasný červený tričko!"

Putovali ledovou krajinou již několik týdnů. Zásoby docházely stejně jako vnitřní síla pokračovat dál. Ale zastavit se znělo ještě hůř, než dávat jednu nohu před druhou. Prý to kdysi bylo moře. Velmi bohaté a živé. Ale pak přišel žár, který odpařil veškerou vodu. A posléze chlad, který zmrazil, co zůstalo. 

Teď bloudili kaňony ledových útesů, které se dříve pyšnily pestrobarevným životem. Ticho se ozývalo skrze křišťálově hladké povrchy a zpřítomňovalo dávnou smrt. Jeden by nevěřil, že i z chladu lze dostat halucinace, protože tamten dávný korál doslova kvetl! Dokonce ze všech těch barev bolely oči. Hrobka, kterou už nikdy neopustí.

Do hrnce dáme na kostičky nakrájenou mrkev, pak přidáme brambory a celou zeleninovou směs zalijeme vroucí vodou.

"Počkat, cože? Tak ještě jednou... Nejprve mrkev, pak brambory a nakonec voda. A jo, vroucí voda," opakoval si nahlas postup. "A teď stačí jen deset minut počkat. Pohodička."

Uběhlo deset minut, pak dalších dvacet a pořád nic. Mrkev byla stále tvrdá a brambory syrové. Jenom voda už nebyla vroucí.

"No tak, hrnečku, vař, prosím tě!" žadonil.

"Si naser, vypelichaná vopice. V nedělu nepracujem. Cožpak sis nečet obchodní smlúvu? Co moje práva? Som svobodnej hrnec, ne tvoj votrok! A teď mě umyj a schovaj!"

"Pane, milý pane, tohle je moje místo," prosil trochu nevrle smradlavý chlapík v roztrhaném oblečení.

"Dnes ne!" 

Zaslechl a jen tak tak chytil zlaťák, který mu měl dnešní službu vyplatit.

"Víte, normálně si přes víkend vydělám tři..." Než stihl dokončit větu, objevil se v jeho dlani celý měšec. "Páni," řekl velmi překvapeně a změřil pohledem svého nového sponzora. "Kdo by řekl, že takový otrhanec jako vy bude mít tolik mincí. Vypadáte, že jste zažil lepší časy."

"Pšt," utišil ho. "Zjišťuji, jestli tamten pán náhodou není mocný čaroděj. Připravil jsem mu malé pokušení."

"Jaké pokušení?"

"Kočku. Pokušení v podobě černé kočky."

Teorie temného lesa říká, že pokud v něm rozděláte oheň, ostatní se o vás dozví. A to znamená, že jste buď hlupáci nebo si věříte natolik, abyste na sebe upozornili. V obou případech představujete nebezpečí. Potenciální hrozbu, která musí být zničena.

Ve vesmíru je toto pravidlo ještě intenzivnější, nicméně dá se celkem snadno zneužít. Stačí, když vytvoříte falešný signál v solární soustavě, kde existuje život. Metaforicky zapálíte oheň na dálku a necháte působit mocnější síly. Vyspělejší civilizace skočí na návnadu a zprostředkovaně zničí celou civilizaci. Nemohou totiž riskovat, že to udělají ti, co právě zažehli plameny. Riziko je příliš vysoké.

Opřel se o vidle a sledoval, jak se k jeho statku blížila královská garda.

"Hej, ty, sedláku," ukázal na něj prstem. "Potřebujeme koně. Hned!" 

Už slyšel spoustu historek o tom, co znamená neuposlechnout příkaz vojáků a rozhodně toho nechtěl být svědkem. Zároveň měl své koně rád. 

Ve stájích osedlal klisnu, pohladil ji po hlavě a do ouška pošeptal: "Hlavně, děvče, nepracuj." Takhle to zopakoval i u ostatních koní.

Královská garda neřekla ani slovo a odjela.

***

Druhý den v hospodě slyšel hovořit cizince o tom, jak sedlákovi koně shodili královskou gardu do bláta, a jak se všichni smíchy za břicho popadali.

Zadejte nové heslo.

brokolice

Heslo je příliš krátké.

pitomábrokolice

Heslo musí obsahovat alespoň jedno velké písmeno.

PitomáBrokolice

Heslo obsahuje zakázané znaky. Heslo nesmí obsahovat diakritiku a interpunkci.

PitomaBrokolice

Heslo musí mít alespoň jednu číslici.

4PitomeBrokolice

V hesle musí být obsažen alespoň jeden speciální znak.

UzMeProsimNeserADejMi4PitomeBrokolice*

Vaše heslo není dostatečně silné.

StrcSi4PitomeBrokoliceDoPr**le*1234

Heslo nesmí obsahovat vulgární výrazy.

ProsimLaskaveOPristupNaTutoStrankuAPrijmiMoje4LaskaveBrokoliceAbychStornovalNechtenouObjednavku*

Omlouváme se, ale toto heslo je již použito.

"Hele, běžte do řiti! Já na to nemám!" křičel zatímco mlátil do monitoru a klávesnici vyhodil z okna.

"Dobrý den, linka bezpečí? Snažil jsem se přihlásit na .."

"Pokusil jste se o změnu hesla, viďte..."

A potom začal ten milostný příběh, jak se jeden z milenců utopil v mrazivé vodě, když nepotopitelná loď narazila do ledovce. Byl to právě Jack, kdo byl chycen do spárů ztracené ponožky. A její jméno znělo Rose. Na jeho obranu, obyčejná lidská mysl nedokázala rozlišit realitu od fikce. 

Rose vlastně nikdy neexistovala. Byla jen vedlejším účinkem magie a nenaplněné lásky. Všechno, co se odehrálo na palubě lodi, víceméně vystihuje, jak si to Snape představoval hluboko ve svém srdci. Se všemi jeho obavami, vzpomínkami i nadějemi. V jeho obavách však veškerá krása lásky vždycky skončila velkou tragédií nebo jen obyčejnou náhodou.

Byl jednou jeden kurník, ale nebyl to ledajaký kurník. Tento architektonický skvost stál na kuří nožce a žila v něm slepice čarodějka. Ono tajemství spočívalo v tom, že s magickou mocí se člověk, v tomto případě slepice, nerodil. Ale byla určena  tomu, kdo dělal společnost opuštěnému domečku. V tomto případě to byla obyčejná černá slepice, která objevila díru v plotě a zatoulala se v nedalekém lese, protože nedokázala najít cestu zpět.

Ještě dnes můžete zhlédnout kurník na kuří nožce spokojeně kráčícího krajinou, zatímco slepice čarodějka sedí na bidélku a mění na zrní všechny, co se kdy k slepicím chovali špatně. 

U táborového ohně seděli tři muži. Jeden druhého neznali. Dívali se do plamenů v tichu, nikdo nic neřekl ani nenaznačil. Přesto si rozuměli víc, než kdyby celé noci vyprávěli. Přesně věděli, kým jsou a kým by mohli být. Především mohli být přáteli. Popíjet pivo v hospodě a hrát kostky. Mohli být bratři ve zbrani a bojovat v bitvách bok po boku. Mohli být cizinci a nikdy se nepotkat. Teď však byli nepřáteli v bitvě mezi třemi královstvími. Stalo se to právě tady u tohoto ohně, kdy průběh války vzal nový směr. V tichu a beze slov. Tři sjednotitelé. Konec krveprolití.

"Vypadá to, že došlo kafe," prohlásil a napil se čaje. "Škoda... mohl to být tak krásný den." Zavřel dveře od verandy, popadl kladivo, hřebíky a pustil se do zabedňování oken, dveří a všech slabších míst ve stěnách.

"Tak hotovo... A pokud budu mít štěstí," upravil si konečky kníru. "Možná se dožiji i zítřejšího rána."

Když se konečně usadil s dalším čajem, zvenčí se ozvalo chaotické bouchání, škrábání a divné mrmlání: "Kafe! Kafeee! Kafííííčko!"

"Jo, jasně, to známe. Jen tři prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme. No jo, ani prd," mumlal si spíš pro sebe. "Chjoo, to bude zase den."

Když čtete knihu, může se stát, že se dostanete do magického kruhu. Zapomenete, že sedíte doma v křesle a že vám konkrétně černá kočka leží na klíně. Teď jste si totiž vytvořili novou krátkodobou dimenzi mimo realitu. Interakce mezi myslí, imaginací a významem slov tuto dimenzi přetváří v něco jedinečného. Někde hluboko v mysli jste si vědomi, že kolem vás existuje prostor a fyzické tělo, nicméně to teď není podstatné. Podstatné je, že prožíváte příběh jako by byl váš vlastní. Prozkoumáváte nový svět, jeho pravidla a historii...

"Uhmgr... Říkám to už podruhé. Dnes je zavřeno! Kletby řeším až v pátek!"

"Výborně, tady ji máme!"

"Ale...," zasekla se jen kolemjdoucí žena.

"Kandidátka přišla zcela dobrovolně bez žádného nátlaku," mluvil k porotě mužský hlas.

"To není pravda!"

"Cožpak jste nevkročila na místní náměstí ze své vlastní vůle a bez toho, aniž by vás někdo nutil?"

"Ano, ale..."

"Tak vidíte," řekl muž jako by to bylo samozřejmé. "Kandidátka je zcela připravena. Můžeme začít?"

Porota přikývla.

"Výborně!" otočil se na kolemjdoucí slečnu. "Podívejte, vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale to, že jste tady, má velký význam. Jste mrtvá! Byla jste bloudícím duchem, ale našla jste cestu! Kandidátko, už nemusíte bloudit. Byla jste povýšena!"

"Týý vádo, to je ale nóbl," utřel si soplík malý klučina. "Mohu si na ni šáhnout?"

Průvodkyně se mírně na chlapce zamračila, aby dala najevo nesouhlas, a pak se otočila zpět k dospělému publiku.

"Zde vidíte unikátní zbraň, kterou využili naši předci, aby zlikvidovali vesmírnou hrozbu..."

"Je pravda, že..." skočila ji do výkladu nějaká paní. "Že devadesát procent lidstva se obětovalo, aby ten stroj pohánělo?"

"Ano, bohužel," odmlčela se. "Tehdy nebyla jiná možnost. Jednalo se o absolutní vyhlazení nebo přežití samotné lidské rasy. Lidé se dobrovolně nechali proměnit na ropu, z níž pak mohla zbraň neomezeně čerpat. Byla to jatka."

"Nic mě nenapadá," oznámil zoufale a urputně se zahleděl na roh místnosti. "Prostě mi došly nápady!"

"Ale, jděte, šéfe, přece se teď nevzdáte! U vás se přece nikdo jen tak nenudí." 

"To se o mě povídá?"

"Jasně, šéfe, mezi vězni máte jistou pověst. Přezdívá se vám Umělec trýznivé bolesti."

"Ale jděte, dělám jen svou práci. To by uměl každej!"

"Ne, tak jako vy," odpověděl vítězoslavně vězeň přivázaný ke stěně hlavou dolů. "A teď žehlete, šéfe! Jsem tu podruhé a mám něco na srdci!"

"No, to je nápad! Jak by se vám líbilo být žehlícím prknem? Líbilo říkáte? Kryštofe, přines žehličku!"

Nenávist.

Rasismus.

Nesnášenlivost.

Agrese.

Válka.

Nevšímavost.

Moc.

Lidé se obrací zády jeden k druhému. Kultury se vymezují. Většina sleduje jen vlastní cíle. Někteří jsou uzavření, jiní odvrací zrak. Já už nezvládnu nečinně přihlížet, jak se ničíme navzájem. Jak ničíme sami sebe. Naši planetu. 

Plán ke kolonizaci vesmíru nás měl spojit, místo toho rozjel soutěž o světovou dominanci.

Byla to dlouhá cesta, ale ta delší teprve začne. Učinil jsem rozhodnutí, není jiné cesty. Stačil k tomu jeden příkaz.

***

"...nastala historická událost... nikdy nebyl svět tak jednotný jako nyní... všechny státy světa... proti společnému nepříteli... další jaderná zbraň... nedopadne... vítězství se blíží..."

Věřte tomu nebo ne, každý žije v pohádce. Abych ale řekla pravdu, mě se ta má nelíbí. Kdo by také chtěl při soumraku přivázaný na hranici sledovat dav, který nebezpečně kolem mává loučema.

Zatracená náhoda. Kdyby mi nepodklouzla noha, tak by mě banda pověrčivých idiotů nepřistihla, jak se zvedám ze sutin se špičatým kloboukem, rozcuchanýma vlasama a podpírající se o smeták. Jsem sakra princezna! Jak se opovažují... No, vlastně, vždycky jsem se cítila víc jako čarodějka, tak je to asi jedno.

Poddaní chtějí pohádku? Fajn, tak jim jednu dám. Chodila jsem do skautu, takže ten nepovedený uzel rozvážu jako nic!

Země se bude třást v základech a intenzita sílit. Strašlivé zvuky se budou linout prostorem a časem. A pak přijde světlo, jasnější, než samotné slunce. Na malou chvíli se bude zdát, že se vše v dobré obrátí, ale nenechte se zmást hřejivými doteky falešného světla, to je jen ticho před bouří. Konec světa signalizuje svůj počátek.

Až nebeské Stříbrné ryby opustí svou svatyni, jeho stín pozře celou planetu. Čistá jezera budou znečištěna a vzduch se změní v jed. Od Jezerních ploch až po Bílé mramory nezůstane nic než tíživá temnota. Osudu nelze uniknout. Brzy nastane jeho čas. Čas velkého Menhira. 

Už nějaký ten pátek byl lovcem odměn, přesto nikdy nevystihli jeho chlapáckej knír. S doutníkem v hubě a podrážděným zabručením zmačkal plakát přilepený na dveřích salónu.

Došel k baru, mávl na barmana a na tři doušky vychlastal půllitrák. Pak pořádně s džbánem praštil o stůl.

"Ale, ale," začalo se pár chlapů plížit za jeho zády. "Koho pak to tu máme? Že by dnes Nezdolný Kníráč přišel konečně o svůj knír?"

Věděl, že na Lesklého Plešouna je vypsaná odměna. Proto byl tady. Hold, kdo hledá, toho najdou. Ve stínu klobouku očima spočítal své nepřátele a během mžiku všechny postřílel. Knírač přetrval.

"To je tvá žena?" ukazál na fotku.

"Ano," hluboce si povzdechl. "Ona... je výjimečná. Doteď nevím, co na mě vidí, ale nedovedu si představit život bez ní."

"To je mi líto..."

"Není to tvá vina, alespoň ne úplně, taky za to můžu... Máš taky někoho, bez koho si nedokážeš představit život?"

"Mám kočku. Zrzavou. Je to nezmar a každý den mě budí škrábáním matrace pod postelí. Ale mám ji rád."

***

"Myslím, že bychom se měli vrátit."

"Máš pravdu."

Objali se a s těžkým srdcem nasedli zpět do svých automobilů.

Čas se rozjel. Auta do sebe narazila. Byla to smrtelná nehoda.

Karel: 
Musíme skočit. K tomu potřebujeme padáky!

Jarda: 
Pokud chceme padáky, musíme je naložit.

Karel:
Abychom je naložili, musíme přistát.

Jarda:
To ale musíme opravit letadlo.

Karel:
K opravě potřebujeme náhradní součástky.

Jarda:
To však musíme skočit.

Karel:
Když musíme skočit, tak potřebujeme padáky... Hele, Jardo, neopakuju se?

Jarda:
No jo. Víš co, Karle?

Karel:
Co, Jardo?

Jarda:
Tys ty padáky nenaložil, viď?

Karel:
Naložil, vždyť máš jeden na zádech!

Jarda:
Karle, vždyť ty taky!

(Oba skočí)

Karel:
V batohu máme svačinu, ale musel jsem z nich vytáhnout plachtu, aby se tam vešla.

Jarda:
Víš co, Karle? Počkej, až dopadnem!

"K minulosti se nelze vrátit, ale pokud ano, pak se budoucnost musela odehrát jako první. Totiž člověk, který se ještě nenarodil, by pochodoval mezi námi dávno předtím, než by spatřil světlo světa. To je paradox!" 

"Můj 3D roztomilý příteli, jak ty máš omezenou perspektivu. Na druhou stranu máš to ale štěstí. Narodíš se, nasbíráš vzpomínky a pak zemřeš. Jednoduchá přímka s jasným startem a cílem."

"Ve vězení vzpomínky nezískám..."

"Copak ty můžeš vědět o vězení? Jsi jen v krabici, můžu tě posunout. Mě na druhou stranu není pomoci. Jsem uvězněn v časové smyčce. Vidím tě jako sadu fotografií, neustále dokola."

Pomalým krokem se vydal na okraj vyhlídky, která se tyčila vysoko nad údolím kmene Nora. Rost při pohledu na nemluvně zadržoval slzy. Stále nevěřil, že jim matka Teersa požehnala, ale modrá vodorovná čára na čele nemluvněte ho přesvědčovala o opaku. 
Zastavil se na samotném okraji. Pevná zem okolo zmizela a jeho srdce se naplnilo pýchou. Tak tohle zažívaly matky, které stály před Matkou Všemohoucí na vrcholu hory.

Rost zvedl nemluvně vysoko před sebe. Zpoza hor se dralo slunce a on nahlas vyslovil její jméno, které se zřetelně rozléhalo údolím: "Aloy!"

 Paprsky vycházejícího slunce políbily Aloy na tvář. Děvčátko se usmálo.
 

Vsunul klíč, který našel na recepci, do klíčové dírky. Zaznělo cvaknutí, hlasitější než očekával. Málem nadskočil. Dveře se otevřely. V místnosti bylo hrozivé přítmí. Byly tam staré komody, zapečetěná okna, rozbitý nábytek a obrovská díra v podlaze, z níž čpěla sžíravá temnota.

Přiblížil se k jejímu okraji. Jeho tělo třesem reagovalo na strach, který koloval v jeho žilách. Křečovitě si sedl na okraj, snažil se dýchat a skočil. 

Probudil se. Kolem něj se rozprostírala černočerná tma. Světlo baterky nepomáhalo. Udělal krok. Podlaha zavrzala jako rána kladivem. Osamělé vrznutí proniklo do útrob jeho existence. A ze tmy se vynořily znetvořené končetiny.

Zkouška dospělosti byla skoro u konce. Klečeli pod chrámovým stromem, aby jim božstva udělila požehnání. Za rozbřesku začínal poslední test. Sečtení. Nejobávanější událost nejen mezi účastníky ceremoniálu, ale i pro vesnici.

"Jsem připravený, sečtěme se," řekl. "Připravena?"

Pokývala hlavou.

Jeden druhému, před celou vesnicí a všem božstvům, museli přiznat všechny své skutky, ty dobré i ty špatné. Žádné tajemství, žádné lži, absolutní otevřenost.

Jakmile domluvili, vrazili dýku jeden druhému do hrudi.

Teď už zbývalo jen čekat. 

Pokud byli oba upřímní, bude jim požehnáno. Pokud jeden lhal, druhý zemře. A pokud lhali oba, vesnici stihne božský trest, neboť je nedokázala vychovat.

"Co to děláte? Okamžitě se vraťte! To je rozkaz, vojáku!" křičel za ním kapitán. Neuposlechl. Rozčileného kapitána doprovázel zpěv známých koled. Byly přece Vánoce a on je nehodlal strávit ve smrtelném strachu. Šplhal ještě rychleji s bílou vlajkou přes rameno, aby nabídl Britům příměří. 

Mezi šedivými zákopy se ozýval smích, slova díků a zpěv vánočních písní. Přistihl pár vojáků, jak si vzájemně ukazují fotografie svých rodin a vyměňují si dary v podobě drobností, které zrovna měli u sebe, ať už to byly doutníky nebo šátky. Spoustu z nich také hrálo fotbal s plechovkou staré konzervy. 

Pocítil blízkost domova. Vánoční zázrak.

Kdysi dávno jsem se setkal se Smrtí. Byla tak blízko, že jsem mohl zahlédnout, co se skrývá pod temnou pokrývkou. V hlubinách kápě jsem nenalézal hrůzu a děs, ale něhu a smíření. Z toho dne jsem si odnášel tajemství, které už nikdy neopustilo nitro mého srdce.

Od té doby jsem kráčel nesmrtelný napříč časem. Vyhledával jsem staré, nemocné, války i vraždy. Jen na prahu skomírajících životů jsem ji opět mohl zahlédnout a připomenout, že jsem nablízku.

Zvolila si totiž mě, abych ji vyprovodil ze světa na konci všech dní. Aby neodešla sama. A abych ji připomněl, že dnes musí zemřít.

Prsty nervózně poklepával o kufřík. Věděl, co ho čeká... Tlupa v obličeji vážných kravaťáků, kteří budou hodnotit jeho dílo. Dneska přece musí uspět! Musí!

"Pane Elohime, prosím, vstupte," vyzvala ho sekretářka. "Pane Elohime?"

Napůl ještě v rozjímání popadl zavazadlo a vstoupil do místnosti. 

"Aaa, pan Elohim, co nám nesete tentokrát?" pronesl neupřímně ten v modré kravatě. 

"Ach, ano," odpověděl, zatímco otevíral kufřík. "Představuji vám, pánové, automatizovanou mechanickou loutkohru o sedmi dějstvích. Na jednu stranu se zdá, že jednotlivé postavy mají svobodnou vůli, ale nakonec diváci zjistí, že se jedná o slepé pěšáky, tedy loutky, které jsou nuceny dosáhnout tragického konce."

"Seš si naprosto jistá? Víš, co to znamená? Nebudeš se moct vrátit," nabádal ji neopatrně ke změně názoru. 
"Já jen vím, že musím něco udělat!"
"Fajn, tak já půjdu s tebou."
"Ne, zůstaň."
"Copak to nechápeš? Miluju tě! Nezůstanu tady sám."
"Musíš! Jakmile půjdeme oba, na všechno zapomeneme. Nezbude nic... žádná vzpomínka, pocit ani pouto, že jsme kdy byli spolu. Já..."
Utřel ji hřejivými prsty studené tekoucí slzy. "Tak si běž, ale pak se nediv, že tě budu následovat. Raději projdu tisíci smrtelnými životy a najdu tě, než abych zůstal v nekonečném osamocení bez tebe. Neboj se, brzy se shledáme."
 

Kapitán lodi přichází na příď. Už pluli několik měsíců, zásoby docházely a morálka šla ke dnu. Ale pořád na tom byli lépe než všichni ti lidé, které nechali za sebou.
"Vím," začal kapitán. "Že poslední měsíce byli pro všechny náročné. Opustili jsme ty, které jsme milovali, protože onemocněli něčím, co mohlo zahubit nás všechny. Tuhle plavbu jsme podstoupili, abychom našli nový domov bez toho, abychom se obávali, že se nám objeví černé skvrny na kůži. Dobré zprávy! Brzy dorazíme na pevninu a..."
Někdo z posádky ukázal někam pod kapitánovy nohy a zděšeně pošeptal: "Není to... myš?"
... dobré naděje." Dořekne kapitán.

"Nejraději mám ráda melouny, ale ne ty zelené, nejraději mám ty žluté. Zvlášť když jsou na krájené. Co si o tom myslíš? No tak, řekni něco... Jsem blázen? Já jsem blázen!"
"Minuta skončila."
Sedla si na proti němu. Pomalu se usmála. On jí úsměv opětoval.
"Minuta je pryč."
"Ahooooooooooooooooj, jaaaaaaaaaáááá jssssseeee..."
"Minuta!"
eeeem Bbbbllllleeeeeeeeessskkkk."
"Jáaaaaaaaaaaáaaaaa, víiiiiiiiiimmmmmmm. Seeeeeeediiiiiiii..."
"Další minuta!"
"...iiiiimeeeeee, spoooooolllluuuu naaaaa uuuřaaaaděěě."
"No, tak vy dva, budete se střídat?"
"Neeeeeeeeeeeeeee!" řekli společně, ale to už byli všichni pryč. "Neeeeepuujdeeeeešsš seeee mnooouuuu naaaa veeeeceeeřřiiiii, Priiiisciiiiloooo?"
"Moooooc raaaaádaaaa, Bleeeeeessssskkkuuuu."
Domluvili až ráno a odešli spolu za ruce. Měli se moc rádi.

"Salazare...." ozýval se pustinou temnoty hlas.
"Kdo jsi? Slýchám tě ve snech, pronásleduješ mě na každém kroku v zákoutí mžiku."
"Pojď, ukážu... důležité, abys pochopil."
"Pochopil, co?"
"Co muset stát, abys zachránil vše."
"Nevěřím ti!"
"Zpochybňuj realitu, jen tak nalezneš pravdu."
"Dobrá, tak mi to ukaž."
"Tohle... prazdroj veškeré magie. Síla, kterou čerpáte. Magické pole obklopující Zemi, aby vás chránilo."
"Před čím?"
"Před tím, co nedokázala porazit civilizace před vámi. Pomocí technologie se jim však podařilo vytvořit štít. Zkrátka, jeho integrita klesá... Vytvoř školu pro kouzelníky, bude odčerpávat část magické síly a udržovat štít... Osud světa, je ve tvých rukou."

"Ó, Khimaria, má jediná lásko. Klečím tu před tebou na nejvyšším vrcholku. Cítím tvůj žár a tvou vášeň. Chodil jsem za tebou každý den, snažil se zlomit tvé prokletí, abys mohla být šťastná a nermoutit se z mé ztráty. Bohužel jsem už starý, nedokázal jsem dodržet slib, že tě zbavím tvého prokletí. Každý den jsem vzýval bohy, přečetl každý svitek, žadonil jsem u nejmocnějších bytostí... Nikdo nevěděl. Nyní zemřu ve tvé náruči. Sbohem, má lásko. Vždycky tě budu milovat!"
Starý muž se vrhl do nitra vulkánu a rozhněvaná žena... Chiméra, navždy nešťastná čekající,
až bude moci pomstit smrt svého milovaného.

"Koukněte na něj, zelenáče," řekl, zatímco seděl na trámu a vychutnával si svačinu. "Ani sem za námi nevyleze."
"Ale Luisy, nesměj se mu, vždyť je ještě malý. Dobře si pamatuji, jak jsem tě musela tahat za krk, abych tě sem dostala." Seskočila z trámu, aby poradila nováčkovi.
Smutně se zahleděl na svou mísu plnou jídla. "Tohle bude na dlouho ..."
"Podívej, vím, že jsi tu novej a potřebuješ pomoc, tak začnem od začátku." Přišel k němu a shodil ho ze stolu.
"Luisy, vždyť je to kotě!"
"A já kocour! Dokud sám nevyleze na ten stůl, tak ani ne na ten trám."

"Nedáte si čaj, pane Akihiko?"
"Nemusíte se kvůli mě trápit, slečno Yuki."
"Ale kdeže, vždyť jste náš host, jaká čest."
"To je od vás milé. Děkuji."
"Pane Akihiko, jaké zprávy nesete?"
"Slečno Yuki, vy jste jako japonská Kerria. Tento keř je určen do stinných zahrad, protože jeho květy na plném slunci blednou. Obávám se, že pokud vás pan Saito požádá o sňatek, pak v jeho záři skončíte zcela zastíněně. A pokud vím, tak by nebylo společenský únosné, kdybyste odmítla."
"Saito je starý ožrala. Bohatý, ale starý. Nerada bych se dostala do situace, kterou popisujete. Co navrhujete?"
"Yuki, vemte si mě."