Středozem

Stráže neskrývaly překvapení, když k hlavní bráně dorazila nečekaná delegace. Mladý pán Elladan v sametovém plášti podivného střihu a s domýšlivým úšklebkem. Mistr Elrond s košíkem na předloktí. Elrohir, kterému na zádech nadskakovala smotaná houně.
A vzadu ona.
"Pane," uklonil se strážce. "Přehlédli jsme, kdy jsi odešel."
"Jo, přesně!" dmul se Elladan. "A teďka se máte zeptat, kdo žádá vstoupit, ne nám jen tak otevírat!"
Strážce tázavě hleděl na Elronda, ten ale cosi hledal v košíku.
"Takžééé, pánové Elladan a Elrohir, jejich ctěný otec. Jo - a naše chůva!"
"Ale pánové zase odcházejí," ozval se Elrond. "Ten poslední kolíček mi nevrátili."

"Kdo jsi?"
Kdysi tu otázku kladly kruté oči. Neodpovídal. Přestaly se ptát. Dlouho předtím, než ho nechaly samotného v temnotě.
Temnota.
Kdysi dokázal vidět její odstíny, rozeznat den a noc v nejhlubší chodbě hory.
Hora?
Kdysi mu na ní záleželo. Byla na mapě.
Mapa a klíč.
Kdysi znamenaly poslání. Byly tím posledním, co zbylo v jeho rukou.
Zbylo?
Kdysi měl ještě něco. Kov, obtáčející jeho prst, šeptající slova o rodu a domovu.
Rod? Domov?
Kdysi se rozhodl pro ně přežít. V jeho mysli zůstal jen otec a syn.
Syn.
"Dej to mému synovi," přikázal vlídným očím, jako král.
Jméno zapomněl.

Menší dohled, větší možnosti, říkali.
Seznámíš se s elfama, říkali.
Klamavá reklama.
Zavřeli mě do sklepení... jo, pravda, elfové tam byli taky. Ale legrace ne.
Pak nám řekli "bojuj".
Proti Valar?
Rozohnil jsem se u toho pěkně... ale nedopadlo to.
Vyrazil jsem na vlastní pěst.
S Entama jsem nepochodil, chytlo jim ode mě stádo...
S trollama jsme rozjeli slušnou párty, smíchy skoro pukali - pak pukli doopravdy. Zatracená denní hvězda.
Já to odnes kocovinou, tak jsem zalezl do jeskyně se vyspat.
Ty trpaslíky jsem chtěl jenom slušně požádat, aby nekutali aspoň o víkendu.
Neposlouchali.
Hele, výprava... klucí, nemáte Ibáč?
Tak ne.

Dovolte abich se přestavila. Jsem krasná elfská princezna jediná, jiné elfské princezny už dnes nejsou. Mám dlouhé vlasi jako temný vodopád šedé oči a tvář jako praprababička prý. Říkají to všichni tak to o sobje vím. Dneska jsem se procházela kolem řeky abich tam hloubala o svém osudu když, najednou na mně mluví hlas Ach princezno už dlouho se odhlodávam vijádřit ti svou lásku!!! Bil to Glorfindel! má dlouhé vlasi jako sluneční svit a blankytné oči ale, já jsem odpověděla Glorfindeli ach! nemohu se ti zaslíbít, protože, mám nějaký osud někde jinde? Hrdinský čin mu vyšel avšak, tohle totálně ne.

Nic není zadarmo.
Dostala se mezi haradské šermíře proto, že zachránila život mladé Hevrîn.
Postarali se o ni v nejtěžší chvíli, protože jim léta zařizovala lepší zbraně.
Velká země Mordor vám nabízí ochranu výměnou za vaše služby.
Dolujte pro mě opály a nechám vás žít.
Něco za něco.

"Už ses mě přece ptala," řekl Elrond. "Co žádám výměnou za druhou šanci. Jen to, abys ji nepromarnila."
Celeamin neopouštěl nevěřícný výraz.
"A nebo, dobrá!" rozhodil rezignovaně rukama. "Ušetřil jsem tvůj život, abych tě využil na hlídání dvojčat, jejichž kouzlu jsi podlehla a teď jsi navždy zavázána stát na naší straně. Lepší?"

Na les padlo šero; vyhasínající uhlíky ani vycházející hvězdy v sametové tmě úkrytu neexistovaly. Stěny z látek a větví tlumily cvrččí ukolébavku.
Elladan pozoroval nezřetelné rysy bratrovy tváře. Bledé čelo, pootevřené rty, prsty uvolněně zapletené v pramenech vlasů. Neklidně oddychoval. Co se mu asi zdá?
Elladan měl bratra moc rád. Ačkoli, jaké by to asi bylo, být jediným Elrondovým dědicem? Mít celou máminu náruč pro sebe...?
Jenže co by si bez něj Elrohir počal, chudák. Celé dny by fňukal kobyle do hřívy.
Ne. Bratři k sobě navždy patří, pomyslel si Elladan, otočil se a stáhl celou houni na svoji stranu.

Slunce zapadlo, jablíčka se okousala až na jádřinec, vzplál táborák, voňavý horský vánek zvedal jiskry, ptáčci dozpívávali poslední noty.
Hraničáři opření o lokty vykukovali ze své hromady přehozů.
"Dneska budem vyprávět pohádku my tobě," pravil Elladan důležitě a zívl. "Strašidelnou historku... z dávných časů! Byl jednou jeden hrooooozný ostrov. Jmenoval se Ostrov vlkodlaků. A žili na něm samí..."
"...vlkodlaci! Haúúúú!"
"Taky tam byly temné kobky a v nich..."
"... vlkodlaci!"
"Ostrov stál na řece Sirion a přes tu řeku..."
"Skákali vlkodlaci!"
"Buď zticha, Elrohire!!! Celeamin...?" Elladanův smrtelně vážný hlas přerušilo další zívnutí. "Bojíš se...?"
Přikývla, dlaň na ústech, dusíc neovladatelný smích.

Prasata žrala všechno. Na severu, daleko od obilných polí, neměla na výběr. Po všem, co jste jim hodili, se hnala. Obkroužila sousto jako kruh tanečníků, strkala do sebe, rvala se, poskakovala, kvičela. Za chviličku na zemi nezbylo nic.
Občas mezi ně spadlo neopatrné skřítě.

Podvečerní slunce kreslilo na palouk rudé pruhy. Elrohir mezi nimi našlapoval jako na kameny v potoce, krůček, počkat, krůček... V natažené dlani kousek jablka.
Zvířata cítila myšlenky. Bachyně si Elrohira nevšímala, jen mžourala očky na dospělé v pozadí.
Pruhované selátko větřilo, cupitalo.
Celeamin tajila dech.
Ale musela věřit téhle rodině, že v jejich údolí je bezpečno.

"Tady nás to napadlo! Že musíme prozkoumat, jestli je Imladris dost chráněná!" zvolal Elladan šťastně ze své strážné borovice.
"To napadlo Celeamin. Ví věci o dobývání hradů," řekl Elrohir. "Ještě mi neodpověděla, odkud."
Elrond upřel na chůvu varovný pohled.
"Bydlela jsem v hradu," odvětila. "A dávala jsem tam pozor."
"Tam ses naučila udělat paklíče?!"
Elrondovým pohledem by šlo přeseknout poleno.
"Jsem kovářka, děti."
"Aha! A co umíš nejlíp vyrábět?"
Celeamin mu ten pohled vrátila.
"Meče."
Kluci měli oči navrch hlavy. "Ukovej nám meče!!!"
"Nejdřív vás radši naučím s těmi dřevěnými."
"Umíš šermovat?!"
Jemně se pousmála. "To snad každá chůva, ne?"

"Tady jsem byl naposledy před válkou." Elrond se ze strmé stezky rozhlížel po skalnaté průrvě plné bílé vody, zakrslých smrčků a vůně ledu. "Děkuji, hoši, za takový únos."
"Pch!" udělal Elladan. "Nás bys na procházky vyháněl a sám nikam nejdeš! Proč? Aha?"
"Já už nikoho neunáším," zavyl zadýchaný Elrohir. "Je to moc do kopce."
Elrond se přemýšlivě zachmuřil. Vzápětí synka popadl a posadil si ho na ramena.
Elrohir zavýskl. "Hyjé, koníčku!"
"Táta není žádnej koníček, musí být Huan! Jako malým nám vždycky dělal Huana!"
Elrond se ohlédl na mlčenlivou chůvu.
"Kupředu, valinorský pse," ušklíbla se. "Beztak je to jenom lenost."