Středozem

Tvař se, že tvou loajalitou nic neotřáslo. Na ničem ti nezáleží, kromě moci a prospěchu jako ostatním. Obleč zbroj, protože sis vydobyla místo. Ne snad proto, že se s haradskými přátelíš.
Předstírej pokoru před svými vězniteli. A pak udeř.
Odevzdaně uhni pohledem, když se na tebe bratr podívá těma ledově modrýma očima, přiznej chybu, tiše skloň hlavu. Křičet můžeš jen v duchu, o svém ochromujícím strachu, že už tě nikdy nevezme za sebe na koně, nikdy se s tebou nebude smát.
Předstírej pokoru...
Krev se žene do tváří, rty se vztekle semknou.
Dost!
Nepotřebuje to. Nepotřebuje předstírat, že není šťastná.

Ve stínu pod můstkem využil Elrond okamžiku, kdy se hoši odplížili mimo doslech.
"Nevím, jestli jsi to povolání chůvy pochopila," zašeptal.
Celeamin měla nečitelný výraz.
"Podporuješ je v únosu vlastního otce. Jak je to podle tebe výchovné?"
V očích jí blýsklo. "Podle mě velmi."
Elrond rezignovaně vzhlédl k vlhkému zdivu nad hlavou. "To celé byl nápad mojí paní choti. Souhlasil jsem; matky potřebují svůj klid, aby je starosti nevyčerpaly, aby měly příležitost k odpočinku či úvahám, zda časem pozvat do svého života děti další..."
"Tví synové nejsou vůbec vyčerpávající. Naopak."
Překvapeně na sebe hleděli.
Paní Celebrían měla zatraceně vychytralé nápady.

Uznal, že jsou šikovní. Pochválil je za všímavost. Slíbil, že se na jejich objevy časem podívá. A pak je slušně, přívětivě poslal za matkou.
Proč se na něj dívali, jako by je zradil?
"Ale - ale -" Elladanovi přeskakoval hlas ze zlobných hloubek do rozčilených výšek. "To nemá cenu! My jsme se TAK snažili a teď jsme hrdinové a nejsme jenom děti! Musíš nás -"
"Dost, synu," pravil Elrond polohlasně. "V knihovně se nekřičí."
Táhlý, kvílivý tón, přerušovaný zoufalými pisklavými nádechy. Zkázonosný zvuk, vzbuzující hrůzu v každém rodiči, který se právě chystá usednout k práci.
Elladan pevně objal plačícího bratra.
"Změna plánu, otče."

Elrond poslouchal děti, zuřivě čmárající do roztomilého nákresu děr v opevnění Imladris.
"Stačilo proběhnout pod mostem, kam není ale vůbec vidět, a byli jsme tu!"
Shovívavě se usmál. "Nenapadlo vás, že je Dům třeba chráněn něčím víc než jen ostražitostí jeho obránců? Že kdybyste sem nepatřili, nedostali byste se sem?"
"Jako, kouzlama?!" Elrohir vytřeštil oči, Elladan se zachmuřil.
Celeamin si významně odkašlala.
Elrond nakrčil obočí. "Hm... Ale spíš jste byli opravdu výtečně nenápadní. I to je svým způsobem... kouzlo."
"Jako malý prasátka!" vyhrkl Elrohir.
"Zas tak úděsně jste se nezmazali."
"Néééé... Prasátka mají proužky. A kvůli nim nejsou vidět! Kouzlo."

Elrond, osvěžen procházkou, vzal ze stolu jakousi novou doručenou listinu. Rozvinul ji a svraštil čelo.

Ctěný tatí Pane IMladris!
Máme tu překvapivou správu. Myslelsis, že strádáme v lesích leč ne. Jsme TU, pokoušajíc obranu tvojeho domu. Myslíme to s tebou dobře. Každý nepřítel by sem moh vlést a ty by jsis nevšimnul?! Musíš to o p r a v i t !!
Hraničáři.

Elrondovi u poslední věty zacukalo v prstech. Kdy už konečně začnou psát nosovky pod tengwar? A ten přechodník...!
Sáhl po peru.
"Ne tak rychle," ozval se drsný chlapecký hlásek.
Elrond si povzdechl. "Nuže... Tak mi tedy povyprávějte, kudy jste se sem dostali. Podrobně."

Jak dlouho vydržíš?
Jak dlouho vydržíš tady? Jak dlouho vydržíš tohle?
Moc dlouho ne, protože jsi slabá. Vidíme to na tobě, že jsi slabá.
Umřeš tu.
Vojáci se sázeli, komu se podaří zastihnout ji samotnou. Podařilo se to dvěma, na chvíli. Pak přišli jeden o ruku, druhý o krk.
Cink.
Skřeti se sázeli, kolik chlapů čarodějka ještě zařízne, než se jí začnou konečně pořádně bát.
Cink.
Velitelé se sázeli... Nenápadně... Kdo se vrátí z ochozu.
Ne ona. Určitě ne elfská čarodějnice. Ta poletí dolů.
Vrátila se. Přece slíbila, že přežije.
Cink.
Nevěděli, co všechno v ní umřelo, aby mohla žít.

Byli jen dva. Odvážní hraničáři. A chůva.
Sami se nemohli postavit celé pevnosti, ale naštěstí sem nepřišli bojovat!
Hledali slabinu tohoto pyšného sídla. Našli ji! A teď, v samém srdci nepřátelského tábora, v temných uličkách, číhali...
Elladan se zachmuřil nad vlastními představami. Otce miloval. Ale knihovnu? Tu ne. Tu mohl hanět jak chtěl.
Elrohir nedokázal mlčet. "Vsadím se, že tohle nečeká! Vyděsíme ho k smrti!"
"Tiše, ty záludné děcko," špitla Celeamin.
"A tys nebyla záludné děcko? Určitě jsi taky někoho napadla ze zálohy!"
"Uhodls. Takového, co si vsadil, že mě vyděsí k smrti."
Není to špatná chůva, pomyslel si Elladan.

"...co nám patří!"
"Nějaký cukroví..."
"Ne! Hrdinům je třeba zbraní!"
"...perník."
Chůva jim oběma zacpala pusy.
"Zmlkněte," zašeptala výhrůžně. "Posloucháte se vůbec? Proč tu jsme? Hrát si? Krást v kuchyni?"
Elladan jí nasupeně zaprskal do dlaně, Elrohir zavrtěl hlavou a zahuhlal.
Pustila je.
"Chcem dokázat tátovi, že jsme hraničáři... A..." Tváří mu proběhla zvláštní proměna. "Nesmíme dělat, co by od nás čekali. Elladane, ty... jsi ten chytřejší... přece něco vymyslíš."
"Já? Chytřejší?"
Bratři jeden na druhého zírali, jako by se viděli prvně. Najednou je od sebe nešlo rozeznat.
"Když my nevíme."
"Ale kdybys nám poradila..."
"...tak jsme to, jedno ucho."

"Není to napínavý," zabručel Elladan. "Musíme někdo být... Jinak jsme prostě jenom přišli domů tajným vchodem. Co je na tom hrdinského!"
Elrohir jako by mu četl myšlenky. "Budeme Isildur a Anárion! Plížíme se děsným údolím Gorgoroth..."
"... ale vládneme neohrožeností králů lidí! Strach nás nezlomí! To není k smíchu, ty... Chůvo."
"To není," odvětila Celeamin šeptem.

Děti Věže by se určitě nesmály. Všechny naslouchaly s pusami dokořán, když jim Hevrîn vyprávěla.
"Tady jste v bezpečí! U ohně, hluboko mezi pevnými zdmi. Jednou ale nastane čas vyjet a vzít si zpět, co nám patří. Zaženete Námořníky zpátky do moře, stateční haradští chlapci."

"...a co když je to pravda?" zeptala se, v hlase zranitelnost, určenou jen pro jeho uši. Přistoupil k ní a objal ji.
"Pramálo na tom záleží, pokud se nenechají přesvědčit," potvrdil.
Snažila se. Jako vždycky.
Být tou, která vede.
Držet věci pohromadě.
Podělit se o to, co ví.
Narazila.
Na nedůvěru těch, kdo hledíce na vlastní stín zpochybňovali existenci slunce za svými zády, ale zatvrzele se odmítali otočit.
Na loajalitu, která nepřipouštěla názor zvenčí skupiny.
Jako by znovu byla jen "tou Finarfinovic holkou".
Stiskla ruce svého muže a zvedla hlavu.
Můžeme odejít, zaznělo myšlenkami.

Psal se rok 1350 S.A.