Středozem

Paní Celebrían vdechla teplou vůni stáje a pohladila po chřípí Hnědoočku, Elrohirovu klisnu. Koňské oči se ptaly, kopyta nedočkavě přešlapovala.
"Ano, já vím, maličká... Já vím," zašeptala klisně do ucha.
Beze spěchu, naslouchajíc zvukům rána, kráčela pak podloubím. Slunce vstávající nad horami jí skrz břečťan kreslilo na tváři masku z lístků. Vzala mezi prsty úponek jako dětskou ručku.
Věděla, že tam někde jsou. Rostliny si šeptaly o radosti ve větru, o krocích v trávě, o smíchu ve větvích.
Nehodlala je prozradit. Ať už se radují z čehokoli, je to přesně to, co si přála. Potřebovali to prožívat spolu - všichni tři.

Poslední plíživý krůček, bouchnutí vrat, zběsilý úprk, bušící srdce, lapání po dechu, vzrušený šepot.
"To bylo o fous!"
"Pššššt!"
Tiskli se ke zdi mezi hlohy a kopřivami, mučivě dlouhou chvíli.
Elladan napjatě poslouchal. Elrohir sledoval chůvu, kterou ještě přednedávnem nesnášel.
"Celeamin?" zašeptal. "Odkud víš tyhlecty věci? O dobývání hradů?"
"Šššš..." přimhouřila oči.
"Já jenom... Nechci, abys z toho měla potíže. Aby nám táta pak... Nezakázal s tebou být a... Nezavřel tě."
"Proč by mě měl zavírat?"
"Jsem slyšel... Že prý odtud vůbec nesmíš, dokud... Něco."
"Dokud co?"
Pokrčil rameny. Nevěděl. Neměl to vědět.
Dokud nebude jisté, že je to bezpečné.

Stránky knihy pomalu ztrácely podobu zlatého ostrůvku v tmavomodré tmě. Vybledly do blankytu bezmračného rána. Rozsvítily se slunečním paprskem odraženým do okna knihovny.
Elrond sfoukl svíčky. Zase tu proseděl celou noc. Ani na večeři se nezastavil. Nu což, četba byla mnohem uspokojivější potravou: potravou pro duši.
Zamyslel se. O svoje syny mít starost nemusel, a přesto měl najednou takový zvláštní pocit...

Krčili se na vlhkém, plevelem zarostlém schodišti.
Jakmile se bude střídat noční stráž, vyrazí. Podél zdi stájí, rovnou do chléva.
Elladan měl svůj plán, ale s prázdným žaludkem se žádný hrad dobývat nedá.
Ovšem, snad nebude muset sám dojit...

Hobiti žijí v Kraji, mají rádi mír a pokoj a jsou ještě menší než trpaslíci. Proto je většina národů považují je za neškodné.

Gandalf věděl, že opak je pravdou. Bilbo Pytlík to dokázal na výpravě se skupinou trpaslíků. Nepotřebujete ale výpravu, abyste zjistili, že někteří hobiti mohou být i nebezpeční.

Nad Hobitínem se prohnal zářící drak a změnil se v nádherný ohňostroj. Za sebou ale nechal chaos.

Za touhle téměř pohromou stáli dva ušpinění hobiti a smáli se, dokud se za nimi neobjevil vysoký čaroděj. Stačilo strávil den se Smíškem a Pipinem, abyste věděli, že slovo neškodní všechny hobity nevystihuje.

"Vyprávěj něco..."
"Neumím pohádky."
"Něco si vymysli!"
"Hm... Jedna žena měla čtyři syny. Žili v převelikém hradu plném válečníků..."
"Jako my!"
"V mnohem větším hradu než vy. Toužili stát se taky válečníky. Protože byli ale malí, každý se jim vysmíval. Matka jim řekla: Nejdřív se staňte velkými mezi malými! A tak se bratři spojili s dalšími dětmi, které v tom hradu neměly zastání. Malí a mrštní dokážou nejlíp doručit zprávu, pronést balíček a nebýt spatřeni... Brzy čtyři bratři všem ukázali svoje kvality. A když dospěli, stali se vojevůdci."
Hevrînini synové byli předurčeni padnout. Jako všechny děti Věže, lidské i skřetí.

Byl to skvělý plán. Trochu nebezpečný, ale to k tomu patřilo.
Cesty byly sledované. Ale vodopády? Řeka?
Staré cestičky od Domu podél přítoků, dávno nepoužívané stupně vytesané ve skalách, které Elladan s bratrem náhodou objevili, byly zároveň cestičkami dovnitř.
Bruinen měla břehy porostlé vrbičkami. Nejdřív přeskáčou po kamenech v jejich stínu... Snadné. Až na ten zrádný mech!
Elladan cítil v zádech chůvin pohled.
"Nedívej se!" sykl.
"Nedívám."
Elrohir ždímal kalhoty.
"Je vám zima?"
"Neni. Ale nedívej se."
"Nedívám se. Vezmi si můj plášť."
"A já?!"
"Budete se muset podělit."
Elladan zrudl.
Obdržel shovívavý úsměv. "Je to výborný plán, náhodou, neboj."

Přivírala oči před poledním sluncem a naslouchala.
Vodopády šumí, ale dají se odmyslet.
Kluci chroupají jablka. Jednomu zakručí v břiše.
Zahouká hrdlička, štěrk cinká po svahu, shozený kopýtky zvěře.
Kdesi v dálce nezřetelný zpěv, prolínající se elfské hlasy.
Tiše si zabroukala melodii.
"Co zpíváš?" Elrohir si dal pozor, aby se zeptal s prázdnou pusou.
"Tomu bys nerozuměl," odbyla ho.

Den v horách zapadne
- a vyjde nad moře
Na podzim tráva schne
pro zeleň na jaře
Jen lidský život - rci,
proč ten se nevrací...?

Slyšela v duchu Hevrîn zpívat někomu, koho z vězení temného sebeklamu vysvobodila smrt.
Jinak se odejít nedalo.

Leželi na balvanu vedle potoka a pozorovali. Jen pár sáhů pod nimi se voda s hučením propadala do hlubin.
"Hm?" Chůvin tázavý pohled.
Elladan se přikrčil jako číhající kočka a zašeptal odpověď.
"Přes ten vodopád tě nikdo neslyší, trdlo, ani já."
"Stráž se jen tak prochází a sleduje cestu," zopakoval dotčeně.
Elrohir upustil do proudu list, malou hnědou loďku. Zatočila se, statečně se vyhnula víru, obeplula poslední kámen a zmizela.
Hloubka ji spolkla.
Elrohir se naklonil. Ještě kousek.
Vodní tříšť chladila na tváři.
Chůva ho pevně chytila za opasek a stáhla zpět.
"Byla by škoda tvého obličejíku, kdybys tam sletěl."

Elladan kopl do kmene strážné borovice, až se uloupla kůra.
"Nevím, proč nás máš hlídat v našem vlastním údolí!"
"Páni rodičové neřekli hlídat," odvětila chůva, čekající se založenýma rukama ve stínu. "Jen utěšovat."
Elrohir zahýkal smíchy. Elladana to rozlítilo.
"Nepotřebujeme hlídače! My jsme hlídači, hraničáři! Hodláme chránit svůj domov před zlovolným útokem!"
V hloubce pod útesy nenápadně probleskovaly plochy střech.
"Abys mohl něco chránit, musíš vědět, jaké to má slabiny. Rozhlédni se. Je tohle údolí opravdu tvoje? Tak předveď otci, že nejsi žádné telátko. Ukaž, jací s bratrem dokážete být skvělí hraničáři."
Spiklenecky na něj mrkla. Docela jako malá holka.

Nevšímala si jich, přimhouřenýma očima zkoumala protější svah. Dvojčata napjatě přežvykovala snídani.
Celeamin nepřítomně probírala prsty trávu, jako by hladila něčí vlasy. Chladivá stébla klouzala dlaní jako maličké čepele. V sevřené pěsti stébla uspokojivě zaštípala, jak se ji snažila pořezat. Drouboučké luční kvítky a divoké bylinky rostoucí mezi trsy zalechtaly, zaškrábaly.
A zavoněly.
Přičichla si k ruce.
"Fofu," zahuhlal Elrohir.
Probodla ho pohledem. Dokud měli plné pusy, mohli by třeba mlčet.
Kluk polkl. "Kopr!"
"Klaním se tvým znalostem."
"To vim od maminky."
Vůně náhle zesílila, z minulosti přivanula mlhavou vzpomínku. Zlatovlasá paní jí podává rostlinku... Od maminky.
Váhavě se usmála.