Středozem

Sluneční loď se přehoupla přes východní hřebeny a rozsypala po paloučku tisíce zlatorudých světélek. Zatřpytily se v trávě, na popadaném chrastí i třásních navlhlého přehozu pod větvemi.
Z úkrytu se vynořila Elladanova rozcuchaná hlava. Promnul si oči a upřel je kamsi do zamlženého nekonečna.
Stopy. Stébla už se znovu narovnala, ale něčí boty z nich setřely rosu; zbyla jen tmavší místa.
Vedly přímo k němu.
Přímo ke košíku, v kterém na ubrousku ležely tři obložené krajíce se vzkazem: "Pořádně se najezte!"
Elladan pochopil.
"Celeamin!" zavolal výhrůžně do lesa. "Ten třetí chleba namazala má paní matka tobě, poď ho hned sníst!"

"Vezmi si to." Čarodějka podá haradské dívce dýku.
"Vážně?!"
"Udělala jsem ji pro tebe. Už nejsi bezbranná. Burul tě s tím naučí."
"Krásnější nůž jsem nikdy neviděla!"
"Inu... Mohlo to být lepší. Nemám tu na to materiál. Ne na výrobu věcí mimo plán."
"Musíš si taky něco vzít ode mě, paní. Dám ti polévku s kroupama!" Vnucuje jí misku.
"...po čem to chutná?"
Hevrîn spiklenecky zašeptá: "Po kostech. Dostáváme jen uzené, ale Burul mi sehnal od známého ve skladech kosti na vývar."
"Vepřové kosti na vývar?"
"To jsem se neptala. Prostě kosti."
To se mi jen zdálo.
A nebo ne?

Měla v životě jen pár přítelkyň, kterým mohla říkat sestry. Kdyby tvrdila, že na žádnou nezapomněla, lhala by.
Ale pamatovala si Hevrîn. Přestože přátelit se s obyčejnými lidmi bylo jako mít psa.
"Proč jsi sem přišla žít? Mezi válečníky a... Čaroděje?"
Pohublá snědá dívka pokrčila rameny. "Někdo musí o válečníky pečovat, paní. Léčit je, když se vrátí z boje. Jistě takovému hrdému údělu rozumíš. Přece taky máš, kromě... čarování, o někoho starost."
"Starám se jen o sebe."
Hevrîn zvedla bradu. "A já myslela, že máš starost o..." Významný pohled vědoucných hnědých očí. "...mě."
Chtěla ji obejmout. Ale před cizími nemohla.

Les byl krásný, přívětivý, lákal milence k procházce, říčka lákala k napití, mýtina k lehnutí.
Nemohli jinak, než se k sobě přitulit. Ach, ta mladá láska!

„Hej!“ dívka vykřikla.

„Co je?“

„Ten smrk na mě mrkl!“

Rozesmál se: „Ale, miláčku, to byl jen stín.“

„Houbelec! Někdo nás šmíruje, bylo to jasný oko," začala se oblékat.

„Tak se pojď podívat, uvidíš, že to byla jen tvoje fantazie.“

Vstali a šli se podívat na údajného šmíráka.

„Nikdo tu není, jen stromy,“ přiznala.

Opět neodolala dotekům a nechala se povalit do mechu.

*

„Hmmmmmmmm… Co myslíš, že asi dělají?“
„Hmmmmmmmm… Enťata. Asi dělají enťata.“

V šeru na paloučku někdo tiše popotáhl. Vyrostla tu kupa větví, mezi nimiž prosvítala celkem nenápadná světlezelená látka s výšivkou. Uvnitř to vonělo smrkovou smolou, ovcemi a trochu... Maminkou.
"Co je?"
"Spadlo mi smítko do oka."
"...to určitě."
Noční vítr zadul mezi skalami, vodopády temně zahučely.
"Neměli bysme držet hlídku?"
"Hm."
"Ty brečíš!"
"Ne! Jdu hlídkovat!"
Z přístřešku vyrazil Elrohir omotaný sametovým přehozem. Vzdorovitě upřel pohled do noci.
Ten svíravý pocit, to určitě nebylo stýskání! Kdepak! Spíš lovecká předtucha. Ať ho zpod smrků pozoruje cokoli, nezaskočí ho nepřipraveného.
Netušil, že pozorovatel v temnotách měl v plánu nechat je raději vyspat.

Elladan, s očima zacloněnýma dlaní, se odvážně vykláněl ze své strážnice na pokrouceném borovicovém kmeni. Ostřížím zrakem sledoval údolí pod sebou. Nebyl si zatím jist, jestli je to větší dobrodružství než dřepět doma.
Ohlédl se na svého bratra, který se válel na palouku, místo aby taky zodpovědně strážil.
Vyčítavě na něj sykl.
"Cvičim vosičku," odvětil Elrohir. "Koukni. Přistane, když jí řeknu. Udělá mi na prstu ďub, ďub, otočí se, popoletí... Sedni! Vidíš?"
Elladan protočil oči. Taková dětinská zábava.
Chvíli mlčel.
Pak seskočil z borovice a neochotně se usadil v trávě. Všude kolem to bzučelo.
Natáhl prst.
Ďub, ďub, udělal sosáček.

Pěšinou do strmého kopce odhodlaně dusala nápadná dvojice. Sice si přála být nenápadná, jenže to by nesměla utíkat s obřím balíkem květovaných přehozů v náručí, dekou odcizenou vlastnímu koni, košíkem jablek, dřevěnými meči a pytlíkem kolíčků.
Ani jeden z nich nechtěl přiznat únavu, a tak mlčky pospíchali, dokud se konečně nevynořili z lesa na rovině.
"Tak," vyhrkl Elladan a vztekle hodil přehozy na zem, "teď mi vysvětli, proč jsi vzal na náš úkryt kolíky bez šňůry?"
Elrohir se nenechal zastrašit. "Říkals, že chceš zažít vzrůšo. Že se nudíš. Že chceš boj o život. Tak bez šňůry to bude teprv vzrůšo."

Když zafouká od jihozápadu a vzduch se zavlní příslibem budoucího léta, když ráno oschne rosa a vysoko nad útesy utíkají obláčky, tehdy je ten čas. U jižní zdi, dopoledne na sluníčku, večer ve stínu, voní v nejmagičtější harmonii poslední jabloňové květy, šeřík i právě rozpuknuvší pivoňky. Voda v neckách, nabraná z vodopádu, je ještě cítit sněhem. Dokonalý den na dokonalý osobní rituál.
Elrond naposledy vyždímal pyžamo a znalecky ho vyklepal, aby ho mohl pověsit přesně za švy. Po paměti sáhl do košíku, zavěšeného na šňůře na háčku, a nahmátl prázdno.
Zaklel by, ale protože byl milujícím otcem, jen si povzdechl.

Paní Galadriel byla k obyvatelům "svého" kousku Středozemě laskavá a pozorná. Vždycky si však držela odstup, jako panovnice a jedna z nejstarších a nejváženějších vůbec. Jediný, kdo snad směl nahlédnout do její mysli, byl její manžel.
Teď to ale bylo jiné. Chodila jako ve snách. Na pozdravy nereagovala. Na otázky odpovídala nepřítomným pohledem. Dokonce i pan Celeborn kolem ní našlapoval po špičkách, nebo se držel dál.
Někteří se začali bát, že snad uvažuje o návratu za moře.

"To je jen šestinedělí, to přejde," ujišťoval trochu melancholicky vládce Lothlorienu o celý věk později vyděšeného zetě, když se stejně začala chovat Celebrían.

Byla tu třetím rokem. Někdy se to zdálo jako tři týdny, jindy jako celý věk. Nad údolím letěly úsvity, úplňky a hvězdy. Zlé vzpomínky pomalu vyhasínaly. Poslouchala laskavá slova. Začínala jim věřit.
Možná by jí i něco chybělo. Jenže...
"Celeamin? Že víš, jak se jmenoval poslední král Númenoru?!"
"Tos měl za úkol zjistit sám. V knihovně."
"Pch, no dobrá! A Elrohir má dělat co?"
"Elrohir má dojíst chleba."
...už neměla pocit, že nečinně vyčkává. Měla zase práci. V mnoha ohledech podezřele podobnou svojí původní práci.
"Na, vezmi si taky krajíc. A hněte sebou, nemáme celý den."
Občas pána Imladris nechápala.