Staré řecké báje a pověsti

Vládce veškerenstva právě hoduje, a jeho číšník hbitě přináší další a další chody. Stáda jehňat i kůzlat, hejna ryb, to všechno mizí v ohromném chřtánu, který se zdá být bezedný.
Jeho manželka na to zamyšleně hledí, a po očku pozoruje číšníka, který přináší ohromný medový koláč. Vládce se na něj zálibně usmívá.

"To už by snad mohlo stačit, manželi," odváží se namítnout.

"Nikdy!" ohradí se vládce hromovým hlasem, a se slovy "Já nikdy nenechám zbytky! Nikdy! Nech si to všici zapamätajú!" spořádá celý koláč.

Manželka si povzdechne, ale usmívá se.

Opět předstoupí číšník, v ruce malý talířek.

"Vafličku na zakousnutí?"

Země se povážlivě houpala pod nohama, a puch bažiny byl nesnesitelný.

Už to nebude daleko.

Konečně dorazili ke sluji. Hořícím šípem střelil přímo do ústí jeskyně. Vzápětí se ozval strašlivý řev, a nestvůra se vyhrnula ven. Devět hlav, jedna strašlivější než druhá.

Která z nich je ta nesmrtelná? napadlo ho. Nezbývá než to vyzkoušet.

Ohnal se kyjem po jedné z hlav, a přímý zásah ji rozdrtil na kaši.

Tahle to nebude usmál se, ale úsměv mu hned zamrzl na rtech.

Zkrvavený pahýl hlavy se rozzářil, tkáň začala bobtnat, kynout, a vzápětí tu místo rozdrcené hlavy syčely dvě nové.

No potěš...

Midas jako každý den polehával na stráni a poslouchal písně svého nového přítele Pana.
"Hraješ dobře, ty starý kozle, žádný hudebník z mého paláce se ti nemůže rovnat."
Pan potěšeně pokračoval ve hře.
"Co lidský hudebník, ani samotný Appolon se ti nevyrovná!"
"Myslíš?" Pan byl sice na svoje umění hrdý, ale porovnávat se s Appolonem?
"Samozřejmě! Co kdybys poprosil Tmola, ať si vás poslechne? Určitě mi dá za pravdu!"

***

"Appolon je lepší?! S jeho kýčovitým brnkáním na lyru? Zbláznil ses?! Vyměnil sis snad uši s tímhle oslem?"
"Jak se opovažuješ znevažovat boží rozhodnutí?! Za tvou drzost narostou oslí uši tobě!"

Láva ze soptícího vulkánu se řinula proudem, a země se otřásala. Moře pěnilo a klokotalo, jako by se vařilo, a na obloze blesk stíhal blesk.

Matka se čtyři dětmi stála na vysoké skále a pozorovala obzor, kde zuřila nadpřirozená bitva.

"Je čas, mé děti."

"Jsi si jistá, že činíme dobře, matko?" ozvala se ta okřídlená z dcer. "Postavíme se proti vlastnímu rodu, proti vlastnímu otci! A jestli ten boj nakonec prohrajeme, můžeme rovnou počítat se smrtí."

"Ale pokud zvítězíme, Kronos zemře a jeho tyranie skončí, mé děti."

Váhání trvalo jen okamžik, a pak pětice vyrazila do boje.

Diovi na pomoc.

Dávno padla noc, ale na Olympu to zřídkakdy znamenalo konec večírku.
„Persefona mě nikdy chtít nebude,“ stěžoval si Hádes každému, kdo byl ochoten poslouchat.
„Protože na to jdeš úplně špatně!"
„Jsem jedno ucho.“
Zeus – víc než jen lehce v náladě – se té představě zasmál. Pak se k bratrovi naklonil.
„Musíš ji unést.“
„Unést,“ zopakoval nepřesvědčeně Hádes a odtáhl se. „Proč se mi zdá, že je to blbej nápad?“
„Mně to fungovalo vždycky.“
„Démétér mě zabije.“
Zeus jim dolil sklenice. „Sme nesmrtelní,“ podotkl. „Musíš si pak Persefonu nějak to, udobřit. Pojmenuj po ní kontinent nebo tak.“
Hádes o tom začínal uvažovat.

Na obzoru se objevil pruh země. Naposledy se rozhlédl po ostatních. Seděli u vesel, voskem zalité uši jim splývaly s vlasy. Byli to zkušení lodníci, a k práci jim stačil zrak.

Pak uslyšel první tóny, a celá mysl se mu rozhořela touhou skočit do vln a plavat blíž a blíž. Křičel, aby ho rozvázali.

Neslyšeli ho, naštěstí.

Ale to nejhorší nastalo, když se vzdalovali. Jak píseň slábla, zdálo se mu, že mu vysává život z těla, že zemře, pokud píseň utichne. Zoufale škubal provazy, ruce a nohy rozedřené do krve...

***

Jizvy na rukou a nohou mu zůstaly až do smrti.

Zoufalý Tyndareós měl hlavu v dlaních. Heleniny námluvy se strašlivě zvrhly. Nápadníci se hádali tak, že vše hrozilo přerůst ve válku.

Jakmile mají v něčem prsty bohové, nevzejde z toho nic dobrého.

Když ohlásili mladého ithackého krále, Tyndareós vzhlédl.

"Jestlis přišel prosit o Helenu pro sebe, nedokážu ti vyhovět. Pokud dám Helenu tobě, ostatní nápadníci se spojí proti mě."

"Naopak, přináším řešení problému," rozvinul Odysseus hustě popsaný pergamen. "Zde je smlouva, kterou podepíší všichni. Helena si vybere ženicha jen a pouze podle své vůle, a ostatní odpřísáhnou stát společně na jeho straně, pokud mu bude v budoucnu učiněno jakékoli příkoří."

Dny jsou stále kratší.

Stromy shazují listí, zvířata mají hustší kožešinu, za chladných rán se objevuje jinovatka. Studený vítr prohání po nebi mraky, pastýři u ohňů se choulí do plášťů, a každý se stará, aby měl dřevo na zátop.

Smrtelníci to neslyší ani nevidí, jen cítí. Celá zem je smutnější, kapky deště jsou jako slzy, ve větru zní pláč a nářek bohyně nad znovu ztracenou dcerou.

Ani paprsky Héliova vozu už nezáří jako za horkého léta, nedokáží prohřát ranní mlhy.

Ale kdyby dosáhly až do Podsvětí, do Hádova trůnního sálu, ozářily by dvě postavy, stojící tu opět v láskyplném objetí.

Když propluli Symplégadami, všem se ulevilo. Tohle měla být poslední větší útrapa na jejich dlouhé cestě. Pomalu se blížili ke svému cíli. Iásónovi ale Fíneova věštecká slova stále zněla v hlavě.

Král Aiétés je proradný a krutý. Dobrovolně vám zlaté rouno nevydá. A získat ho násilím je nemožné. Spoléhejte na svou chytrost a doufejte v přízeň bohů.

Zakotvili v ústí řeky Fásidy, na dohled od města, a brzy se objevilo poselstvo s pozváním do paláce. Iásón ale stále neměl promyšlený plán.

Tehdy je zachránil Asklépios. Poselstvu oznámil, že je třeba vyčkat, než bude jisté, že na lodi jsou všichni zdrávi.

Na Olympu se zase konala slavná hostina, stoly se prohýbaly pod talíři s ambrózií, a Ganymédés se činil, co mohl, aby stačil nosit sklenky s nektarem. Celou tu dobu ovšem pečlivě dohlížel na krabičku slámek (to si s Hébé ještě vyřídím).

Náhle se ozvalo práskání dveří, a do hodovní síně vtrhla Héra jako velká voda. Zeus vykulil oči, lžičku s ambrózií v ústech. Ostatní bohové se zarazili.

Héra pohlédla úkosem na Ganyméda, naklonila hlavu a dala si ruce v bok.

"Dlouho jsem mlčela, ale nestrpím, aby si někdo zahrával s tvým zdravím! Přinesla jsem ti kompot, ten ti bude chutnat!"