Divoký západ

Teď to byl její malý chlapeček. Hladila mu vlasy zatímco nezadržitelně vzlykal a v zaťatých pěstech mačkal hedvábí sukně.
"No tak! No tak!"
Neměla chlapce. Jenom holčičku, kterou nechala... Opustila ji. Taky takhle plakala?
"Bude to v pořádku."
Některé děti takhle nepříčetně pláčou, ale její holčička ne. Rozhodně neměla sílu, aby jí trhala šaty. Bylo to mizerné, laciné a křehké hedvábí. Ale pořád to bylo hedvábí.
"Zatraceně," uklouzlo jí.
Zvedl k ní vlhké hnědé oči. Skoro jako štěně.
"Budeš už zticha? Nebo tě zavřu do komory, než přijdeš k rozumu!"
Ten pohled se změnil...
"Chtěl bys?" ověřila si neblahé tušení.

"Bolelo to?"
Odpovědí bylo jen ticho a temnota.
"Bolelo to, když jsi ji zabíjel?"
"Ji ne... Ne dlouho... Ne moc."
"To je dobře, bála jsem se, že to bude bolet."
"Prosím tě, mlč. Neuděláš stejnou chybu."
"Nemůžu mlčet!"
Ticho a temnota.
"Chtěla za mlčení peníze. Co chceš ty? Život za život? Milosrdnou lež, že moje krev není nenapravitelně zkažená?"
Ze způsobu, jakým to řekl, vytušila, že se tu zkaženost pokoušeli kdysi napravit pohrabáčem. Nebyla to vlna lítosti, co jí zaplavilo, to hrůza a pochopení omylu ubohé Polly.
Dělal by i horší věci, aby se už nikdy necítil zranitelný a bezmocný.

Vyškrábal se z postele před svítáním. S prvními paprsky slunce už se škrábal po svazích, kopal a drtil kámen pro soustavu rýžovacích splavů. K poledni rozdělal oheň, oškrábal pár brambor, trochu zeleniny a přidal půlku staženého králíka. Část dušeniny spořádal hned. Zbytek z kotlíku vyškrábal k večeři. Se západem slunce přemáchl v potoce zpocenou košili a seškrábal ze sebe prach a špínu. Poškrábal komáří kousance a vrátil se k vlastnoručně postavenému srubu z oškrábaných klád.
Co chvíli se poškrábal na bradě. Nějakou dobu to bude svědit, než mu narostou vousy a jeho obličej se přestane podobat té tváři ze zatykačů.

Každé ráno hledala vajíčka. Šanghajské slépky snášely obvykle pod verandu. Leghornky v záhonech pod růžovými keři. Kropenatá plymutka zanášela k sousedům. Mohla manželovi dávno říct, ať ohradí kurník, ale tahle hra dokázala zaměstnat její myšlenky. Nedokázala myslet na dcerku, která zemřela na tyfus. Nechtěla myslet na černookého cizince, který už nedokázal skrývat, co k ní cítí.

Kdyby přijel do města loni, byla by šťastnou manželkou a matkou. Za rok by našel smířenou stárnoucí ženu pečující o děti své sestry. Ale byl tady teď, když si připadala zbytečná. Poznal ji zranitelnou, plnou prázdnoty a tiché něhy podzimu, kterou neměla komu dát.

Ocelový had vytvořený tisícovkami rukou rozeklaným jazykem pečlivě zkoumal místa, kam člověk dosud nevstoupil. Vše, co objevil, bylo zmapováno, zakresleno, nafoceno, zabaleno a odesláno na Východ největším vědeckým kapacitám.

Nalezl i pozůstatky obrovského plaza, plesiosaura rodu Elasmosaurus, který rozpoutal válku o kosti... Velkou dinosauří horečku... Válku vedenou napříč pláněmi, roky a popsanými stránkami. Válku, kdo dřív objeví a prozkoumá nové nálezy. Nevyhrál ji Othniel Marsh. Nevyhrál ani Edward Cope.

Vyhrál Charles Robert Knight, který jejím mrtvým vrátil život.
Elasmosaurovi, triceratopsovi, allosaurovi, stegosaurovi a stovce dalších. Vdechl jim život takovým způsobem, že z velké dinosauří horečky se stala běžná dětská nemoc.

Její manžel nebyl terno. V osadě, kde má každý ilegální vedlejšák, nebyl jako zástupce zákona moc oblíbený. Její horkou krev ale víc bouřila odevzdanost, s jakou nepřízeň místních přijímal, a tvrdohlavost, s jakou se odmítal zaprodat pro hmotný prospěch rodiny.
Škubala potáplíka ze svatebního šatu a připadala si stejně tesklivá jako jeho noční volání.
Manžel by té metafoře nerozuměl.
"Kde jsi ho koupila?"
"U Dillarda."
"Byl jsem tam v poledne. Říkal, že nic neulovil."
"Říkal tobě... Šerife."
Kývl. Metaforám nerozuměl, ale hloupý nebyl. Zlomyslný osten v jejích slovech v něm vzbudil ještě další podezření.
"Zaplatit nechce?"
"Od tebe ne, šerife..."

Mezi nekonečnými obzory se do nekonečna táhlo nekonečně modré nebe. Nebylo divu, že indiáni o tuhle zemi tolik bojují.
"Nechápu, co to v Laramie zpískali," přerušil idylu známý hlas, "vědí, že indiány čáry na mapě nezajímají a běloši přemístí hory a údolí, když jenom tuší zlato."
"Dokud tu budou bizoni..."
"Slyšel jsem. Sheridan na tom už dlouho vytrvale pracuje. Pozval i Angličany. Pravý americký zážitek - zastřel si svého bizona... Je to odporný."
"Ale není to kopec na kterým chceš umřít..."
Odpověděl odzbrojujícím úsměvem. Ve třiceti se i život zdá nekonečný. Nenapadlo nás, že kopec na kterém umřeme není tak daleko.

James Strobridge nešel pro ostré slovo daleko. Dokonce se říkalo, že motivuje zaměstnance k práci násadou od krumpáče. Grenville Dodge byl obvykle chladnokrevně klidný. Teď by ale silný klacek v ruce uvítal. Pravděpodobně by ho přerazil o mašinfíru, který si postavil hlavu, že Devil's Gate Bridge neunese jeho vymazlenou lokomotivku. Nebo předtím o nezaplacené dělníky, co zablokovali trať.
Naštěstí i Central Pacific měli na slavnostní ceremonii v Promontory zpoždění. Jupiter potřeboval opravit a vypulírovat, aby na fotografii vypadal skvěle.
Dodgeovi bylo úplně jedno, jak vypadá. Toužil být kdekoliv jinde. Klidně by v Garment District vybíral s manželkou potahy na křesla.

Matka pro ni chtěla to nejlepší. Samozřejmě. Nepředstavovala si za zeťe spekulanta, co zkouší zbohatnout všemi možnými způsoby. Aktuálním způsobem bylo naložit krytý vůz a vyrazit na Západ.
Povoz zapadl do bahna Missouri už mezi Council Bluffs a Omahou. Samozřejmě.
Smíchy skoro nemohli popadnout dech, když třídili nábytek na nepostradatelný a vhodný ke zpevnění cesty.
"Co je proboha tohle?" okomentoval květináč plný tlustých žíhaných listů.
"Dárek od mámy. Nezdolný šmejd jako ty, říkala. Taky má chránit před zlem, nebo co..."
"Miláčku," přerušil ji a vytáhl sharpsku schovanou pod kozlíkem, "uznej, že moje matka má o ochraně před nebezpečím realističtější představu."

Jejich námluvy byly zcela nevhodné.
Společnost není nakloněna tomu, když je dobývaná dáma již vdaná. Taky za romantická místa pro dostaveníčka nepokládá strmé kaňony, vyprahlou poušť, nebo železniční tunely. A už vůbec netoleruje, když nápadník hází po své vyvolené kameny.

"Vidíš," upozornil ji, jakmile valoun chytila, "původně tekla řeka tudy."
"Tohle byla říční terasa," líčil dál, "tady voda podemlela skálu, která zasypala koryto. Támhle se rozlévala po jarním tání. A tady..."
Přenesl ji v náručí, jako kdyby jí dávno zmizelý proud mohl zmáčet sukně.
"Tady bys ji přemostil?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou a políbil ji.
"Tady by určitě brali pstruzi."