Divoký západ

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

Dokázala by stát sama. Klidná a vzpřímená. Přesto byla vděčná za jeho pevnou ruku pod loktem. Tak vděčná, když se mohla přitisknout blíž s každým tupým zaduněním hlíny dopadající na rakev.
Zůstali tam, potichu a spolu, když poslední smuteční hosté odešli. Pastor se rozloučil. Hrobníci dokončili práci.
Zůstali tam, potichu a spolu, když červenky začaly zpívat svou konejšivou ukolébavku.
Protože, co není vysloveno, lze přehlížet. Prázdný dům, klouby na rukou odřené do krve, sbalené kufry...
"Odvezete mě na nádraží?"
Obrátil se k ní tváří v tvář. Nepouštěl její dlaň.
"Pokud si to přejete... Ale já věřím, že se nechcete vzdát."

"Skvělá volba, pane. Nová várka, přímo z tiskárny."
Úslužný prodavač před něj vyskládal archy vonící tiskařskou barvou a čerstvým papírem. Zbytek pultu zabíral zrzavý kocour s natrženým uchem.
"Dejte mi tenhle, tenhle..." několikrát obrátil kartičku, "tuhle taky. Dvě krabičky nábojů do šestatřicítky a jednu do čtyřiačtyřicítky."
Zaváhal.
"A mohl byste mi půjčit pero?"
"Nemám, pane."
Pokrčil rameny a zaplatil svůj nákup. Sedl si hned u vchodu. Zapálil si doutník, vylovil tužku a začal psát.
Telegramy už dávno kontrolovali, listovní tajemství jim nic neříkalo. Mohl jen doufat, že oko, které nikdy nespí, nebude věnovat pozornost pohlednicím s koťaty popsaným dětským písmem.

Po každé ráně vstal. Často si vyslechl, že je to pro jeho dobro. Nehádal se. To by akorát dostal další.
"A budeš za to vděčnej!"
Ale vděk se nedostavil. Ani zatvrzelost. Ani otupělost. Ani síla k odporu. Jen zvyk.
Vytrénovali ho, který pohled znamená stůj a který zmiz. Kdy stát rovně a kdy se ohnout.
Jako když trénovali koně. Kdy přidat, kdy zpomalit a jak se držet v linii.
Akorát na koně nikdy nebrali bič.
Jeden to zkusil.
Zapomněl, že i ten poslední, potlučený, vyklepaný kavalerista má u boku remington.
Tu kobylku ani toho vojáčka už u jednotky nikdy neviděli.

Zbavoval prut každé šmouhy a nečistoty. Zvlášť kontroloval každé očko, aby se vlasec nezadrhával.

Vyčistil každou komoru bubínku, než začal revolver znovu skládat.

Trpělivě čekal. Ryba nemohla vědět, že v lákavém soustu čeká ostrý háček. Přitáhl. Opatrně, aby nepřetrhl vlasec. I tuhle bitvu chtěl vyhrát.

Pomalu a tiše tasil zbraň. Natažení kohoutku doprovodilo sotva slyšitelné cvaknutí. Soustředěný rybář nic netušil. Lidé nezapomínají. Nic se nepromíjí.

Vytáhl opatrně háček z rybí tlamy a pustil štiku zpátky do proudu.

Povolil kohoutek a vrátil zbraň do holsteru. Jedna věc je zabíjet. Druhá zabíjet jménem toho, kdo se vraždění snažil zastavit.

"Dneska berou, že?"

Tu tvář v odraze na skleněné výplni dveří nepoznával. Vážnou a unavenou každým selháním. Věděl, že to je jeho tvář, ale nebyl to on.
Dům byl tichý. Děti spaly a jeho žena nečekala na zápraží.
Otevíral velice tiše. Chtěl ji vidět, jak zadělává těsto, přikládá do kamen, plete. Dělá jakoukoliv z těch nejobyčejnějších věcí. Sama.
Otočila se. Zahlédl záchvěv překvapení a potom nesmělý úsměv. Zabolelo to. Po všem, co bylo, pořád pochybovala, jestli se k ní chce vracet. Jako by bez ní vůbec něco byl.
Vzal ji kolem pasu.
"Jsem doma."
Zavřel za sebou dveře a všechnu prázdnotu nechal venku.

"Válka skončila! Proč se přes to někteří nemůžou přenést?"
Ani nezvedl hlavu od šachovnice: "Protože prohráli."
"A já snad válčil za Yenkeee?"
"Tys válčil sám za sebe. To se nepočítá."
"Proč bych taky válčil za právo vlastnit otroky? Ani neznám nikoho, kdo by si je mohl dovolit."
"Ale tady přece nešlo o otroctví, šlo o čest."
"Odkdy?"
"O něco jít muselo, ne? A proč by měli válčit kvůli otrokům, které si nikdo, koho znají, ani nemohl dovolit... Šach mat?"
"Lepší důvod zabíjet se navzájem už jsme si najít nemohli."
Tvářil se, že přeslechl ironický tón: "On někdy je - jiný důvod?"

Ukazoval na oblohu a vyprávěl o hvězdách. Ale ona se nedívala na nebe, dívala se na něj a zdál se jí aspoň chvíli, aspoň trošku šťastný. Zlehka ho políbila na tvář.
Ucukl.
"Neboj, nikomu to neřeknu."
Opřela hlavu o jeho rameno. Cítila z něj tvrdou práci, olejovaný kabát a seno.
"Vidíš v nich budoucnost?"
"Možná, když ty mluvíš s duchy..."
"A ty tomu nevěříš."
Byla by raději, kdyby neviděla ďábla za jeho zády.
"Podívej, podle téhle hvězdy budeš šťastná a hrozně bohatá. Už za pár let."
"A ty?"
"Já? Já budu přece mrtvý."
Umlčela ho polibkem. Takové věci odmítala poslouchat.

Rychle vytáhl bramboru z ohniště. Několikrát ji přehodil z ruky do ruky, než ji předal hladovému strávníkovi.
Následovalo zaklení.
"Dobrého nepálí."
"V tom případě nechápu, že nemáš prsty na uhel."
Znovu sáhl do výhně a za cenu drobných popálenin nakrmil dalšího. Brambory byly čerstvé, horké a ochucené popelem.
"Chtělo by to kousek špeku."
"Dal bych si... Slaninu a tvaroh mezi plátky a trochu tymiánu navrch. Máma je dělala v hliněné pícce, rovnou mezi uhlíky."
Zmlkl a rozhlédl se nervózně po tvářích kolem ohně. Neměl mluvit, když nebyl tázán. Neměl mluvit, když byl jediný z nich, kdo svou matku vůbec znal.

Někdy, když mateřídouška provoněla večer k nesnesení, řekl ženě rovnou, že nepřijde domů. Stejně by se dopotácel až k ránu a beznadějně opilý.
Ležel ve vyhřáté trávě a pozoroval hvězdy, které mu připomínaly, že život je pomíjivý a nebe věčné.
Poslouchal přešlapování koně, kojoty a zvuk, který mohl být neslyšný soví let. Věřil, že to jsou andělé létající pro svůj podíl do palírny v horách.
Myslel na to, které z nich zná jménem, a doufal, že jim chutná tolik jako jemu, když připíjel znovu a znovu na jejich památku.
Škoda, že ani ta nejlepší whiskey je nedokázala udržet na zemi.

"Myslel jsem, že ty jsi ten příčetný."
I z cely se ozval smích. Jenomže šerif nerozuměl žertům a tak to od jeho jediného kamaráda nemohl být vtip.
"Přestěhovat se na indiánské teritorium?"
V tom se běloši s Rudým oblakem shodli. Čáry na mapě neznačí, že něco končí. Lidský duch nelze omezit hranicemi, zejména tehdy, když je za nimi zlato.
"Neplatí tam zákony..."
Vězeň se přestal smát. Šerif taky.
"Nenávidíš tuhle práci."
"Ne dost na to, abych se stal zlatokopem."
"Nestaneš se zlatokopem. Jsem příčetný, vzpomínáš? Mám v plánu zbohatnout."
"Jak?"
Sol Star se usmál: "Budeme prodávat rýžovací pánve a krumpáče."

Zakašlal. Místnost byla plná kouře. Místo komínu zela díra ve stropě.
"Musíme my. Oni se nevzdají."
"Jsi unavený, zítra..."
"Ne, synku."
Skousl troubel dýmky.
Byl to pořád jeho milovaný syn. Vyhublý, uštvaný, jednooký... Ale nebyl to ten správný. Ten druhý odešel tam, kde se pastviny koupou ve sluneční záři. Ten by řekl, ať to šílenství zastaví.
"Udělal jsi dost," řekl tenhle, "teď je řada na mně."
Zůstala mu prázdná láhev a zbraň. Jenomže, Bůh s námi, tomuhle to stačilo. Prožíval peklo a jeho démoni tančili kolem. Přežíval v pekle tak dlouho, až se stal dalším z ďáblů.
Jako jeho otec.

Pevně zašněrované botky s jistotou našlapovaly mezi pokroucenými kusy oceli, ohořelým dřevem a střepy. Pohyby boků rozhoupaly sukni, aby si ji nemusela přidržovat. Pružným krokem tygřice, která přelstila lovce, došla až k němu.
"Děkuji," řekla.
Než ho potkala, myslela, že už na ni nic nečeká. Všechno, na čem záleželo, pohřbila.
"Bylo mi potěšením, madame."
Měl zločinecké obočí, ale oči měl tmavé a vlídné. Přijala nabízenou ruku a vyhoupla se k němu na bílého hřebce.
Před nimi se rozprostírá zdánlivě nekonečná země.
Za nimi zůstaly spálené mosty, pokroucená trať, mrtvý vlak ležící na boku. Překážka na cestě pokroku, který je pronásledoval.

Kde najdeme nejvíc hrdinů? Správně, na hřbitovech. Pomníky to jasně dokládají.

Tady jsme pohřbili
Butchovu mrtvolu
střílel rychle
tasil moc pomalu

Bezzubá Nell,
zabita roku 1876 při rvačce v tančírně.
Její poslední slova: „Osud to tak chtěl.“

Tom Smith životu navždy sbohem dal
nikdo se nesmál ani neplakal
kam jeho duše šla a co tam dělá,
nevíme a lhostejni jsme zcela.

Izraelité chtěli chléb
a Pán jim seslal manu.
Úředník Walace ženu chtěl,
ďábel mu seslal Annu.

Zde leží
Ezekial Aikle
stár 102 let
dobří lidé
umírají mladí

Odešel, ale nebylo mu odpuštěno.

Slzy mi ji nevrátí, proto mohu plakat.

Nejlepší šerif Omahy pomalu šmirgloval hlaveň svého koltu a zařezával dum-dumky. Spravedlnost boží je spravedlnost boží, pomyslel si.

Dnes zabil pět lupičů a dva desperáty, obtěžovali by město.

"Jste tak mužný," prohlásila nahá dívka, ležící na jeho kavalci.

Věděl to.

"Postav se do okna, ať tě všichni spatří," odplivl na zem.

Děvku skrz sklo provrtala kulka.

"Donášela bys na mě," povzdychl si hrdina.

Pomalu odešel na záchod, přemýšlejíc o přesné mušce střelce. Vždyť taky hrobařského učedníka vytrénoval. A za každou mrtvolu ve městě měl od něj sto dolarů.

Spravedlnost boží je spravedlnost boží a Bůh se neptá, on vše ví.