Divoký západ

Rychle vytáhl bramboru z ohniště. Několikrát ji přehodil z ruky do ruky, než ji předal hladovému strávníkovi.
Následovalo zaklení.
"Dobrého nepálí."
"V tom případě nechápu, že nemáš prsty na uhel."
Znovu sáhl do výhně a za cenu drobných popálenin nakrmil dalšího. Brambory byly čerstvé, horké a ochucené popelem.
"Chtělo by to kousek špeku."
"Dal bych si... Slaninu a tvaroh mezi plátky a trochu tymiánu navrch. Máma je dělala v hliněné pícce, rovnou mezi uhlíky."
Zmlkl a rozhlédl se nervózně po tvářích kolem ohně. Neměl mluvit, když nebyl tázán. Neměl mluvit, když byl jediný z nich, kdo svou matku vůbec znal.

"Jestli řekneš, že se to pro dámu nehodí," začala podrážděně, "típnu ji o tebe."
"Já vám nemám co říkat, slečno."
"Já... Promiň, že jsem taková."
Nebylo co odpouštět. Bývala rozmrzelá z malichernějších důvodů, než je svatba jejího snoubence a nejlepší kamarádky.
"Jen nechtěl hloupě dokazovat, že je chlap."
"Ale kdyby věděl, že jsem Vám vnutil ten polibek, pral by se."
Pálil ho prokousnutý ret a ji ponížení. Co si k ní dovolil. Že ji nikdo nebránil. Že dostala košem.
"Stalo se... Teď nás čeká jiná práce."
Práce s tím, aby si udržela ranč, a aby si udržela tvář přejícné družičky.

Někdy, když mateřídouška provoněla večer k nesnesení, řekl ženě rovnou, že nepřijde domů. Stejně by se dopotácel až k ránu a beznadějně opilý.
Ležel ve vyhřáté trávě a pozoroval hvězdy, které mu připomínaly, že život je pomíjivý a nebe věčné.
Poslouchal přešlapování koně, kojoty a zvuk, který mohl být neslyšný soví let. Věřil, že to jsou andělé létající pro svůj podíl do palírny v horách.
Myslel na to, které z nich zná jménem, a doufal, že jim chutná tolik jako jemu, když připíjel znovu a znovu na jejich památku.
Škoda, že ani ta nejlepší whiskey je nedokázala udržet na zemi.

Ve vzduchu se rozplýval namodralý kouř vonící střelným prachem. Kroutil se a trhal v horkém vzduchu nesnesitelně pomalu ve srovnání s výstřely, které předcházely. Rány vystřídalo ticho. Hudba přestala hrát, ostruha sotva slyšitelně cinkla a zanechala rýhu v parketách, když cuknul nohou v předsmrtné křeči. Potom už se nepohnul.
Látka nové košile nasakovala krví na mnoha místech. Na místech, kde látku protrhly kulky. Jedna z temných, vlhkých skvrn se hladově rozpínala tam, kde dřív byly slyšet ozvěny úderů srdce.
"Uvidíme se na hřbitově, nádivo!"
Horác Badman se triumfálně rozesmál. Jejich příští setkání si v té chvíli zcela jistě představoval jinak.

"Myslel jsem, že ty jsi ten příčetný."
I z cely se ozval smích. Jenomže šerif nerozuměl žertům a tak to od jeho jediného kamaráda nemohl být vtip.
"Přestěhovat se na indiánské teritorium?"
V tom se běloši s Rudým oblakem shodli. Čáry na mapě neznačí, že něco končí. Lidský duch nelze omezit hranicemi, zejména tehdy, když je za nimi zlato.
"Neplatí tam zákony..."
Vězeň se přestal smát. Šerif taky.
"Nenávidíš tuhle práci."
"Ne dost na to, abych se stal zlatokopem."
"Nestaneš se zlatokopem. Jsem příčetný, vzpomínáš? Mám v plánu zbohatnout."
"Jak?"
Sol Star se usmál: "Budeme prodávat rýžovací pánve a krumpáče."

Neuměl lhát. Takže, když řekl, že jí psal, vysloužila si několik soucitných pohledů.
Tváře znejistěly, když odpověděla: "Samozřejmě. Dopisy mám v kufru."
I on znejistěl.
"Půjdeme?" vypravil ze sebe.
Podala mu zmíněný kufr. Tvářila se vážně, ale očima se pořád usmívala a vlasy se jí nezbedně kudrnatily kolem šíje. Měl pocit, jako kdyby ji viděl poprvé. Šla po jeho boku a zaujatě si prohlížela domy stále vonící čerstvým borovým dřevem.
"Ty dopisy," řekla po chvíli, "nemusí je nikdo vidět?"
Zavrtěl hlavou.
Neuměl lhát, ale nějak ho zahřálo u srdce, když poznal, že po jejím boku se to nebude muset učit.

Zakašlal. Místnost byla plná kouře. Místo komínu zela díra ve stropě.
"Musíme my. Oni se nevzdají."
"Jsi unavený, zítra..."
"Ne, synku."
Skousl troubel dýmky.
Byl to pořád jeho milovaný syn. Vyhublý, uštvaný, jednooký... Ale nebyl to ten správný. Ten druhý odešel tam, kde se pastviny koupou ve sluneční záři. Ten by řekl, ať to šílenství zastaví.
"Udělal jsi dost," řekl tenhle, "teď je řada na mně."
Zůstala mu prázdná láhev a zbraň. Jenomže, Bůh s námi, tomuhle to stačilo. Prožíval peklo a jeho démoni tančili kolem. Přežíval v pekle tak dlouho, až se stal dalším z ďáblů.
Jako jeho otec.

Zvedl jsem klobouk z trávy, protože ten, komu slétl z hlavy, už ho nebude potřebovat.
Za jak dlouho vykrvácí takový chlap? Vlastně měl být už mrtvý... Překročil Jordán... Poslouchá andělské trouby...
Na prostříleném břiše cáry sváteční košile, protože to měl být hezký den s rodinou, ne krvavá vražda.
Nepohřbívejte mě na pusté prérii...
Ale my nedali na jeho přání a pohřbili ho v úzkém hrobě. Na pusté prérii, kde kvetou divoké růže a vítr je svobodný...
Chtěl jsem ten klobouk položit na jeho hrob, ale nechal jsem si ho.
Jeho duch tak kráčí dál... Na hraně mezi nebem a peklem.

Pevně zašněrované botky s jistotou našlapovaly mezi pokroucenými kusy oceli, ohořelým dřevem a střepy. Pohyby boků rozhoupaly sukni, aby si ji nemusela přidržovat. Pružným krokem tygřice, která přelstila lovce, došla až k němu.
"Děkuji," řekla.
Než ho potkala, myslela, že už na ni nic nečeká. Všechno, na čem záleželo, pohřbila.
"Bylo mi potěšením, madame."
Měl zločinecké obočí, ale oči měl tmavé a vlídné. Přijala nabízenou ruku a vyhoupla se k němu na bílého hřebce.
Před nimi se rozprostírá zdánlivě nekonečná země.
Za nimi zůstaly spálené mosty, pokroucená trať, mrtvý vlak ležící na boku. Překážka na cestě pokroku, který je pronásledoval.