Divoký západ

Bílá labuť přisedl k Půl žluté tváři a podal mu kávu. Byla to dobrá káva.
Divili se, proč trávím večer u ohně zvědů.
"Protože nemůžu vystát to chvástání," vysvětlil jsem a ukázal k hloučku důstojníků.
Zvědové se smáli, když jim to Mitch Boyer přeložil, protože chvástání je i oblíbená indiánská kratochvíle. Jenomže oni se ješitně nevychloubají jako my. Vypráví fantastické historky.
Nevím, kdo přišel s tím, že nenávidíme rudochy. Já si pohrdání nechávám pro ty zatracené Iry a Němce. Póníové jsou mí přátelé. A tyhle Vrány... To oni pořád mluví o tom, jak porazíme jejich odvěké nepřátele Siouxe a Šejeny.

Přemýšlel, jestli by si boty otřel do koberce, kdyby tu koberec byl. Jediné, co zbylo z uniformy, byla blůza. Pracovní kalhoty měl zastrčené v zaprášených šněrovacích botách. Prý ať si nedělá starosti, protože pokud se může přezout, je jediný v Tennessee. Uklidnilo ho, až když uviděl ústrojovou nekázeň velitele.
"Mám pro vás úkol," začal Grant bez vytáček. "Dáte dohromady výzvědnou službu."
"Zaplatí tentokrát Unie?"
"Dodgi, vážně, řekni mi, proč tak dobrý voják myslí hlavně na peníze."
"Nejsem voják, pane, jsem inženýr. Válka je jen nová technická výzva. A aspoň nemám kdy myslet na to, že po mě zase požadujete nemožné."

"Málem ti to vyšlo, kdyby ten poslední pár nebyl srdcovej!"
Zatraceně! Možná bych si byl všiml, kdyby na každým esu nebyla ta stejná polonahá lady.
Možná by mi to prošlo, kdybych měl tvídovej oblek, cylindr z bobra a nóbl přízvuk namísto ksichtu, co je lidem povědomej z plakátů s nápisem "WANTED".
Pak by si možná všimli, že ten fešák, co v posledním kole rozdával, si nechal vyplatit všechny výhry a zmizel, zatímco já dostával vyplaceno v kopancích a ranách pěstí.
Samozřejmě, že mi to druhý srdcový eso podstrčil.
Samozřejmě, ža na mě za městem počkal a zaplatil mi můj podíl.

27. července
Fort Bridger. Posledení osídlení. Doplnění zásob. Když Bůh dá, Vánoce oslavíme v Kalifornii.

6. srpna
Lístek na stromě - nejezděte Ďáblovou branou. Cesta neprůchodná.
I cesta na jih je neprůchodná... Pan D. přišel o vůz.

25. srpna
Poušť. Pošli nám tři voli. Koně. A malý P.. Ale ten měl souchotě.

3. září
Poušť. Utekl dobytek. Taťka zastřelil pana S. Zakázali mu jít dál.

11. října
Řeka! Konečně voda! Paní E. zemřela na horečku. Dítě taky.

2. listopadu
První sníh.

12. listopadu
Sněží.

25. prosince
Pořád sněží. Pan L. umrzl. D. umřel hlady. Bůh nedal. Do Kalifornie se nikdy nedostaneme.

Zraněná šelma. Tak jí připadal, když přerývavě oddechoval a svíral ji tak pevně, že to bolelo. Chtěla se vyvléknout, ale stisk ještě zesílil a jeho "Ne..." znělo jen zpola lidsky.
Pohladila ho po nahém rameni. Pochopil, že ho neodežene, a uvolnil se.
"Tys vážně ještě nikdy..."
Nechápala to. Byl starší než ona, která se sama sobě zdála stará a odkvétlající. Proto mu nakonec podlehla.
"Já... Věděl jsem, že jsem... takový..."
Jí vůbec nevadilo, že je "takový"... Modřiny, škrábance, veškerá hladová dravost, pro kterou si ve vlastních očích nezasluhoval vykoupení.
"Já tě neodsuzuji," řekla měkce. "A Bůh je milosrdnější, než myslíš."

"Protože chci, protože musím, protože teď a navždy je tu moje místo," řekla.
El Cazador se usmál, vzal ji za ruku a předal jí opratě; už se neohlédla přes rameno zpět, nýbrž upřela zrak vpřed, k Mexiku.

"Škoda, že je rangeři chytili ještě před hranicí," povzdechla si čtenářka, když zavřela šestákový román.
"Houby! Zachránili se. Zastřelil tři Pinkertony!"
"Báchorky. Doopravdy..."
Nakonec se ozval sám Sergio Ramiréz, dříve postrach mexického pohraničí, dnes majitel saloonu: "Takhle to zní líp, hezky to ta maličká napsala."
"Cože? Vy znáte Leslie DuPont?"
"Kdysi jsme se potkali. Patřila ke gangu... Ale to je na delší příběh."

Lidé říkají, že údolí je strašidelné místo. V lesích prý žijí kanibalové a divocí vlci. Z korun stromů se ozývá podivný šepot. Ztrácejí se tu lidé... Koně se plaší bez příčiny a v mlze se pohybují přízraky.
Skály sahají až k vodě, která je divoká nebo tichá - podle místa a roční doby. V měděném listí na stráni se skrývá jednoduchý kříž. Nejsou tu žádné mosty.
Kůň se na písčině brodu roztančí, když zaslechne vytí.
Žijí tu vlci.
Kanibalové taky.
Ale stromy si nešeptají. To duše mrtvých si zpívají, naříkají, a ptají se, jak se mi daří...
Není se čeho bát.

Každý chlap by na jeho místě zaklel, ale tenhle nevzal jméno Boží nadarmo. Vybavoval si tříštění skla. Potom už nic.
Cítil jodovou desinfekci. Ale taky to mohl být bourbon.
Spánek pulzoval bolestí a z rozbité hlavy mu stékala krev. Zvedl ruku, aby ohmatal ránu. Dotkl se vlhkého šátku a štíhlých prstů.
Otevřel oči a pokusil se zaostřit.
Bolelo to. Bolelo ho všechno. Levé rameno, žebra, kotník. Na kabátu zasychaly šedé a narudlé skvrny.
"Co se..." zamrkal. "A vy jste kdo? Anděl?"
Na lichotku to znělo docela hrubě.
"Já?" odpověděla ošetřovatelka. "Nebyla jsem to já, kdo sem spadl z nebe, pane."

Večer jsem viděl vojáka narovnat jeho osobní vlajku strženou větrem.
Libbie mu říkala, že měla strašlivý sen.
Zvědové mu ukazovali pasoucí se poníky, ale on je neviděl.
Řekli mu: "Máte-li odvahu, generále, sestupte do údolí."
A když jsme do toho údolí sestoupili, řekli: "Dnes se domů vrátíme cestou, kterou ještě neznáme."

Charley, který stejně jako on nepil, požádal o hlt whiskey.

A já, v té poslední, z posledních chvil, kdy Will Cooke škrábal na cár papíru vzkaz, který bude znovu a znovu tištěn do knih a učebnic...

Řekl jsem: "Nemusíš na ně jít sám."

A on se usmál.

"Možná musím."

Vyprávěl jí o Adamovi a Evě. O slovech, co říkal had. O tom, že neexistuje žádný hřích.
Vyprávěl jí o Persefoné. O sladké, horké šťávě, kterou okusila. O chuti, která ji donutila žít v pekle.
Vyprávěl jí o Trójské válce. O tom, k čemu vedla vášeň. O moci, krvi a zabíjení.
Vyprávěl o krásné Atalantě. O urážce bohů. O tom, jak se páří divoká zvěř.
Možná začne i tu o Sněhurce, napadlo ji zděšeně. O líbání mrtvé...
"Nenudím vás?"
Svůdně se usmála, ale dotknout se ho neodvážila. Pamatovala si, co si špitají ostatní děvčata.
"Ne..."
Samozřejmě. Platící zákazník nemůže nudit.