Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
God, give me a well of tears
My sins to hide
Or I am left like arid earth
Unsanctified
Znovu se ošila a zastavila. I on zastavil, teď už poněkud nervózní.
"Děje se něco?"
Vyhrnula si sukni a on odvrátil zrak. Zbytečně cudné gesto od někoho, kdo si hodinu zpátky užíval veškerého pohodlí mezi jejími stehny.
"Ztratila jsem podvazek."
Stál pořád zády k ní. Soustředěný na kamenitou pláň s pelyňkovými keři, zakrslými duby a kameny ohlazenými větrem a pískem.
"Nechte ho kojotům. Tady jsou bezpečně ukryty horší věci než důkazy vašeho mimomanželského poměru."
Navzdory úmornému vedru se zachvěla.
Proč si za milence vybrala zrovna chlapa, co má v očích napsáno, že se mu vůbec, ani v nejmenším, nepříčí zabíjet?
Nevymyslela jsem nic smutného, jak je moje tradice u absurdních témat. Tak aspoň něco trošku znepokojivého.
A něco k poslechu třeba zde.
Zahoukal vlak. Nemohl jsem se dočkat. Konečně se vyhrabu z týhle díry, ze který mám jen mrazení v zádech. V zádech ohnutých jako záda všech zatracenejch Irů, co pracují na trati.
Všichni myslíme jen na to, až položíme poslední úsek a vrátíme se.
A až se máma zeptá: "Kdes nechal bratříčky?"
Řeknu: "Nehoda."
Možná seberu odvahu a odpovím: "Cholera..."
Nemusí vědět, že to byla kulka do hlavy.
Ani slovo o hrobě nahoře za zatáčkou.
Vlak znovu zahoukal. Pochopil jsem, že do něj nenastoupím.
Derry už není doma. Doma je tady, kde stromy zapouštějí kořeny mezi popel a prach mých mrtvých.
Inspirováno skutečnou událostí. Kdysi, když byl Západ ještě hluboko na východě, najal Philip Duffy partu irských dělníků, aby stavěla koleje v nebezpečném roklinatém terénu v lesích Pennsylvánie. Odešlo 57 chlapů a nevrátil se ani jeden. Trvalo více než sto let, než vyšlo na světlo, kde skončili a proč.
A všimla jsem si, že vás šidím o soundtracky;)
Nenáviděl otce. Nenáviděl jeho opilecký zpěv a řádění, když mu nalili v tom ze saloonů, kde právě nedlužil.
Nenáviděl, když se ožralý dopotácel domů, svalil se do postele a chrápal.
Nenáviděl, když dorazil střízlivý, a dožadoval se jídla, péče, pozornosti a jeho matka se ho plaše dotýkala a oči jí zdivočely strachem a chtíčem.
Bůh mu odpusť, tehdy nenáviděl i ji.
Nevěděl, co si s tou nenávistí počít, dokud mu jednou starý Jim neřekl, hergot, Billy, ty máš sílu jak bejk a ruce jak lopaty.
Uvědomila si, že ten šálek umývá už počtvté, když konečně vrzly dveře.
Stál v předsíni, v očích výraz opozdilého školáka. Zaprášené boty, bláto na rameni, odřené klouby na ruce, skvrnka na manžetě.
"Omlouvám se. Jdu pozdě a..."
"Víte přece, že vám nikdy nebudu vyčítat, že děláte, co je potřeba. A pokud jde o tohle..." řekla klidně, když mu ovazovala ránu. "Nepochybuji ani na okamžik, že ten, kdo se ocitl na konci vaší pěsti, si to plně zasloužil."
Vzal ji za zápěstí.
"Kolik večerů už jsem vám slíbil vynahradit?"
"Stodevatenáct, pane."
"Aha... V tom případě, doufám, že dnes ještě nejste unavená."
Někdy se mi k tomu 19. století hodí, že si lidé v angličtině pouze vykají. A obávám se, že i tentokrát usne v okamžiku, kdy se dotkne postele. I když si dá přádnou kávu.
Sto slov je někdy tak zoufale málo! Už jsete někdy někdo museli i natahovat?
Přijel z hor. Se sebejistým výrazem na tváři, která aspoň měsíc nepoznala břitvu.
Říkali, že ho přilákalo zlato. Jenže jediný zlato, co ho zaujalo, se vlnilo kolem spánků a šíje jistý dámy. Oprvdový dámy, která se ho ujala, což znamenalo, že musela zadržet manžela, kterého svrběly pěsti, aby cizinci vysvětlil, co si myslí o jeho zásilce.
Stačila chvilka než dorazila madame a začala si náklad nadšeně přebírat a distribuovat mezi svoje děvčata. Poslední miniaturu kuguára si nechala, přehlžejíc, že jí cupuje závoj.
Když odjížděl s napěchovanejma kapsama, zasalutoval generálu Pricemu. Kdo ví, kterej ďábel mu prozradil, komu tu všechno patří.
Ta historka je příliš dobrá na to, že ji nedali do seriálu: Děvčata z místních veřejných domů podlehla módě a každá chtěla mít svého mazlíčka v podobě ne dvounohého, ale čtyrnohého kocourka. Jistý podnikavý člověk tak zaplatil městským uličníkům v Cheyenne za každou dodanou tulačku a dovezl je do zmíněné zlatokopecké osady, kde je prodal i se stonásobným ziskem. A to se mu vůz cestou překotil a musel zaplatit nový odchyt místním zlatokopům a dřevařům. Generál Sterling Price se přitoulal z jiného slavného westernu uražen, stejně jako každý znalec a milovník žánru, že ho vynechali z remaku.
Možná by tu nějaké varování mělo být... Je to s ohledem na žánr a dobu kruté a nepěkné.
14+
Smála se. Smála se jako děvčátko a znovu a znovu si nad otevřenou rakví připíjela s každým, kdo se přišel přesvědčit, že je opravdu mrtvý.
Smála se a pila, aby zapomněla, co z ní udělala bolest a zloba.
Nemůžu jí nic vyčítat, beze mě by tu neležel.
Už nevím, koho jí zabil.
Ale já taky zabíjel. Taky mám na rukou nevinnou krev. Znám pálení oprátky kolem krku. Kulky zaryté do masa.
Jednou za všechno zaplatím.
Ale Bože dej, ať z mé smrti neudělají spektákl.
Naposled jsem se tam podíval.
Na strnulé tváři mrtvého zůstával úsměšek toho, kdo stejně dosáhl svého.
Nemám ráda lovce odměn.
A řekněme, že nakládání s ostatky zabitých psanců a odsouzenců nebylo v jisté době moc pietní.
A napadají mě tři adepti na nebohé tělo v rakvi.
Tentokrát velmi blízko realitě, ale pořád historicky nepřesné (viz závěrečná poznámka).
Jsou tam mrtví. Není to explicitní. Ale je jich hodně.
Země se zachvěla. Setřásla ze zad každého, kdo prohluboval rány a otevíral jizvy. Zasypala je sprškou kamenů. Zasypala je hluboko.
Vrchní inženýr vzal jméno boží nadarmo.
Hned potom vydal rozkaz zachránit koho jen půjde. Živé i mrtvé, protože jeho čínští dělníci nestáli o to ležet v americké zemi.
Sedl si na okraj laviny a z bedýnky napěchované slámou vytáhl malou opletenou lahvičku. Prohlížel si nažloutlou olejovitou látku. Přemýšlel. A počítal.
Pomalu ji uložil zpět. Velice pomalu.
"Vrátíme se k černému prachu, zpátky k ledku, uhlí, síře a třiceti centimetrům denně. Možná jsem šílený, ale nejsem Grenville Dodge. Mám nějaké meze."
Tentokrát píšu já téma na ruby - míchat (střelný prach), netřepat (nitroglycerinem)... Jestli to neprojde, bude to poprvé, co si Theodore "Crazy Judah" a Grenville Dodge neprorazili cestu...
Theodore D. Judah byl vrchní inženýr Central Pacific, která stavěla trať Pacifické dráhy ze Sacramenta. Grenville M. Dodge zastával stejnou pozici u Union Pacific, která postupovala z východu, z Omahy. Trať se nakonec spojila v roce 1869 nedaleko Ogdenu v Utahu. Na tom, který z nich byl šílenější a víc posedlý svým snem o transkontinentální železnici, se prameny neshodnou. Grenville ale každopádně vedl soukromou válku s Arapahy a Šejeny proti vůli generála (a později prezidenta) Granta i Úřadu pro indiánské záležitosti, dal uvěznit důstojníky, co s ním nesouhlasili, popral se s jiným unijním generálem, bylo mu úplně jedno, že mu umrzla hlídka na stráži a nechal střílet do kořalečníků a prostitutek, co se mu táhli za tratí... A přesně jeho jsem měla na mysli, když jsem psala tohle.
Ovšem čínské dělníky nenajímal Theodore Judah. Ten už byl tou dobou po smrti. S tím začal až vrchní konstruktér Central Pacific James Harvey Strobridge v roce 1865.
Své dívčí sny pohřbila dávno a daleko. Nečekala zázraky. Musela se postarat o sebe, o všechno.
Byla laskavá k těm, co jí křivdili.
Vyrovnaná, když jí pukalo srdce.
Její vlídnost zahanbovala.
Dávala nezištně. Nikdy nic nežádala.
Nežádala?
Odmítala ohleduplnost. Děsil ji soucit. Byla silná. Silná...
Obracela se zády, aby skryla slzy.
A on nebyl ten pravý. Nevěděl, jak říct...
Nedokázal říct vůbec nic.
Dotkl se jí. Zlehounka položil ruku na místo, kde končila záda a začínal módní diktát*.
Nebyl to zázrak. Jen malý krůček kupředu.
Byl tam. Vedle ní. Připravený být součástí jejího světa, až ho v něm bude chtít.
Ona je velice samostatná a on velmi špatný se slovy a emocemi (i na úroveň 19. století, které na rozhovory o emocích moc slov nemělo). Ale podle mě jim to nakonec klapat bude...
*pozn: Modním diktátem je v tomto případě turnýra. Na druhém konci módního diktátu je stojatý límeček zdůrazňující labutí šíji. Na papíře to vypadá velmi cudně.
Navršil jsem mu úhledný rov. Jsem si jistý, že by to sarkasticky okomentoval. Pohladil jsem kříž. Chlapec si naposled utřel oči. U vrat pořád hlídali muži zákona. Krkavci zatracení. Ani v hrobě mu nedají pokoj.
Vyskočil jsem na kozlík a pohladil kocoura.
Chlapec mi zamával. Nelíbil se mi jeho pohled. Byl bych raději, kdyby se vydal tou druhou cestou. Tou, co nevede na šibenici.
Urovnal jsem rakve na korbě a mlaskl na koně.
"Až se budou ptát, kde je táta, řekni, že čeká až Pán zavolá a mrtví vstanou ze svých hrobů."
Ale nemusíš jim říkat, že to bude pozítří.
Vypravěč je hrobník (a možná i ďábel), chlapec je chlapec, stráže hlídají, kocour je černý a nepostradatelný. V hrobě je tělo, které je však zároveň hrdinou a mistrem útěků (a teď doufám, že to tam nevidím jen já, protože bez toho tam chybí téma). A mimochodem je i manžel. Jen vdova tentokrát na pohřeb nedorazila. Snad příště.
Probral ji pocit tepla a dotek na stehně.
"Nechte mě!"
Chtěla ho odstrčit, ale zamotala se jí hlava. Opřela se o jeho ramena.
"Šerife?"
Nedělal nic horšího, než že jí stahoval promočené punčochy.
"Co se stalo?"
Nadechl se. Několikrát.
"Myslím, že jste se procházela v blizzardu."
Vzpomněla si. Vánoce. Manžel v posteli s jinou. Sebelítost. Samota.
Uvědomila si, že má vykasanou sukni a kolena aspoň patnáct centimetrů od sebe. Vždyť on... Oh, můj Bože!
"Nechci vás pokoušet" vyhrkla a pokusila se sednout si slušně.
"Klidně pokoušejte..."
Zněl tak nějak...
Začervenala se, ale nechala nohy od sebe.
"Pokušení ještě není hřích."
A víte jak to skončí? Posadí ji ke kamnům, uvaří ji grog a půjde si číst v Bibli. Chtěli jste bezpečné známosti, tak to máte.
Je to součást backstory pro CP do rozpracovaného dobrodružství, které se věnuje tématu, kde je hranice mezi nevinnou hrou a hříchem.
