Anděl Páně

Do prachu cesty dopadly první kapky deště.
"Honem, Uriáši!"
Čert zůstal stát za dveřmi. Anděl šel dál.
"Co se ti nelíbí?"
"Já nevím. Něco tu smrdí."
"Nic necítím," začichal anděl.
"Já taky ne," ozvalo se od oltáře a mezi lavicemi se objevil patron kostela.
Hubený, zamračený muž, asi padesátiletý.
Uriáš se ušklíbl.
"Tys mi ještě scházel."
"Něco mi dlužíš, ďáble."
"Nevzpomínám si."
"Tady visí pohlavek."
PLESK!
"Tenhle?"
Petronel zalapal po dechu.
"Podruhé si-"
PLESK!
Anděl ustoupil ke dveřím.
"Stačí? Nebo ještě?"
"TÁHNĚTE! A jen počkej! To si vyřídíme!"
"Budu se těšit!" čert posměšně zasalutoval a vypadl ze dveří.
Už nepršelo.

Patnáctého srpna bylo nebe v jednom kvaltu. Andělé naráželi jeden do druhého, se svatými nebyla žádná řeč a ti, kteří měli jen trochu rozumu, zmizeli do úkrytu.
Tak se v nebeském mlýně sešel Bůh, Petronel a Uriáš.
"Pane, ty letos nebudeš pomáhat?" zeptal se čert.
Bůh zavrtěl hlavou.
"Bylo mi řečeno, že se nemám plést do věcí, kterým nerozumím."
"Prosím???"
Anděl i čert byli v šoku.
Bůh oba poplácal po zádech.
"Já ji chápu, kontrola všech zázračných pramenů, které nesou její jméno, je důležitá. A má na to jen dnešek, nepotřebuje, aby jí radil někdo, kdo s tím nemá zkušenosti."

V nebi nastalo další krásné ráno. Anděl Theofil, vymydlený, pečlivě učesaný a v čisté noční košili, pardon, v čisté denní říze, šel do kuchyně, aby si jako každý den naplnil uzlík.
"Zdrávas, Maria!"
"I ty buď zdráv, Theofile. Jdeš si pro chléb?"
"Ano."
"Petroneli, buď tak hodný, pomoz Theofilovi."
Panna Marie měla ruce po lokty v koblihovém těstě.
Andělé otevřeli velkou truhlu. Kromě celých pecnů obsahovala i skrojky, krajíčky i docela malé patičky. Některé tvrdé jak kamení.
"A kam dneska letíš nejdřív?" ptal se Petronel, když pomáhal plnit plátěný uzlík.
Theofil vybral jeden nijaký skrojek.
"Dnes nejdřív k otci Školastikovi."

Na louce rozložené prádlo zářilo oslňující bělostí. Na šňůrách, natažených mezi stromy, zářilo prádlo pestrými barvami. Petronel zvolna procházel mezi cejchami s kropicí konví. Byl docela pyšný na to, že ho Panna Marie pověřila tak důležitým úkolem. Uriáš u jednoho pláště pomocí pekelného ohně oživoval už poněkud vybledlou červeň.
"Jak vám to jde?" vkročil na louku Bůh.
Soběžel si nevšiml putýnky s vodou, zakopl a kromě rouch se mohly znovu prát i peřiny.
Než ho stačili anděl s čertem vymotat, ozvalo se Mariino:
"Co to provádíte?"
Uriáš s Petronelem zmizeli mrknutím oka, jen pekelník zašeptal:
"Tohle si musíte vyžehlit sám!"

Uriáš potkal Petronela, když bloumal u nebeské brány.
„Co ty tady, anděli?”
Petronel se zamračil: „Archanděl Gabriel mě vyhodila ze zkoušky sboru. Křičela na mě, že by spíš naučila zpívat kozu než mě. Pak jsem chtěl pomoct s cukrovím, ale panenka Maria mě poslala pryč, že se jim tam jen pletu. Odehnali mě i od výzdoby a od kaprů.”
Uriáš se ušklíbl. Proč asi.
„Tak pojď, ty matlo. Přece tě nenechám se do Vánoc ukousat nudou,” řekl čert a zamával balíčkem.
Petronelovi se rozzářily oči. „Mariášky? Tak se připrav na prohru, Uriáši!”
Uriáš míchaje karty se téhle poznámce jen zasmál.

Poslední večeře to nebyla. Byla to snídaně a jídelníček se lišil. Ale stolovníci byli titíž... jen o pár let mladší. Nemůžete osmiletého Ježíška obklopit dospělými apoštoly, umělci by vás poslali ke všem čertům.
Jeden byl hned po ruce. Stál za závěsem a měl hlad. Naštěstí kluci snídají rychle. Zbyl po nich na stole chaos a na jedné židli zchvácený obsluhující anděl.
"Uriáši vylez, už jsou pryč."
Čert zasedl ke stolu po boku andělově a přitáhl si jednu skoro netknutou mísu.
"Ty, anděli, není to pro dva málo?"
Petronel sáhl pod stůl a vytáhl pečená kuřata.
"Přece jim to všechno nedám."

Vstal ještě za tmy. Známé úsloví se nemohlo víc mýlit - Uriáš spal rád a tak často, jak si to mohl dovolit. Tahle noc ale nestála za nic. Myslel by si, že ho tlačí černé svědomí, kdyby tu byla pravděpodobnost, že nějaké má.
Neměl tu být.

...

Když se probudila, místo vedle ní bylo zoufale studené a prázdné. Bodlo ji u srdce. To máš z toho, že si necháš motat hlavu cizincem s čertovskýma očima.

...

Vzbudila ho zima. A taky pocit, že ho někdo pozoruje. Chyběla mu postel. Posadil se. Pořád jím cloumal vztek a smutek, ale i tak Uriáše rád viděl.