Anděl Páně

Blížili se k šibeničnímu vrchu. V dáli zahřmělo.
„Že já se vždycky nechám ukecat,“ vrčel nenaloženě Uriáš.
Petronel mlčel. Třásl se a bledší byl než jeho vlastní křídla.
Stanuli u šibenice. Nad nimi černočerná mračna.
„Co chcete?!“ utrhl se na ně místní čert.
„Dej se do toho, anděli,“ postrčil Petronela Uriáš.
Petronel se nadechl.
„Agape! Pag- Agape satanas! In... in... déó...,“ anděl koktal, zadrhával se a horečnatě okolo sebe máchal kropenkou.
„Nech toho, ještě mě popálíš! A ty, zmiz a už se nevracej!“
Po čertu nezbyl ani ten smrad.
Uriáš koukl na schlíplého anděla. Ten rozpačitě pokrčil rameny.
„Ty... brepto.“

„Ty seš matla,” ujelo Uriášovi, když sledoval skleněnou lahvičku s průhledným obsahem padat dírou v nebesích.
„Já? Je to tvoje vina!” žďuchnul Petronel naštvaně do čerta.
„Hosana, hosana!” vyhrknul Uriáš a postavil se do pozoru.
„Jaká zas hosana? Co to breptáš?”
Anděla oslnila božská záře.
„Petroneli. Co jste zase provedli?”
„Pane Bože! Nic přece.. A co zas já? Proč zas já? To Uriáš, drcnul do mě...”
Pánbůh mávnutím ruky umlčel andělovo nesouvislé blekotání: „Víte vůbec, co jste způsobili?”
„Nějaká lahvička toho zase tolik nenadělá, ne?” nervózně se zazubil Uriáš.
Pánbůh si povzdechl. Bude muset skříň s nebezpečnými nemocemi začít zamykat.

Do kostela přiklopýtali ráno. Rozcuchaní, ušpinění od popela, ve vlasech slámu.
„Podívej se na ně. Člověk by nevěděl, který z nich je ten padlý,“ řekl sv. Kryštof.
„Jak dvě zmoklé slepice,“ přisadil si sv. Matěj.
„Vy ste taky jeden jako druhej,“ ohradil se Petronel.
„My jsme k rozeznání,“ nadhodil si Matěj sekeru.
„Protože máte atributy. Lidi by si vás jinak pletli.“
„To si je pletou i tak,“ zamumlal Uriáš.
Kryštof se ušklíbl. Matěj na čerta vyplázl jazyk.
Uriáš si vykasal rukávy.
Rvačce zabránilo pohoršené odkašlání od mariánského oltáře.
„Máte štěstí,“ zahrozil čert pěstí, pak popadl Petronela a vykráčeli z kostela.

Na výstavný statek se snesl klidný večer. Klekání doznělo, na obloze se objevila Večernice...
„Osle! Mezku! Ty... ty... ty matlo!!!“
Petronel vyletěl ze statku. Uriáše minul tak rychle, že nepostřehl jeho zlomyslný úsměv.
Pekelník se pohodlně opíral o zeď.
„Hi hi hi.“
„A co ty?“
Čert se přestal smát a pomalu se otočil. Selka, ač velmi milá a hodná, se nyní tvářila tak, že by vycouval nejen archanděl Michael, ale i On sám.
„Táhni, ty pometlo! Zmetku pekelný!“
Uriáš dohnal Petronela mezi poli. Oba se ztratili mezi vysokými žitnými klasy, obtíženi nejen nadávkami, ale v případě Petronela i nesplněným úkolem.

Byl pěkný, slunečný den a mraky poklidně pluly po obloze.
„To byla za dnešek už třetí drbna. To snad možný tohleto,“ povzdechl si muž.
„Ale prosím tě, nefilozofuj a pojď hrát,“ mávl na něj jeho společník. „No tak jsou ženský drbny, to je toho. Já osobně proti tomu vůbec nic nenamítám.“
Přesunuli se ke stolu a pokračovali ve hře. Karty svižně střídaly jedna druhou.
„Já to stejně nechápu...“
Muž protočil oči v sloup. „To nemusíš to chápat. Děláš svoji práci? Děláš. Zbytek nech klidně na mě. Každý nakonec má, co si zaslouží.“

„Petroneli, Uriáši, vy jste se snad úplně zbláznili!“

Svatá Anna a svatý Matěj se výborně bavili. Uriáš to nemohl nechat bez povšimnutí, cítil z toho povedenou čertovinu.
„Co je?“ pozdvihl obočí nad rozchechtanými uzlíčky.
„Petronel měl zanést svačinu na zkoušku sboru, ale…“ dostihl Annu další záchvat smíchu.
Matěj pokračoval: „Okamžitě porazil stojan s notami, rozsypal všechny koláče a nakonec polil archanděla Gabriela kafem!“
Všichni tři vykoukli zpoza zídky. Gabriel zrovna Petronelovi spílal a mlátil ho po hlavě štosem not. Anděl se pokusil vzít nohy na ramena, ale zakopl o vlastní hábit a rozplácl se jak dlouhý, tak široký.
„To je matla,“ uchechtl se Uriáš. Ale má své kouzlo.

V nebi panoval před zítřejší slavnostní večeří čilý ruch.

Svatá Marta v kuchyni zapřáhla každého, koho našla. Petra s Hubertem poslala obstarat jídlo, a nechala si nastoupit ostatní. Svatou Terezičku pověřila květinovou výzdobou, a ostatní svatí pomáhali podle potřeby (Kosma s Damiánem ošetřovali popáleniny a pořezané andělské prstíky).

Ale práce byla spousta, a Marta potřebovala pomocníky. V koutě nebe našla tři, jak spokojeně pochrupují. Jednou rukou čapla po kudrnách, druhou po rohu.

"Petroneli, Uriáši! Nádobí bude mýt kdo? A nehlaste se všichni."

"Zase my?" zafňukal anděl, "a co tady Florián?"

"Neopovaž se! Nech ho spát. Však se teď nadřel dost."

"Šmarjá panno, co to je?" Údivem zaklel Uriáš, když vešel do příbytku svaté rodiny.
Jediné co viděl byl šedý dým.
"Prosím?" Přísně se ozvala Marie.
"Pane Bože." Naskočil Uriáš leknutím.
"Uriáši, já jsem tady," ozval se Bůh zpoza pece.
"Může mi někdo říct, co se tu děje?" Uriáš ztrácel svůj klid.
"Petronel peče." Pochmurně odpověděl svatý Josef.
"A ten kouř?"
"Mazanec." Poraženecky odtušil sám Petronel.
Uriáš luskl prsty, dým ze světnice zmizel.
Petronel stál u plotny, vedle něj mísa, ruce měl až po lokty něčím upatlané.
"Těsto." Vysvětlil, když si všiml Uriášova pohledu.
Uriáš zaúpěl. Petronel byl vážně neskutečný matla.