DMD č. 12. pro 12. 4. 2015. Téma: Udělátko

Toho dne se kapitán rozhodl, že ve strojovně Na Vlastní Nebezpečí provede kontrolu bezpečnosti práce.
„A tady máme velín,“ ukázal šéfinženýr kapitánovi a prvnímu důstojníkovi řídící centrum strojovny.
„Na co je tohle?“ ukázal Caledri na soustavu páček, kladek a táhel.
„No... to mám na tlačítka, který jsou mimo dosah, abych nemusel obcházet celej pult,“ vysvětloval šéfinženýr.
„Je to bezpečné?“ zeptal se Bossack přísně.
„Jasně!“ hájil se šéfinženýr. „Já vám to předvedu – třeba když zatáhnu za tuhle páčku, snížím tah motorů...“ šéfinženýr zahýbal s ovládacími prvky.
Následně na celé lodi vypadla gravitace.
„Ale ještě to má nějaký mouchy,“ řekl šéfinženýr omluvně.

„Dá se to udělat úplně jednoduše, koukni, tady dáš trubičku a sem gumu. Dřív měli střívka, ale já použil šprcku.“
„Kdes vzal…“
„Drž hubu. Prostě jsem ji našel. Hele a semhle si to dáš…“
„Dost trapná jizva, z toho ti jako hráblo? To mně můj fort dvakrát zlomil hnátu.“
„A dost, očividně nechceš slyšet, jak to funguje.“
„Kryštofe, neblbni.“
„Ne.“
„No taaak. Dám ti cígo. Tři cíga“
„Tak jo. Přiložíš to sem a trochu zatlačíš. Neboj, nebolí to. Spíš je to takový… Trochu jako když se umeješ. A pak už to jenom teče.“
„To sou sny?“
„Jo, to jsou sny.“

„Vždycky mě zajímalo, co tu celé hodiny děláte,“ řekl Kostra, když vešel do vědecké laboratoře. Nakoukl Spockovi přes rameno.
„Pracuji,“ odpověděl Spock. „Na rozdíl od vás, očividně.“
Kostra se uštěpačně usmál. „Na ošetřovně je všechno v pořádku,“ procedil sarkasticky. Zvědavě se toulal po místnosti – to Spocka zřejmě rozčilovalo. Což by nikdy nepřiznal.
„Copak to tu máme?“ rozjasnil se Kostra, když spatřil malou věcičku vzdáleně připomínající trikordér.
„Na to nesahejte, doktore.“
„Ale, pročpak?“
„Protože vás to změní v hortu,“ řekl Spock s kamennou tváří.
„Neměl byste to s tím smyslem pro humor tak přehánět, pane Spocku,“ ucedil Kostra a raději odešel.

„Ahoj, miláčku!“
Jen olíz´ rozbitý ret.
„Kolony?“
„Ráno se šoupu dvacítkou, v rachotě usmívám na všechny ty ksichty, cesta domů horor… Nahromaděná zuřivost musí ven! Tak mu doma vždycky jednu fláknu!“
„Na to bych měl jedno udělátko.“
Podal jí krabičku se dvěma tlačítky.
„Uklidňující hudba. Zapněte to vždycky po příchodu z práce.“
„Co jste mi to dal, heršvec? Skřípe to, huhlá, vypnout nejde, zapínání taky zlobí!“
Psycholog se usmál a ukázal na láhev whisky za sebou.
„To poslal pan manžel. Prý už týden mlátíte do tohohle krámu a jeho si nevšímáte!“
Jen olíz´ rozbitý ret. Ale co, chvíli si odpočinul.

„Když sem toho chlápka potkal prvně, ptal se na automaty na jízdenky. A když sem mu vysvětloval, k čemu sou, koukal jak vrána a furt že se dovnitř hoděj prachy a vypadne papírek, že to je jak kouzlo. Jako spadlej z jahody.
Podruhý tady čučel na strop. A prej jesli nevím, jak fungujou zářivky. No nekecám, fakt.
Když tu byl zas, zrovna něco hlásili. A von vyjek něco jako „Ti mudlové jako by znali sonorus“! Neptejte se mě, co to mělo bejt. Ale ňáká ženská ho odtáhla pryč.“
„Dobrý, Joe,“ řekl kolega. „Ale já jednou viděl chlapa, co se rozplynul.“

„Alžběto?“
„Ano, Jakube?“
„Já jen... rád bych se tě zeptal...“
„Co?“
„Víš, naše původní ložnice... tedy, jestli bys nechtěla... zase, se mnou... No nedívej se na mě takhle!“
„Jakhle?“
„Já si nedělám legraci. Toužím... ale nic.“
„Počkej! Nechtěla jsem tě urazit. Vlastně... ani odmítnout. Já bych i ráda. Ale víš, ten můj dračí problém...“
„Alžběto! Opravdu souhlasíš? Já... jsem tak strašně rád! A ten problém jsem vyřešil. Vážně! Stačil takový forichtung, jmenuje se to automatický hasicí systém a dá se to napojit i na... proč se směješ teď?“
„Eh, víš, takovou pozvánku do společného lože nejspíš nikdy žádná žena nedostala!“

„Planchete!“
Hlas pana d’Artagnana zněl netrpělivě.
„Pane?“
„Vzhledem k tomu, že dnes večer očekávám jistou velmi příjemnou návštěvu, budu potřebovat lahvinku nebo dvě toho skvělého vína z Beaugency.“
„Rozumím pane, hned řeknu hostinskému.“
„Ovšem je tu drobný problém. Došly nám peníze. Poslyš, Planchete, vzpomínáš, jak jste s Mousquetonem vytahovali láhve ze sklepa pomocí takového šikovného udělátka? Šňůry se smyčkou…“
„Jenže kde té je konec, pane. Myslel jsem ale -“
„Ty nemáš co myslet!“
„Kdybyste ale dovolil -“
„Kušuj, Planchete!“
Sluha pokrčil rameny.
„Já jenom, že od toho vinného sklípku mám klíč. Omylem jsem ho hospodskému vytáhl z kapsy, když se zrovna nedíval…“
***

„Pusť mě ven!“
„Pusť mě dovnitř.“
„Pusť mě ven!“
„Pusť mě dovnitř.“
„Pusť mě ven!“
„Pusť mě dovnitř.“
Po čtvrtém kolečku začíná panička ztrácet trpělivost.
„Přestaneš už konečně courat ty jedna...“
„Neříkej mi couro,“ urazím se.
„Však jsem to neřekla,“ vrčí.
„Když já musím,“ bráním se.
„Co musíš, trajdat pořád sem a tam? Jsem snad nějaký vrátný? Otevři si sama.“
„Mám malý pacičky.“
„Malý pacičky, malý pacičky, na to se vymlouváš pořád.“
„Tak mi pořiď nějaký udělátko, ať se to otvírá samo. Pak nebudeš muset ty.“
„Udělátko, jaký udělátko? Nevíš, že kočičí dvířka se do skleněných dveří dělají fakt blbě?“

(Na palubě letadla do Nairobi, půlnoc.)
Na některé mise je lepší cestovat nalehko. Q to bral v potaz – veškerou výzbroj pojalo příruční zavazadlo.
Vysílačka. Zbraň, kalibrovaná na moje otisky prstů. Dobře, explozivní pero ZASE nemám, ale věřte mi – je to jen otázka času. Když chci, dovedu být okouzlující.
Co je sakra TOHLE?
Destička velikosti vojenské známky. Šedý kov. Rušička? Přístupová karta? K čemu? Kruci, ani si nevzpomínám, že mi ji dával. Nějaký test?
(Londýn, ve stejnou dobu)
Hubený, nevyspale vyhlížející mladík vyjde schody. Zaloví v kapse. V druhé.
Zatváří se nešťastně.
Jsou dny, kdy fakticky nechcete ztratit klíč od bytu…

" Slečna Adamsová," nasupený hlas Severusa Snapea v mojom uchu. To sme tu už dávno nemali... približne od posledných elixírov.
" Prosím, pán profesor?" uškrnula som sa, nedávajúc najavo ľahké klepanie kolien.
" Čo, pre Slizolinovu bradu, si myslíte, že robíte? Pokiaľ mi je známe, na prípravu lektvarov nie sú potrebné muklovské udělátka," zavrčal a načiahol sa po mojom zapaľovači, ktorým som zakladala oheň pod kotlíkom.
Jeho vlasy ma pošteklili na nahom chrbte.
" Severus, to, čo ma tlačí do chrbta, je tvoj prútik?"
S víťazoslávnym úsmevom som sledovala, ako mu klesla sánka.
" Ešteže sme sami," zavzdychala som mu do pier, keď ma pobozkal.