DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

Probouzím se, v ústech sucho, hlava mi jen třeští,
kocovina megafonem do ucha mi vřeští.
Svobodě jsem při té párty dal své sbohem zdárně,
opil jsem se do němoty vskutku legendárně.
Že nikdy okno nemíval jsem, toho si moc cením,
tak rychle vstávat, upravit se, vždyť se zítra žením.
Oči promnu, co to vidím, na prstu kroužek ze zlata,
a vedle mě má milovaná chrní jako podťatá.
Zapírat budu, jak se patří, přece neřeknu jí: „Dano,
z naší svatby si nevzpomínám ani na to ‚ano‘.“
Hlavou kroutím nevěřícně a dochází mi zcela,
že cesty časem existují, zítřek byl už včera.

Karotka zářil nadšením.
„Tady pan Lu-Tze se uvolil ukázat nám něco málo z oidongského bojového umění.“
Lu-Tze předváděl základní chvaty.
Strážníka Uvrčela od včera bolelo celé tělo a připadalo mu zbytečné tady stát a koukat se na ne moc schopného metaře.
„Dědo, umíte se vůbec prát?“
Něco mu podrazilo nohy a zasypal ho déšť neviditelných ran.
„Dejá-fu!“
„Už udělané?“ ozvalo se zpoza policejního vozu, odkud stoupal doutníkový kouř.
„Obdivuji vaše jazykové znalosti, veliteli. Zítra bude zase jako rybička. Taková ta kyselá.“
Lu-Tze se odšoural pryč.
„Karotko, měl jste je naučit První pravidlo, než jste sem toho mrňavého ďábla vůbec pustil.“

"Vsadím se, že tě čeká vážně dobrý rok," řekl.
Nečekala nijak zvlášť výjimečné dny. Ale on to řekl s takovým přesvědčením, že se prostě musela usmát.
"Díky," odpověděla upřímně.
A vyšla tomu svému zítřku vstříc.
Párkrát si na tohle letmé setkání vzpomněla. Když pohlédla Doctorovi do očí a viděla tu zvláštní jiskru, když spolu běželi, ruku v ruce, s nebezpečím za zády a úsměvem na rtech, jako by nic jiného než dnešek neexistovalo.
"Zajímalo by mě, jak on prožil zítřek," zašeptala.
"Říkalas něco?" vzhlédl Doctor, soustředěný na... cosi.
Zavrtěla hlavou.
"Á, hotovo! Co říkáš na Barcelonu? Ne to město, planetu..."

Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“
Popadnul jsem batoh a pádil o dvě místnosti dál, oblékaje se za běhu. Oknem do zahrady, ze zahrady přes plot a už jsem mizel v dál. Moje další kroky vedly do přístavu, musel jsem zmizet. Několik hodin jsem se potloukal po arkádách ukryt v davu. Jen co se na město začal snášet soumrak, zaskočil jsem pro transpondér za Rolfem. Tam mě ovšem opustilo štěstí, chlupatí mi byli v patách. Stačil jsem ještě aktivovat transpondér, když mi policejní střela vykousla krvavý koláč z košile. Vše se setmělo.
Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“

Rozhlédl se po temném pokoji, jediné světlo přicházelo malou škvírou ve špinavých závěsech, z vnější strany už dost vyšisovaných.
Škvíru uzavřel.
Co kdyby je roztáhl?
Ne.
Viděli by ho.
Viděli by špínu, ostudu, odpudivost jeho malého bezpečného světa.
Lehl si do postele a přikryl se zatuchlou dekou.
Zítra vyjde ven.
Sevře kliku, otevře dveře. Těch lidí, aut, tramvají, holubů, nepořádku, špíny, smradu, smogu, nebezpečí!
Popadl papírový pytlík a dal si ho před ústa. Dýchal pomalu a hluboce, nádech a výdech.
Nádech a výdech.
Papír se mu přilepil ke zpocené dlani.
Nesnášel ho. Potřeboval ho.
Pytlík i byt.
Sebe i svět.

Náročný den to byl a krásný... Byli jsme s přáteli na hradní zřícenině. Cesta na horu byla velice namáhavá, ale stálo to za ten výhled.
Na hradě jsme si založili malinký táborák, hráli a zpívali trempské písně. Ptáci zpívali s námi, sluce svítilo a vítr, vítr tančil mezi sutinami hradu. On byl teď jeho vládcem.
Dnes nám ve škole oznámili, že se chystá na zítřek výlet, na zříceninu.
...Prosíme studenty, co hrají na hudební nástroje, aby si je vzali s sebou... Bude se u špekáčků hrát.
"Haha! Tak to jako bych zítřek prožila včera." otočila jsem se na své přátele.

Dís was robbed. Of the Quest, of Erebor, of her home.
“Stay with Kíli,” said Thorin. “He needs you.”
Of course she would stay with Kíli! But Kíli was supposed to go on, not to be left behind!
Yesterday they celebrated. Bofur got so drunk he completely disappeared under the table… falling asleep, according to the sound of snoring.
Yesterday everything seemed promising.
Yesterday they told each other: “Tomorrow we will celebrate in the halls of Erebor!”
That was yesterday.
Tomorrow… she will sit here and watch how her son fights for life.
She didn’t want that kind of tomorrow.

Mám ráda určitý chaos, ale taky řád. Proto si neustále dělám nějaké plány, rozvrhy, hlavně ve spolupráci s kalendářem. Jenže rodičovská dovolená je na tohle mor. Žádné pondělí a pátek tak jak to mívá pracující člověk. Dny utíkají tak nějak bez ladu a skladu. Co si člověk nenaplánuje sám, jako by nebylo.
A tak jsem jednoho dne hezky vstala s tím, že dnes je středa, připravila dítě na odjezd a jela na obvyklý kroužek. Tam se na mě sice dívali podivně, ale cvičení probíhalo stejně a další aktivity toho dne taky. Že bylo teprve pondělí mně došlo až další den.

Time travelers are extraordinary beings, they can freely traverse time whenever they want; pretty convenient don't you think? How about I tell you that everyone might be a time traveler, would you believe me?
The secret lies in what we call Déjà vu, a chance that you might have jumped from one point in time to another. It's possible that some of us reached further, peeking into the future to adjust their past.
I might be a time traveler as well. It's probable that I already knew today's topic and wrote it back in time before yesterday.
Pretty convenient, right?

Nebyl to špatnej život. Měl jsem moc, sílu, slávu. Vlastní armádu. Lidi se mě báli. Moje jméno se vlastně jen šeptalo. Jasně, musel jsem i poslouchat, každej máme někoho nad sebou, že jo, ale moje zájmy a zájmy mýho mistra se naštěstí shodovaly.
Časem to, pravda, šlo poněkud z kopce. Ta druhá strana začala vyhrávat. Pěkně mi pocuchali nejdřív nervy a pak i fazónu. Nejhorší rány obvykle přijdou od rodiny. Ale i to se vyjasnilo a nakonec jsme se dohodli. Celkem spokojeně jsem umřel, jenže...
Jenže pak si ten blbej režisér usmyslel, že natočí další tři filmy o mým mládí!