DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

Nesejde na tom, co je za den, protože lineární čas přestal existovat s nástupem na mateřskou. Dalo by se to odhadnout podle počtu lidí, co jsou na procházce. Jenže to by nesmělo intervenovat počasí a sezónní nezaměstnanost. Odpočítat podle nocí od víkendu nemá smysl. Spala jsem včera, nebo dneska? Kolikrát jsem dneska spala, že mi dnešní den přijde jako týden? Nesejde na tom. Včerejšek jsem prožila dneska. A zítřek jsem prožila včera. Čas pro sebe se krade nebo vzniká přifouknutím jedné hodiny a splasknutím druhé. Nakonec prožiju každý den, bez ohledu na to kdy přesně. To jsou jenom konvence bezdětných.

Zdál se mi příšerný sen. Probudil jsem se zbrocený potem; místností stále dozníval výkřik. Cítil jsem bolest, tak skutečnou, jako by mi bodali pod nehty jehly. Rychle jsem ohmatal ruce, zda na nich nelpí spáleniny. Byly čisté, ale stejně jsem čichal seškvařenou kůži.
Bylo po půlnoci, když jsem se opět přinutil zavřít oči. Pořád tam byly: Dva zářivé klenoty, blyštící se v koruně z černého železa. Po třetím zbyla jen odporná rána, jakoby zjizvená jamka v tváři bezokého. Slyšel jsem ten hlas. Sladký jako med, a přesto tak děsivý.
Strach. Takový strašný strach.
A přece jsem ráno odcestoval do hor.

Probudila se, s úsměvem pohlédla na město za oknem.
Probudil se, nevrle zamžoural na les všude kolem.
Trénovala přípravu palačinek. Další na zemi, naštěstí tu není koberec.
Našel kus žvance z minulého týdne, byl jen trochu zaprášený a skoro nesmrděl.
V jedné ruce kávu, v druhé kabelku. Nesla se po ulici jako královna, kterou byla.
Na háku čajovou konvici, v ruce tác se šálky a sušenkami. S obvyklou noblesou si razil cestu jako naštvaný pirát, kterým byl nepochybně.
Byl krásný, perfektní den stejný jako všechny předchozí a všechny budoucí.
Byl hnusný, odporný den stejný jako všechny předchozí a všechny budoucí.

Ležím na podlaze TARDIS a snažím si vybavit co sem to měl dneska za schůzku. Možná už včera. Měl bych přestat tolik chlastat a fetovat. A ty mejdany omezit. Už si pletu i dny. Nevím kdy je včera, dneska a zítra.
Úporně zaostřuji na kalendář, na červené kolečko. Připomínám si abecedu a luštím ti zasraný klikyháky a pak mě to praští jako beranidlo do koulí.
Vánoce u Pondových.
Vcucnu nosem životabudič ze slivovice, energiťáku a chili papriček. Na chvilku mě probere. Došourám se ke konzoly, zadám souřadnice, připomínám si společenské chování. Přitom mi dojde, že potřebuju čistý hadry, zvláště trenky.

Poslední dobou míval takový zvláštní pocit. Jako by některé události z blízké budoucnosti už přednedávnem prožil. Také ho opakovaně pronásledoval jistý sen. Končíval vždy stejně, jen místo a čas byly pokaždé jiné.
Dnes však dohady nahradila jistota: Maastricht, 25. června 1673.
S hrdostí přihlížel, jak se mladí mušketýři, které sám vycvičil, i pod těžkou nepřátelskou palbou vrátili pro jeho bezvládné tělo.
Potom se ale pan d’Artagnan obrátil a bez zachvění, se stejnou odvahou, jakou dlouhá léta prokazoval na bojišti, udělal první krok…
Protože život na druhém břehu přece nemůže být špatný, když už tam na vás netrpělivě čekají vaši přátelé…
***

Dne 26. května 1942 se v novinách objevil zvláštní nadpis Zítřek jste prožili včera. Lidé si mysleli, že jde o nějaký ten výmysl novinářů, ale když se to objevilo i v rádiu a televizi, začalo je to udivovat. Někteří si dokonce vzpomenuli, že den předtím byly noviny s datem 27. 5. středa, ale to jen utvrdilo jejich názor na to, že za to mohou novináři. Ti se sice urputně bránili, ale nedokázali nijak vysvětlit ten nadpis, ani včerejší chybné datum. Zvláštní to však začalo být, když další den měl být atentát na Heydricha a ten byl už den po smrti.

Bratříčku. Hluboko uvnitř jsem ti tak vždycky chtěl říkat. Nejdřív jsem myslel, že mi v tom brání hrdost - pocit, že má zem se bez tebe obešla a dokáže to i teď. Později mi došlo, že to ty máš něco v očích, mluvě i duši, něco, co tě nade mne vyvyšuje.
Nikdy jsem nepochopil, že nesejde na tom, odkud přicházíš ty nebo já - jen na tom, kam jdeme a kým jsme jeden pro druhého. Přeji si, abys měl sílu pokračovat v cestě. Abys našel odvahu věřit, že můj včerejšek je vážně tvým zítřkem.
Protože ty musíš jít dál, Aragorne, bratříčku. Králi.

Kap ostal stáť pred dverami. Všetko hrdinské odhodlanie akoby vyprchalo. Tony sa obával, že bude musieť spraviť niečo drastické – ako vziať Valibuka za ruku a pokúsiť sa ho odtiahnuť dnu, čo, povedzme si úprimne, by aspoň pobavilo okolostojacich. Tony na sebe nemal brnenie – tu sa to nehodilo – takže by Stevom asi ani nepohol.
Našťastie, než došlo na násilie, Steve dvihol hlavu, nasadil výraz z propagačného plagátu, a zaklopal.
Vošiel.
Teta Margaret tam sedela, presne taká, akú ju Tony videl naposledy.
Úplne iná, než si ju pamätal Cencúľ.
„Steve?!“ vyhŕkla neveriacky.
Pokúsil sa usmiať. „Peggy… prepáč, že som zmeškal našu schôdzku…“

Soudruh Pláteník spí, podepřen z jedné strany popelníkem a z druhé bakelitovým telefonem. Vzduch je jako deka prosycená kouřem výběrových startek.
Zaklepání. Vchází ambiciózní komunista Vejřík.
"Josefe, já tu veřejnou dopravu beru!“
Pláteník zamlaská a probere se.
„Vida, mladej. Kam ten spěch?“
„Chci se přibližovat socialismu!“
„Vejříku, Vejříku, to na to deš špatně. Zamysli se. Kdo je naším vzorem?“
„Sovětský svaz!“ vyhrkne Vejřík neprodleně. „Země, kde zítra znamená včera.“
„Správně. Takže, až ten zítřek přijde, bude všechno hotovo už od včerejška. Souhlasíš?“
Vejřík vydechne. „Soudruhu…“
„Vidíš,“ zívne Pláteník. „Takže si vem Dikobraz, sedni si do rohu a počkej na půlnoc.“

Drahá sestro,
očekávám tvou upřímnou nenávist. Slíbil jsem ti, že ti pomohu s revolucí, ale obávám se, že neoplývám dostatkem sil pro tak nadlidský úkol. Ohledně zítřejší schůzky týkající se našeho velkolepého plánu…
Zřejmě jsem zbabělec a veřejně se k tomu přiznávám. Vzdal jsem to, zítřek jsem prožil už včera a všechno, co jsem měl udělat, jsem s tou největší pečlivostí připravil a uložil na místo, kde jsme se měli setkat.
Nyní odjíždím pryč, abych si vyčistil hlavu a možná se i někde usídlil. Víš, jak dlouho jsem někoho na dlouhodobý vztah hledal.
S tou nejvřelejší láskou,
Tvůj milující bratr.