DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

Jmenuji se Foton.
Ze své série jsem zůstal poslední. Nebo první. Záleží na úhlu pohledu.
Můj pán je vědec. Měl jsem ve zvyku vysedávat u něj v laboratoři. Nedopatřením jsem se stal účastníkem jeho experimentu. Od té chvíle spolu putujeme proti proudu času.
Náš zítřek je pro ostatní včerejškem. Náš včerejšek je jejich zítřkem.
Někdy nás takový život připravuje o nečekaná překvapení.
Když pánovi kolegové z našeho vědeckého ústavu začali zkoumat záhadu mrtvého ptáka, který se objevil v laboratoři, pochopil jsem hned.
Ale prožil jsem dlouhý a spokojený život. Přijmu osud jako pravý papoušek.
Jmenuji se Foton a včera zemřu.

Otevřu oči. Za pět minut se před bytem srazí auto s cyklistkou. Auto ujede. holka začne příšerně křičet. Rozdrcená pánev a zlomené obě nohy. Jmenuje se Anna. Děje se to každý den. Každý den otevřu oči a Anna začne křičet. O časových smyčkách jsem jen četla. V jedné žiju víc jak rok a nevím jak ven. Nejdřív člověk zkouší změnit různé události. Zachránit holku, udat řidiče. Dát si k snídani půl flašky vodky. Nic nepomáhá a tenhle den se pořád opakuje. Ani otevřené žíly mě nevysvobodily z téhle noční můry. Teď mě napadá, třeba nejsem ve smyčce, ale v Pekle.

Raph zrovna snídal cereálie jako obvykle. Když tu dorazil nečekávaný host, kterého Raph stejně vždycky čekal.
,,Nejez ty cereálie!" vykřikl.
Raph se na něj otráveně podíval a na truc si dal další lžíci. ,,S tím jsi tu byl už včera. Opakuješ se."
,,Co? Včera? A co jsem říkal?"
,,Něco o tom, že si jednou do toho dám pivo a stane se ze mě alkoholik. A pak něco o Michaelovi Jacksonovi. Ale skoro jsem tě neposlouchal."
Visiteur se zatvářil ublíženě. ,,Tak to se muselo stát zítra."
,,Včera."
,,Jo, ale moje zítra je tvoje včera."
,,Aspoň že máme stejné dnes," řekl Raph.

Je snadné ráno probuzení,
bez tíže stav trvá,
s hlavou, která stejně není,
ta flaška byla vážně plná?
Proti slunci mhouřím oči,
Zítřek jsem žil včera, dnes
koukám, zda se ještě točí.
zažívám už v rukou třes.
Sto píšťalek na cvičišti,
mě nutí stále ke klusu,
co na tom že vítr sviští,
a že jsem stále v mínusu.
Jak mi v hlavě bubny víří,
v uších hučí dál a dál,
to letadlo vzhůru míří,
do oblak? Snad ještě dál!
Co? Další dávka nejistoty,
pohne mnou snad jen ten ďas,
nech se zavřít do „jistoty“,
a jasné dny tu budou zas.

I dnes byl krásný den. Teplý a slunečný jako včera. Jako bude i zítra a pozítří. Jako už několik let - pořád 3. září 1940. Zdálo se, že ostatním dětem to nevadí - užívaly si sluníčko, pohodu a bezpečí. Ale Victor měl pocit, že se brzy zblázní. Vzrušovalo ho pomyšlení na změnu, chtěl vidět budoucnost, která tam venku už je. Přál si aspoň sejít do vsi a nevědět, co se v příští chvíli stane. Chtěl zažít den, který by byl úplně nový.
Abe udělal správně, že ze smyčky odešel. Victor odejde taky. A jestli ho tam venku mají zabít netvoři, tak ať.

V ložnici stáli rodiče a hleděli na spící dceru.
"Pochop mě drahý," zašeptala matka, "už když jsem ho viděla poprvé, nelíbil se mi. Pak se ukázalo, že spolupracuje s Ál-Kaidou. Ona mu ale pořád bezmezně věřila. Když na tři roky odjel, myslela jsem, že je vyřešeno. Před týdnem však dostala dopis. Jestli mají být nadále přáteli, má se s ním zítra setkat v Park de Sceaux. Dneska už to nemohla vydržet, stále jen zítra, zítra, zítra." Odmlčela se, sehnula se k dceři a lehce jí přiložila vlhký kapesník na ústa: "Až se v pátek probudí, to zítra už bude včerejškem."

Pod nízkou oblohou, častokrát v mrholení, málokdy v záblesku slunce. Ranní procházka, později nebude čas. Po prvním měsíci jsou všechny ulice stejné, není na výběr.
Chutná, ale střídmá snídaně. Káva černá jako noc nebo mizerný čaj.
Hodiny ve třídě, trůn na stupínku, znuděné hloupé žactvo. Dívky, které napůl nerozumějí, napůl nechtějí rozumět.
Oběd, formální zdvořilosti a nevole kantorek.
Další hodiny. Časná večeře a pak jen ozvuk smíchu ze zahrady v béžovém šeru podkrovního pokoje. Stohy slohů k opravení.
Katolické modlitby, protestantsky strohé lože. Noc hladí střechy Bruselu.
Zítřek jsem už zažil, bude zase stejný.
Dokud Miss Henri nevzhlédne od šití.

Kamarádky mi na zítřek domluvily rande na slepo. Moc moc se na to teším.
Do čtyř do rána jsem sledovala VŠECHNY nejromantičtější filmy, takže teď
vím jak na to. Zítra budu krásná jak Kate Winslett, chytrá jak Keira Knightley a bude to nejskvělejší den v roce.
Doufám, že ten můj bude vypadat aspoň jako Brad Pitt.
Jako první větu mu řeknu: „já jsem tvá osudová láska.“
Pak zamávám řasama a on mě poprvé políbí.
Mocinky moc se těším.
Všechny holky mi Ho budou závidět, jenom Aneta ne. Aneta je kráva a chodí s Michalem, a ten je na škole nejhezčí.

Zdá se, jako by to bylo včera. Šerif zase objíždí domy, rozdává pušky a verbuje všechny, co mají kuráž bránit město proti rudým. Od časů poslední domobrany se toho ale změnilo dost. Nejen význam barvy našich nepřátel.
„Řeknu vám, reverende, zažil jsem už spoustu věcí,“ povídá šerif v předvečer boje a podává mi zbraň. „Viděl jsem bizona tančit s kaktusem, tři dny mrtvýho chlápka žádat o kafe, mladýho Jonese navlečenýho do spodničky, ale komouše v Arizoně jsem ještě neviděl.“
„Ten boj určitě vyhrajete i beze mě,“ prohlásil jsem a zbraň mu vrátil. „Já už jsem na tyhle krvavý zítřky starej.“

Výpočty pozemských i adalských odborníků hovořily jasně: první cesta bude možná za šest generací. Zkušebním letem posunuli čas a sami sebe do pozic vyvolených.
Návrat ale přinesl zjištění, že lidstvo se mezitím vrátilo zpět. Opouštěli Zemi na vrcholu, v zlatém věku vědy. Vrátili se do světa politiků, hašteřivých frakcí, zakonzervované vědy, atmosféry nedůvěřivosti a podezírání. Kolo dějin se otočilo zpět, zítra bylo včera.
Přes všechno pochlebování si byl jist, že potomci by ho nejraději viděli s cedulkou „Objevitel kemu“ jako exponát v muzeu. Zadíval se oblohu, na plující mraky. Některé věci zůstávají neměnné. A on poletí. Na Adalé, růžovou planetu.