Nightrunners

Když se Beka vracela z první bitvy, nevěděla, zda se má radovat nebo být smutná. Vyhráli, ale třetina jejího mužstva umřela nebo byla nezvěstná. Byla sice poručicí, ale nikdo ji nepřipravil na to, co přijde po boji.
Možná že cesta pravé ženy není v armádě, možná má být doma a rodit muži jedno dítě za druhým.
„Poručice, nesmíte mít citový vztah ke všem svým vojákům. Je naprosto nemožné, aby přežili naprosto všichni. Důležité je celkové vítězství,“ radila ji seržantka v ústraní.
Možná má pravdu, možná ji každá ztráta zbytečně vysiluje. Velí a právě teď se musí podívat na zbytek mužstva.

„Aleku, vyzvedl jsi všechny vzkazy pro kočku z Rhiminee?“ zeptal se Seregil, když se vpodvečer potkali u Kohoutka.
„Moc tam toho nebylo, jen jeden úkol – vyzvednout nějaké listiny od milenky lorda Therila.“
„To bys mohl zvládnout sám, co myslíš?“
„No neměl by to být problém. Listiny mají být schované v soukromé pracovně a lord Theril by měl být celý víkend pryč v pracovních záležitostech. A co máš v úmyslu ty?“ zeptal se Alek poněkud podezřívavě.
„Musím provést nějaké transakce v Ulici světel. A mám pocit, že tobě nejsou ty domy příliš sympatické. Neboj, nezdržím se,“ dodal po Alekově smutném pohledu.

Toho dne Aren Stříbrný list potřeboval zaujmout trošku drsnější publikum, než před kterým obvykle hrával. Proto místo lyrických balad zvolil raději vyprávění příběhů.
„A tak se tam vloupal a vůbec netušil, kdo nebo co se v té hrobce nachází. Jako bylo by pro něj lepší to vědět, mohl se dožít rána, ale takhle si ho podal jeden nekromant, co si to zvolil za sídlo. Chudák Tom, ani si neužil to, že v té hrobce byli diamanty. Ráno sice vypochodoval z hrobky po svých, ale živej teda rozhodně nebyl. On měl vždycky v životě smůlu a i tu smrt zrovna nevyhrál.“

Když spatřil Seregil uzarděnou Alekovu tvář, vzpomněl si na krásnou společnou noc. Konečně se dočkal. Byl nadšený, že má konečně s kým sdílet svůj život.
„Myslíš, že o nás ví?“ zeptal se Alek poté, co po snídani osaměli.
„No možná nemají jistotu, ale určitě tuší, že jsme oba šťastní a spokojení. Tohle je ve tvé tváři krásně vidět,“ odpověděl diplomaticky Seregil.
„A nebude jim vadit, že jako my dva, spolu, no, víš co,“ zaplétal se do toho Alek.
„Spíš bych předpokládal, že čekali, kdy k tomu dojde, lásko. Byl jsem do tebe už dlouho blázen,“ zašeptal Seregil s toužebným pohledem.

Seregil seděl a přemýšlel, jak se vlastně stalo, že se rozhodl vzít Aleka do učení. Znamenalo to spoustu komplikací a taky závazek a on se tak nerad vázal. Navíc tu byla spousta věcí, které mu nemohl říct, a lhát Alekovi mu připadalo strašně těžké. Netušil, co na něm vidí, byl to jen mladý kluk.
Možná do něj byl zamilovaný, ale v Alekových očích viděl nesouhlas, když zjistil, že existují i tyhle druhy vztahů. Láska zatím nepřipadá v úvahu. Takže budou jen mistr a učeň. To mu však přišlo příliš strohé na to, jak to vnímá. Jsou spřízněné duše, ujišťoval se.

Když Alek Bece vyprávěl o kouzle, kterým Nysander proměnil Seregila ve vydru, začal přemýšlet, v co by se asi přeměnili někteří z lidí, které znal. Pokud by měl Nysander pravdu a druh zvířete, v které se člověk promění, mělo společného s tím, jaký kdo je, tak by to mohlo být i vtipné.
Z hlavy nemohl vymazat představu vévody Marduse, který měl hodně tajemný výraz – jako dravec, který čeká na svou kořist. To by nejspíš byl černý panter. Zato druhý z vyslanců, Trygonis, byl nevýrazný muž s dlouhými vlasy. Ten by nejspíš vypadal jako nutrie s obrovským čírem – prostě punková nutrie.

Když Alek pozoroval Seregila při práci, znovu a znovu se podivoval, jak má hbité a jemné ruce. Snažil se od něj všechno pořádně naučit. Chtěl mu dokázat, že se v něm nezklamal.
„Víš Aleku, tohle není jen o tom, správně se obléknout a zamaskovat. Nevím, jak ti to přesně vysvětlit, ale tohle je umění pro umění. Je potřeba být tou osobou, za kterou se vydáváš. Samotný převlek nestačí. Musíš nejen vypadat, ale i myslet.“
„Myslím, že to chápu. Ale nevím, jestli to dokážu tak dobře jako ty.“
„Po nějaké době praxe máš šanci to zvládnout. Teď se hlavně nenechej nachytat.

Jsou smlouvy, které jsou sepsána tisíci slovy, podepsané důležitými lidmi a přesto netrvá dlouho, než je někdo poruší. Pak jsou dohody, které se uzavřou jen ústně, ale platí pevně, dokud se nezmění okolnosti.
Málo časté, zato opravdu účinné, jsou slova, kterými čarodějové přísahají.
Tohle všechno si Nysander uvědomoval. Už to bylo dlouho, co svou přísahu složil. Jak rád by tohle břímě odložil, jak rád by se někomu svěřil. Ale nemohl to udělat. Ve hře bylo příliš mnoho životů. A smlouvy se mají plnit.
Byl strážce a bylo teď na něm, aby se zlo, které šířili Plenimarští, zastavilo. Nesmí Skalu zklamat.

Zachmuřené nebe nad hlavou, sílící vítr, silná vůně spáleného peří. Motá se mi hlava, tělo se zdá být čím dál slabší. Už se dlouho neudržím na nohou, a proto klesám k zemi a opírám se bokem o nejbližší kmen stromu.
„Ta vize... zase.“ Zašeptám sama k sobě a s těžkým oddechováním si mnu spánky.
„Vidím, vidím...“
Nemůžu se soustředit, vše se kolem míhá moc rychle. Jeden obraz střídá druhý.
Byla to sova? Ale, ne! Sova padá k zemi a trčí z ní šíp. Kdo to byl? Zmizel? Co to jen znamená?
Vize mizí...
„Auro, co se mi to snažíš říct?“