Nightrunners

Herci pobíhají po scéně, pak jeden z nich vystoupí a začne zpívat:
*Vznosné jméno má, Lord Seregil,
vznosný původ, jak sám říká.
Kdysi dávno Aurenfaië byl,
teď však skalský vzduch polyká.
Pod hrdým čelem šedých očí zář,
ušlechtilé rysy, úzká bledá tvář.
Tajná vina s ním smýká.*
Balkón se zachechtá
ZPĚVÁK ustoupí a nahradí ho HEREC. Je malý, štíhlý a má hnědou paruku s dlouhými vlasy.
na Balkóně padá židle
HEREC deklamuje:
"Já ubohý, nešťastný a nespravedlivě odsouzený vyhnanec, umřu na popravišti jako zrádce!"
z Balkónu se ozve hlasité "Kéž by to bylo brzy!"
Přichází ZPĚVÁK, doprovázen jiným HERCEM, který má rozcuchanou blond paruku, klackovité pohyby a vypadá jako sedlák.
Balkón se otřásá smíchy
"Můj milý, můj nejdražší, můj nejsladší, neumírej, já tě miluju, já tě osvobodím, já tě zachráním!"
Balkón: ...
Autorka kusu "Vyhnanec a jeho tajná láska," Fírinne ä Állain Praiticiúla, se usmívá:
"Stálo za to vyspat se s tím Äurenfaiem. Co na tom, že to všechno bylo jinak. Pravda je tak nepraktická! A já jsem ŽENA, a tedy PRAVDA. Já jsem DIVADLO, a tedy SVĚT. Vidíte? Slyšíte?"
ZPĚVÁK:
*Krátké jméno, Alek Ivywell,
břečťan se mu v erbu vine.
Krásný, nevinný se zastyděl,
preference že má jiné.*
Balkón procítěně umírá

Býval by udělal nejlépe, kdyby skočil přes palubu. Nebo z nejbližší věže. Nemusel by se snažit zapadnout. Neměnil by místa v paláci častěji, než si Skalani dopřávají pořádnou koupel. Chtěl se snažit – jako páže, písař i stráž. U té by možná i zůstal, nebýt té mrchy Phorie. Bavilo ho to. A Korathanovo objetí vynahrazovalo všechny nepříjemnosti.
Dům Orësky mu nabídl třetí šanci. Přijal ji s vděkem a nadšením. Netušil, že vše zase skončí špatně. Že bude zase na útěku, s minulostí i bez ní. Když ležel zbitý na skládce za městem, neměl sílu ani na to, aby se pořádně nadechl.

"Nemysli na to," napomenul Seregil svého talí jemně. Pohladil jej po světlých vlasech.
Mladík se kousl do rtu.
"Nikdy dřív nás ten muž nepotkal a přesto se na mě díval s odporem. Protože miluji muže."
"Ty ses na mě tak nikdy nepodíval," odpověděl Seregil tiše.
Alec zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí.
"Když nás poprvé někdo viděl se líbat, styděl jsem se," přiznal po chvilce. "Taky jsem býval... Tam ve tmě. Neviděl jsem."
Jeho druh se pousmál a políbil ho.
"Stydíš se teď?"
Zavrtěl hlavou.
"Ukázal jsem ti světlo," zazubil se Seregil samolibě.
Alec ho praštil polštářem.

Alek potichu, ale o to květnatěji zaklel, když uslyšel další lupnutí. Tento obzvlášť odolný a notně zarezlý zámek si vyžádal daň v podobě zlomení již třetího šperháku.
"Seregile?" zašeptal Alek ke svému talimeniovi
"Ano Aleku?" jeho partner se krčil na rohu chodby a hlídal, jestli se na schodech neobjeví světlo svíčky některého z hostů, kteří se bavili v přízemí.
"Máš sebou to udělátko, o kterém jsi mluvil odpoledne? To na otevírání zvlášť odolných zámků?"
"Myslíš to nové kladivo? Jak jsi si jistě všiml, tak nemám."
"Hmm, tak nic," zabručel si Alek pro sebe a pokračoval v pokusech o tiché vloupání.

Strach byl jedním z důvodů, proč Alec nenáviděl, když Seregil vyrazil na noční akci sám. Zbývalo jenom doufat, že jsou to zbytečné obavy a ne ozvy partnerského pouta, které se Seregilem sdíleli. Nakonec v teple krbu na chvíli usnul. Když se probudil, venku už se o slovo hlásilo ranní šero a Seregil se právě protahoval oknem.
Alecovi stačil jediný pohled, aby věděl, že tentokrát to bylo o fous.
„Kočka z Rhíminee dostala výprask?“
Seregil se ušklíbl místo odpovědi a nechal se zabalit do přikrývky. Spokojeně přimhouřil oči, když mu Alec zabořil nos do vlasů a pohladil ho po rozbitých zádech.

Alek zpočátku nebyl velký čtenář, psaní ovšem nesnášel více. Když později v hostinci U kohoutka čekával, než se Seregil vrátí z výprav, byly knihy jednou z možností úniku. Později si knihy zamiloval a litoval času, který promarnil tím, že neuměl číst.
Když u Nysandera našli deník, který pojednával o Velké válce, mohl si přečíst zážitky jednoho z vojáků. Ale když Seregil zjistil, co je napsáno na poslední stránce, tak knížku vzal a odtrhl inkriminovaný list a spálil.
Alek se nikdy nedozvěděl, co se v posledních chvílích stalo, ale snažil se vymyslet, co se událo za tou poslední stránkou, kterou znal.

Když se díval na jeho obličej, na jeho klidný úsměv ve spánku, snažil se sám sebe přesvědčit, že o nic nejde. Ale noc co noc nemohl usnout, neustále se převaloval a nakonec se vždycky rozhodl jít něco dělat. Po pár nocích už byl tak nevyspaný, že si toho Alek všimnul.
„Co se to s tebou děje, Seregile?“ zeptal se starostlivě.
„Nic, s čím by sis měl dělat starosti,“ odpověděl Seregil a doufal, že taková odpověď bude stačit.
Nestačila.
„Máš kruhy pod očima, ve tváři výraz sněz mě a ty mi budeš tvrdit, že si nemám dělat starosti,“ pokračoval rozhněvaně Alek.

Když Thero zjistil, že ho Ylinestra podvedla, neměl moc času na nápravu. Všude do hradu vnikali nemrtví a on se snažil chránit ostatní, jak to jen šlo. Jenže si uvědomoval, že všechny slabiny a zvláštnosti jim prozradil on.
Nikdy neměl s ženami moc zkušeností, ačkoliv kouzelníci využívali toho, že nemohou mít děti, celkem výrazně.
Bojoval jako lev, protože při pomyšlení, co způsobil díky jednomu okouzlení, si uvědomil, že je lepší být mrtvý. A to si ji chtěl vzít.
Netušil, že stejně jako ona jeho, i ji někdo využívá.
Když ho zajali, litoval své chyby a proklínal všechny ženské na světě.

Když se mi do ruky dostal na velikonoce ten podlouhlý bílý špičatý předmět, neviděla jsem v něm žádnou záludnost. O velikonocích se přece vejce dávaly. Ale to, že mi umožní setkat se s oblíbenou postavou z knížky, to jsem přes veškerou mou fantazii nečekala.
Vejce se aktivovalo chvíli poté, co mi jej manžel předal.
Translokační kouzlo mi udělalo v žaludku pěknou neplechu. Naštěstí byl Nysander na tohle chování zvyklý.
„Vítám tě ve Skale, Mardom.“
„Co tu dělám?“ zeptala jsem se otřeseně.
„Právě se účastníte experimentu jednoho z mých nových vynálezů – exkurzi světem oblíbených knih – stihnete to nejlepší za 24 hodin.“

Když se Alek poprvé přeměnil pomocí Nysandrova kouzla na jelena, cítil se okouzlený nově nabytými smysly a cítil volání přírody zmizet. Kdyby ho čaroděj neproměnil hned zpátky, tak by utekl za svobodou. Ještě nějakou dobu cítil pocit prázdnoty, kterou neuměl pochopit smysly.
Podruhé byl změněn za dramatických okolností, kdy spolu s Therem utíkal z Plenimarského zajetí. Naštěstí utíkal správným směrem, a když se za úsvitu proměnil zpět, byl už blízko Nysandra.
Chudák Nysander se obětoval a dlouho trvalo, než se Seregil z toho aspoň trošku dostal. Tolik mu čaroděj chyběl. Proto byl pocit svobody navždy spjatý s obrovskou osobní ztrátou.