Nightrunners

Fandom Nightrunners
A/N: Ještě to nemám dočtené, takže to je jistě AU, a ještě se mi příčí malého Gherina zatěžovat otázkou dlouhověkosti ´faieů
,,Tatí, vyprávěj mi, jak ti zranili nohu.“
,,Byly to zlé časy. Zrovna v té době začínala válka. Já, strýček Seregil a čaroděj jsme se vydali zachránit zajatého strýčka Aleka. Podařilo se mu jim utéct a přidal se k nám. Napadli jsme zlou čarodějnici. Strýc Alek ji zasáhl šípem a já se s ní utkal mečem. Chvíli jsem nedával pozor a zakousla se do mi do nohy. Měl jsem štěstí, že nám na pomoc přišli vojáci. Kvůli jedu se mi však nikdy úplně nezahojila.“
,,A kde je strýček Seregil a strýček Alek?“
,,Pokud ještě neumřeli, žijí dodnes v daleké zemi Aurënen.“

Fandom: Nightrunners
Poznámka: Alek se vždycky učil rychle.
Alek vyčerpaně spadl do postele. Tentokrát mu lázeň vážně přišla vhod. Prohlížel si modřiny na rukou. Ani se netroufl odhadnout, kolik podobných podlitin mu zdobí záda.
Když si uvědomil, kolik se toho za těch pár let se Seregilem musel naučit, kysele se usmál.
Snědl mořské potvory, které skoro utíkaly z talíře. Naučil se udržet je v žaludku.
Dokázal otevřít skoro každý zámek. Naučil se nemít výčitky svědomí.
V šermování se stále nevyrovnal ani Bece. Naučil se přijímat rány.
Pak mu krk zahřál Seregilův horký dech. Něžné ruce začaly bloudit.
Ne každé učení je nepříjemné, napadlo Aleka a opětoval Seregilovy polibky.

fandom: Nightrunners
poznámka: věnováno Kleio a Dangie
Zlaté mince zvoní o zem. Sbírá je, skládá z nich obrazec.
Sypou se mu z rukou. Všechny mají Nysanderovu tvář.
Rozpadá se. Krvaví.
*
Probouzí se s výkřikem, když se tvář mění v démonický obličej.
Alek sebou trhne a probudí se také.
Přitahuje si ho k sobě, dotýká se uslzených očí.
Ospalý polibek.
*
„Štěstí ve stínech, talí,“ zašeptá nesouvisle.
„Za jakou cenu?“ odpovídá potichu Seregil, ale Alek už zase spí.
*
Vzdychá. Zavírá oči a děsí se dalších snů.
Za okny svítá do mrazivě chladného rána.
Mince se kutálejí z měšce.
Jejich cinkání se zlověstně rozléhá pokojem.
Některé z nich jsou skutečné.

A/N: Věnováno všem, kteří tuší, o jakou scénu se jedná
Varování: 12+
Wythrin měl svou práci rád. Nikdy nepřemýšlel nad tím, co bude dělat, až přejdou jeho nejlepší roky a uvadne jeho mladická krása. Neměl důvod. Zatím alabastrová pleť a zelené oči vábily nejlepší klienty z okolí. Mohl si vybírat, koho chce a koho ne. Kočku z Rhíminee chtěl vždycky. Miloval jeho doteky, dráždivé polibky. Dovoloval mu i to, co jiným nikdy. Některé noci byly jenom práce. Noci s ním byly to nejlepší, co kdy zažil.
I dnes se těšil pozornosti šikovných rukou.
V okamžiku, kdy se Seregil láskyplně zahleděl do safírových očích vyděšeného Aleca, Wythrin věděl, že dnešní polibky byly poslední.

fandom: na konci
poznámka: jo, abych nemusela psát svojí povídku, tak radši sériově vyrábím drabbly. zastřelte mě. ale když ono. (a ne, název nemá nic společného ani s Malou mořskou vílou, ani s Malou noční hudbou. děkuji.)
věnování: pro koho to je, ten to pozná
Jeho stín plíži se tichými ulicemi.
Tu proklouzne pootevřeným oknem, tu přehoupne se přes vysokou zeď, tu rozplyne se v temnotě jako nic.
Spíš přízraku než lidské bytosti podobá se.
Prý křídla má a létá! povídají jedni.
Prý umění neviditelnosti ovládá! říkají druzí.
Prý zaklít dovede jediným pohybem prstu! tvrdí třetí.
Prý duchem šlechtice zbloudilého jest! hádají se čtvrtí.
Pátý milovaného druha svého obejme, dlouhým polibkem za těžkou práci odmění a v náručí jeho k odpočinku se schoulí.
Tak jen spi, ty malá městská legendo, a nech si zdát o slunných krajích, kde nikdo neslyšel nikdy o Kočce z Rhíminee.
fandom: Nightrunners

Fandom: Nightrunners
Věnování: pro talí
Seregil se blaženě nadechl. Miloval letní večery. Připomínaly mu domov. Pozoroval tmavnoucí nebe a očekával příchod prvních hvězd. Tráva pod jeho zády krásně voněla…
Překulil se na bok a kochal se pohledem na Aleca plavajícího v jezírku. Šero mu nádherně rýsovalo kontury těla.
Utrhl si stéblo trávy a bezmyšlenkovitě si s ním pohrával. Jen tak, snad aby procvičil prsty. Na okamžik přivřel oči. Když je zase otevřel, skláněla se nad ním Alecova tvář. Kapičky mu líně klouzaly po vlasech, zarážely se na konečcích polodlouhých vlasů, aby nakonec přece jen spadly a polechtaly Seregila pod nosem.
„Talí…“ Stáhl přítele k sobě do trávy. Na oko se zlobil, když mu Alec promáčel oblečení. Rozmrzele zavrněl a svlékl si mokrou tuniku.
„Ty!“ vykřikl Alec, popadl ho a plácl přes zadek jako malého kloučka. Pak se oba uvolněně rozesmáli.
První hvězdy přivítali něžným milováním v trávě…
Ve chvíli slastného odpočinku se Seregil opřel o loket a zamilovaně pozoroval rysy Alecovy tváře.
Bylo mu šedesát let. Jako člověku by se mu život už pomalu nachýlil. Naopak mezi vlastním lidem by byl považován ještě skoro za dítě. Teprve díky Alecovi konečně zažíval bezstarostné okamžiky, které jako malý nikdy nepoznal.
„Miluju tě, talí,“ pošeptal Alecovi do ucha.