DMD č. 21. pro 21. 4. 2017. Téma: Bestiář

Nedávno jsem v polorozpadlé knihovně opuštěného města našel velmi starý bestiář. Dočetl jsem se v něm o mnoha tvorech naprosto nevídaných schopností a vlastností. Neznámí jsou pravděpodobně proto, že všichni vyhynuli jednoho roku před pár sty lety.
Nedlouho poté jsem pročítal kroniku Melezornie (kraj proslulý právě svými nestvůrami), ve které jsem se dočetl, že právě sedmnáctého roku vlády Sagarmatha III. se jeden mladý kouzelnický učedník vydal na svou cestu bojovníka, což je obřad, jehož cílem je zabít jednoho tvora oficiálně uznaného za škodnou nestvůru.
Zametloděj byl vždycky megaloman...
"Proč zabít nepřítele a obávat se útoku druhého, když můžu vyhladit všechny?"

Má velké povislé břicho a tlustou tvář.
Naši mu přezdívají Tučňák.
Není zrovna vysoký, jeho srst je krátká, šedá až bílá, místy má lysiny.
Když je zrovna zaujatý nějakou činností, příšerně funí.
Ještě nikdy ho nikdo neviděl běhat. Nejspíš na to nemá vyvinuté končetiny. Není divu, jsou dost krátké.
Jeho vtipný, kulatý obličej s rudým nosem skrývá jeho opravdovou povahu. Nepřejte si ho naštvat. Je tu však problém, kvůli kterému se před jeho cholerickými projevy nelze bránit. Nikdo ještě nedokázal specifikovat, co ho dráždí. Může to být cokoli.
Co ho ale dokáže vyprovokovat vždycky, je, když nikdo neodpoví na otázku.

„Jak bylo?“ houkl na Celegorma Maglor.
„Nic moc,“ odpověděl. „Jet za bestiář nebyl dobrý nápad.“
„Jakto?“
Celegorm tedy vyprávěl o tom, jak se nikdy tolik nenadřel. Když se chtěl kolem poledního konečně nasnídat, přišli za ním, že má hrát mouchu. Navlékli jej do kostýmu s trapnýma křidýlkama a měl jít otravovat šlechtu u stolu. Pravda, sem tam jsem něco uštíp a občas se napil piva, ale těch modřin kolik u toho schytal.
„To muselo být hrozné,“ litoval jej bratr, avšak špatně skrýval smích, když si urostlého mladíka představil, jak bzučí kolem stolu a pokouší se spadnout do korbelu s pivem.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si už zo šopy vyliezol.
- Vyliezol. Ráno okolo pol piatej sme skončili.
- Pištík môj, ale dosť vás tam bolo. Ty, Anča, Mariena, Karol, Malý Dodo. A divné reči sa odtiaľ ozývali.
- Starý môj, hru sme hrali. Anča ju z Ameriky doniesla. Akurát jednu knihu s pravidlami zabudla.
- Pištík môj, tak preto ste sa toľko hádali?
- Veruže preto. Nevedeli sme sa zhodnúť, či je viac expov za mladého modrého alebo zeleného draka.
- Jáj, Pištík, to som vám mohol aj ja povedať.

Šerif Joe byl vášnivým lovcem. Když mu bylo dvanáct, skolil svého prvního bizona. A vystačil si s oštěpem.
Když jeho dcera Betty odrostla věku, kdy ji historky o lovu doháněly k hysterickému pláči, ráda s otcem sedávala u krbu a listovala starými bestiáři, které sepsali a ilustrovali její předkové.
Bylo léto 1945 a městečko Phoenix páchlo kouřem. Dým z vypálené farnosti stoupal k nebi jako bouřkové mraky.
Dospělá Betty práskla dveřmi otcova domu a přes půl ulice křičela něco o „zaslepených pokryteckých inkvizitorech“. Ale až poté, co z jednoho bestiáře vytrhla stránku s popisem čarodějnice a hodila ji do krbu.

Přecházel za dveřmi jak tygr v kleci. Na mé nesmělé zaklepání nepřišla odpověď, vstoupila jsem tedy bez vyzvání. Místnost vypadala otřesně. Všude po zemi ležely zotvírané knihy, na stole dva hrnky od kafe, zatuchlý vzduch. Jala jsem se zkoumat názvy děl - Fantastická zvířata a kde je najít, Nestvůry J. R. R. Tolkiena, Obludy dnes a kdysi, Světově nejrozšířenější monstra a jejich biootopy... Otřásla jsem se. Bestiáře všeho druhu.
Čtenář soptil: "Chápeš to? Nikde nejsou! Nejen, že nenajdeš, jak se jim bránit, nikde o nich není ani zmínka! Ani krátký popisek!"
"O kom?!"
Podíval se na mě zaraženě: "No o studentech!"

Kajuta působila, jako by ji obývala dáma. Intarzovaná truhla, zrcadlo, slaměný klobouk s umělými květy. Gerard vstoupil bez klepání, čímž porušil už druhý kapitánův zákaz. Znechutila ho vůně růžové vody a falše.
Na stolku ležel skicář, bezpochyby plný fádních akvarelových krajinek. Sáhl po něm, aby se zabavil, než dáma přijde.
Většinou to byly kresby, rychlé náčrty tváří a těl. Poznával ty prázdné tváře a těla plná ran. Lidé v klecích, lidé s obojky, lidé v okovech, namačkaní v podpalubí, umírající, mrtví...
Zahanbeně odložil desky. Nezbylo nic, co by jí mohl vyčítat. Prodávala jen sama sebe. To on prodával druhé lidi.

"Hele, pojedem na ten Arnor?"
Procházím kalendář akcí a vymýšlím, kdy si mám nahlásit dovolenou.
"Tak můžem. A za co chceš jet?"
Rychle listuju webem.
"Elfové už jsou skoro plný."
"Co je tam za možnosti?"
"Hůrka, trpoši, nějaký Numenorejci..."
"Tak pojedem prostě za bestiář."
"To je nápad! Tak já jim písnu."
Milí Romane a Hugo,
jsme moc rádi, že chcete dorazit na náš larp. Bestiář se hodí, ale moc byste se nám líbili jako noldorští šlechtici, byla by strašná škoda nevyužít ty úžasné kostýmy. (Trochu jsme vám stalkovali fotky.)
Vaši orgové.
"Tak co?"
"Tak na bestie jsme prej moc hezký."

Jan Jiří Grasel 1790 - 1818
Syn rasa. Zlý, krutý. Roku 1814 jeho tlupě napočítali 71 loupeží, dvě vraždy. Roku 1815 se pod falešným jménem (hloupě) ukryje v armádě. Vojenský dril mu nesvědčí, zběhne. Rozbíhá se mašinérie, která jej i jeho 66 kompliců pochytá. Je odsouzen k smrti oběšením, popraven v lednu 1818.
Václav Babinský 1796 - 1879
Zatčen roku 1835. Obviněn z dvanácti trestných činů včetně čtyř vražd. Roku 1841 odsouzen - 20 let těžkého žaláře. Zavřený na Špilberku, posléze ve Valdicích. Po propuštění pracuje v nalezinci jako zahradník. Pod jménem Adam Müller vypráví po hospodách dychtivým posluchačům zkazky o loupežníku Babinském...

Hora seděl v rohu hospody s pohledem upřeným do knihy.
"Hele, vím, že máš dneska volno, ale nechceš si číst jinde? I po takový době mi tu děsíš hosty," pronesl Bídák, postavil na stůl dva korbely a na chvíli si přisedl.
"Já si nečtu sonety. Tentokrát mám něco jiného," odpověděl Hora a nadzvedl knihu tak, aby si Bídák mohl přečíst název.
"Bestiář? Hele, nepřijde ti to jako nošení dříví do lesa?" pousmál se Bídák a na ex vypil půlku piva. "Rozhlídni se kolem sebe. Můžeš napsat pokračování. Hospodský bestiář."
"Na to by mi nestačily všechny pergameny světa," zasmál se Hora.